(10.50 hodin)
(pokračuje Nečas)

Pokud porovnáme roky 1999 a 2007, čili rozpočet na příští rok, zjistíme, že mandatorní sociální výdaje mezi těmito lety vzrostly o 200 miliard korun. To je, dámy a pánové, nárůst o 72 %. Jinými slovy, mezi roky 2007 a 1999 narostly mandatorní sociální výdaje téměř o tři čtvrtiny. Důsledkem pak samozřejmě je, že v roce 2007 jsou mandatorní sociální výdaje spojené především s legislativou schválenou na jaře letošního roku vyšší téměř o 68 miliard korun v porovnání s letošním rokem. A toto číslo vede k takovému nárůstu výdajů, že překračuje téměř o 50 miliard rozpočtový rámec, respektive rámec výdajů na příští rok stanovený minulou vládou. To je vývoj, který dokumentuje dynamický nárůst deficitu veřejných financí a to, že se v České republice tyto deficity veřejných financí vymkly z kontroly.

Mluvil jsem tady o 72procentním nárůstu mandatorních sociálních výdajů. Samozřejmě, některé z nich jsou logické a oprávněné, mluvil bych především o těch částkách, které se týkají valorizace například důchodů. Tam je to podle mého názoru mimo vši pochybnost oprávněný výdaj. Ale skutečností je, že v důchodovém systému, přestože došlo k nárůstu sazby pojistného o 2 procentní body na úkor příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tak přes tento nárůst nebyl systém zastabilizován na dlouhou dobu. A chci připomenout čísla na příští rok, kde je rozdíl příjmů a výdajů v oblasti důchodového pojištění; tak na straně příjmů je 283 miliard korun, na straně výdajů 281 miliard korun. Čili to je v podstatě v rámci statistické chyby. Jinými slovy, ten systém nabral svoji vlastní dynamiku, vyvíjí se rychleji, výdaje důchodového systému se vyvíjejí rychleji, než se předpokládalo dejme tomu ještě před rokem nebo před rokem a půl. A prognózy jednoznačně ukazují, že nebudeme-li nic dělat, tak kolem roku 2010 bude deficit tohoto důchodového systému dosahovat částky 10 až 15 miliard korun ročně. Čili pokud se nic nestane s důchodovým systémem, pokud budeme pouze přihlížet, tak od roku 2010 začne tento systém generovat deficity ve výši 10 až 15 miliard ročně. Pokud k tomu připočteme další legislativu, kterou teď projednáváme, to znamená systém nemocenského pojištění, a včera jsme se tady o tom bavili, tak od roku 2009, pokud vstoupí tento návrh zákona v platnost, tak opět začne prohlubovat deficit veřejných financí zhruba o 5 miliard korun. Jinými slovy, po roce 2010 bez jakýchkoliv zásahů může pouze systém pojištění na sociální zabezpečení generovat ročně schodek ve výši až 20 miliard korun.

Takže to jsou opravdu věci, které by podle mého hlubokého názoru měly vést celou českou politickou reprezentaci napříč politickým spektrem k jasným úvahám a k jasným dohodám v oblasti parametrických změn těchto pojišťovacích systémů, k úvahám, které by mimo jiné dokázaly do sebe zahrnout i některé závazky, které máme v daňové oblasti vůči našemu vstupu do Evropské unie, to znamená vůči zavedení takzvané ekologické daňové reformy, respektive zavedení spotřebních daní na energii, a vzájemné provázání těchto parametrických změn pojišťovacích systémů se zavedením spotřebních daní na energii. A ta cesta je tady podle mého názoru velmi schůdná, která by ve svém důsledku vedla ke snížení sazeb sociálního pojištění.

Je tedy evidentní, že bez těchto reforem, bez těchto změn založených na široké shodě politických stran budou tyto pojišťovací systémy generovat téměř dvacetimiliardové schodky každý rok.

Další oblastí, která je samozřejmě velmi problematická, je i oblast dalších sociálních dávek a trhu práce. Nejenom mezinárodní instituce, ale i Česká národní banka upozorňuje, že interakce daní a sociálních dávek a také rostoucího podílu minimální mzdy na průměrné mzdě vede k tomu, že se nám stává pracovní trh natolik rigidní, že se ve skutečnosti nezaměstnanost příliš závažným způsobem nemění, že zůstává komplikovaná ve své strukturální podstatě a že dokonce dochází k tomu, že v mnoha ohledech je pro mnoho lidí výhodnější zůstat v sociálním systému než aktivně vyhledávat práci.

Já jsem tady již některá čísla v minulosti uvedl a chci je připomenout. V této zemi je sice na jedné straně 460 tisíc nezaměstnaných, na straně druhé je tady ale 90 tisíc volných pracovních míst a dalších 160 tisíc pracovních míst je legálně, v souladu s našimi zákony, obsazeno cizími státními příslušníky. Zhruba polovina z tohoto počtu jsou občané Slovenské republiky, zhruba čtvrtina občané Ukrajiny. Jinými slovy, potenciálně pro naše občany je tady k dispozici 250 tisíc pracovních míst. Když to porovnáme s číslem 460 tisíc nezaměstnaných, tak je to prakticky více než polovina těchto míst. Je evidentní, že u těch volných míst samozřejmě dochází k rozdílu mezi poptávkou a nabídkou z hlediska kvalifikace, struktury, profesí a samozřejmě také k regionálním rozdílům, které jsou způsobeny mimo jiné i nízkou mobilitou pracovní síly. Přesto tyto údaje jednoznačně ukazují, že v této zemi pro řadu lidí je výhodnější zůstávat v sociálním systému, čerpat z tohoto sociálního systému, jinými slovy zvyšovat sociální mandatorní výdaje, než se aktivně ucházet o práci na trhu práce.

Tato slova nejsou rozhodně mířena proti tomu velkému množství našich spoluobčanů, kteří jsou poctivými slušnými lidmi, často bez vlastní viny přišli o zaměstnání, aktivně se snaží toto zaměstnání najít a zatím se jim to z různých důvodů nedaří. Tito lidé si zaslouží naše sympatie, naši solidaritu a naši podporu. Ale současně bychom neměli strkat hlavu do písku před tím, že se ukazuje i na základě analýz úřadů práce, že těmi základními důvody, proč významná část těch, kteří jsou v evidenci nezaměstnaných, aktivně nehledá práci, tak že jsou to někdy zástupné důvody a že jsou to velmi často důvody toho, že ten sociální systém je výhodnější než práce, byť třeba za nízkou mzdu.

Ty analýzy jednoznačně ukazují, že prvním důvodem u těchto méně kvalifikovaných a dejme tomu hůře placených profesí, které jsou v evidenci na úřadu práce, proč aktivně nehledají zaměstnání, proč dejme tomu ta zaměstnání jsou potom volná nebo jsou obsazena cizími státními příslušníky, je důvod dopravní obslužnosti. Tam asi každý z nás dokáže posoudit, že tento důvod je relativně objektivní, a nemůžeme se na nikoho zlobit, jestliže například nemá možnost na venkově dojíždět za tím zaměstnáním. Ale hned na druhém místě z hlediska tohoto průzkumu se ukazuje, že druhým nejčastějším důvodem odmítnutí tohoto zaměstnání je, že podle názoru toho člověka za toto zaměstnání je nízká mzda. Jinými slovy, že ten člověk v konkrétní individuální situaci usoudí, že celkový souhrn sociálních dávek ze sociálního systému je pro něj výhodnější než práce. A tím třetím důvodem, který by nás zvláště měl vést k zamyšlení, je odmítání práce na směny. To je ten třetí nejčastější důvod, proč jsou tyto práce odmítány. Opět myslím si, že dokážeme odlišit od sebe, že tam, kde jsou objektivní zdravotní důvody nebo objektivní rodinné důvody, asi nikdo nemůže chtít po mamince samoživitelce dvou dětí, aby pracovala na směny. Ale opět je tam velké množství lidí, kteří odmítají tuto práci jenom proto, že je to práce na směny, a raději pobírají sociální dávky. To znamená, že tato interakce vede k tomu, že ve skutečnosti v naší zemi pro část klientů sociálního systému je výhodnější v tomto sociálním systému zůstávat než aktivně vyhledávat zaměstnání, a tím pádem to samozřejmě má ve svých důsledcích i nárůst sociálních výdajů.

Vedle toho, pokud se bavíme o situaci na trhu práce, který má závažné rozpočtové dopady, tak je třeba připomenout i stanovisko České národní banky, podle které vysoké minimální mzdy mohou mít v interakci s vysokým zdaněním práce negativní vliv na tvorbu pracovních míst. Čili jsou tady další rizikové faktory, které paradoxně právě vedou k tomu, že mizí pracovní místa u těch nejhůře kvalifikovaných profesí zpravidla s nižšími platy, které mají nejtěžší uplatnitelnost na trhu práce. A právě tato místa buďto mizí, jsou úplně v zániku, anebo jsou naopak pro neochotu našich lidí nahrazována cizími státními příslušníky.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP