(16.10 hodin)
(pokračuje Jacques)
Já se nebudu vyjadřovat ke všem nepravostem a zkreslením, která tady zazněla, ale např. na webových stránkách České archivní společnosti je celá řada pozitivních příspěvků, které zřízení Ústavu pamětí národa podporují. Citát profesora Viléma Prečana, který tady Kateřina Konečná použila jako důkaz negativního stanoviska respektovaného odborníka, byl vytržen z kontextu a interpretován zcela opačně, než jak vyznívá celý příspěvek tohoto uznávaného odborníka. Profesor Vilém Prečan patří k jedněm z těch, kteří zřízení Ústavu paměti národa podporují.
"Odborná veřejnost je proti," zaznělo tady opakovaně, dokonce i od Lubomíra Zaorálka. To ale nelze paušalizovat. Já nepolemizuji s tím, že celá řada odborníků se k tomu kriticky vyjádřila, ale například současný ředitel archivu Ministerstva vnitra pan Antonín Slavíček návrh zákona také podporuje, a vedení České archivní společnosti nevyjadřuje názor všech odborníků, kteří v tomto sdružení pracují.
Pak tady zaznělo - stěhování archivů, na pět let zablokování badatelské činnosti, problémy technického rázu. Kdo poslouchal zástupce navrhovatelů, tak musel slyšet, a ti, kdo si ten návrh přečetli, tak se i dočetli, že o žádném fyzickém stěhování čili technických problémech s tím spojených tam není řeč. Hovoří se přece o výměně správce, o sjednocení agendy, o žádném fyzickém stěhování.
Lubomír Zaorálek tady hovořil o tom, že se obává jistého zjednodušení, zploštění na problematiku represe, čili boje disidentů, jedné části společnosti vůči druhé části společnosti, kterou reprezentovala státní moc, de facto StB. Nic takového ale v návrhu přece není a snad ani nemůžete navrhovatele podezřívat z takto zjednodušeného a černobíle viděného přístupu. Přece v činnosti ústavu je nadefinováno, že má mít jednak úkoly archivní spravovací, ale že jeho činnost je také vědecká, vzdělávací a osvětová, a je to tam definováno těmito slovy: vědecky popisovat dějiny totalitního systému. Nikde není řečeno, že má jít o bádání jednostranné a prezentaci výsledků černobílých, jak to tady zaznělo.
Sedmnáct let se akademická nebo vůbec badatelská obec skutečně nedostala k materiálům, které potřebuje. Já věřím tomu, že když dnes stojíme před možností tento stav změnit, pustíme tento zákon do druhého čtení, že proběhne skutečně fundovaná, odborně vedená debata, která nám umožní vypořádat se s těmi námitkami, které jsou obsaženy ve stanovisku vlády, že rozvineme diskusi skutečně ne na poli ideologickém, ale odborném, že například také zohledníme fakt, že před dvěma roky, při 15. výročí listopadové revoluce, vznikla petice s názvem Máme právo znát svou minulost, pod kterou se podepsalo několik stovek občanů České republiky, že názor, který tady byl teď tak silně prezentován, skutečně není názorem české společnosti, není zájmem nejen odborné, ale ani laické veřejnosti.
Dámy a pánové, materiál, který dnes projednáváme, je možná významnější, než si připouštíme. Já věřím tomu, že zákon projde do druhého čtení a že ho v konečném důsledku všichni demokraté v této Sněmovně schválí. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Kateřině Jacques a prosím nyní pana kolegu Františka Bublana. Dále jsou přihlášeni pan kolega Černý, pan kolega Klas, pan kolega Grebeníček. Prosím nyní pana poslance Františka Bublana.
Poslanec František Bublan: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se také vyjádřil k návrhu zákona o Ústavu paměti národa.
Myšlenka, která je vyjádřena v preambuli tohoto návrhu, připomínající Churchillovu větu, že ten, kdo nezná svoji minulost, je odsouzen prožít ji znovu, je skutečně pravdivá a historicky vyzkoušená. Jenom si dovolím malé upřesnění. Nejde jen o to, znát fakta nebo popsat historická fakta, ale jde o skutečné poznání, takové hlubší. Nejenom vidět, co se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo, ale pochopit historické skutečnosti a trošku jako více objevit pravdu a dát do souvislosti historickou skutečnost možná i s vlastním svědomím. A to se týká většiny z nás.
Musíme si přiznat, že na počátku devadesátých let byla snaha o hlubší poznání a otevření se naší minulosti tak trošku zvláštní. Soustředili jsme se pouze na tzv. Cibulkovy seznamy, a možná i v důsledku těch divokých seznamů docházelo k tomu, že jsme se na tuto skutečnost dívali trošku jinýma očima, že jsme znevěrohodňovali registry svazků StB, někdy oprávněně, někdy nikoliv, že jsme se soustředili na to, kdo byl či nebyl ideovým spolupracovníkem či důvěrníkem Státní bezpečnosti, atd. Je to možná také proto, že jsme trošku cítili nějakou vlastní vinu za své dřívější postoje nebo za postoje či činnost našich rodičů nebo blízkých. Teprve postupně v dalších letech došlo k částečnému napravování těchto chyb. Vznikl známý, zde zmiňovaný Úřad dokumentace vyšetřování zločinů komunismu, byly přijaty nové zákony o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti, nový zákon o archivnictví, zvýšil se zájem badatelů, dokumentaristů, začaly vycházet nové publikace, připomenu třeba příklad obce Babice a další, které dokumentují již velmi dobře určitá témata nebo určité období z této totalitní doby.
Nicméně bych si dovolil několik otázek týkajících se tohoto návrhu zákona. Zda ta stávající právní úprava je dostatečná, anebo jenom nedostatečně aplikovaná. Zda bude ústav plnit nějaké nové funkce, bude mít nové nástroje či nové mechanismy, nebo bude pouze, i když koncentrovaněji, vykonávat to, co už je vykonáváno. Zazněly tady otázky, zda nedojde k roztržení fondů Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany, zda je správné, aby došlo k nahrazení provenienčního principu, který je zcela zásadní v celé Evropě, principem pertinenčním, což je velmi důležité a mělo by to určité následky do budoucna. Mám jednu otázku, zda bude tzv. úsek správy archiválií, jak je popisován v tomto návrhu, správním archivem podle archivního zákona. Zazněly zde už otázky, zda nedojde k suplování činnosti ÚDV, Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, Historického ústavu Armády České republiky a dalších. V čem bude přidaná hodnota tohoto ústavu?
A tím se trošku dostávám k tomu, co jsem zmínil na počátku: zda skutečně nám jde o pravdivé poznání toho, co se za těch posledních čtyřicet nebo více let stalo, zda to bylo pouze období perzekuce vybrané části naší společnosti nebo vybraných skupin, zda to bylo pouze období, kdy bylo zmařeno mnoho lidských životů nebo mnoho lidských osudů bylo nesmazatelně poznamenáno, nebo zda to bylo také trošku o něčem jiném, protože v tomto období, kdy vybrané skupiny naší společnosti trpěly za přispění tehdejšího nástroje, Státní bezpečnosti, tak v tomto období docházelo i k jiným procesům. Docházelo k tomu, že jsme se měnili my všichni, měnila se celá společnost, dochází ke změně hodnot, mění se charaktery lidí, upadá kultura, upadá vzdělávání, mění se společenské a mezilidské vztahy, ztráta morálních hodnot vedla ke známým pořekadlům "co je doma, to se počítá" a podobně. To všechno jsou následky tehdejší doby, ale my jsme se na těch následcích podíleli, my jsme je prožívali a my jsme jim také podléhali.
***