(16.40 hodin)
(pokračuje Klas)
Zpřístupňování je málo transparentní. Nejsou stejně tak jako v mém případě vždy poskytnuty celé dokumenty. Zvláštní otázkou je znečitelnění osobních údajů, které místy nabývá groteskních forem. Dámy a pánové, například historka, která se týká našeho významného badatele Pavla Žáčka, kdy úředníci Ministerstva vnitra mu začernili tváře Panny Marie a Ježíše Krista na pohlednici z Lourd, je skutečně směšná.
Od 1. ledna 2005 začal platit nový archivní zákon, podle kterého se na dokumenty Státní bezpečnosti nevztahuje třicetiletá lhůta pro zpřístupnění ani ochrana osobních údajů. Zda se tímto způsobem podaří zvětšit prostor pro badatele, ukáže až budoucnost.
Současnou situaci v postkomunistických státech perfektně vystihl současný výkonný ředitel Úřadu pro dokumentaci Stasi Hans Alterdorf. Cituji: "Existují osoby, třeba i mimo politické strany, které hájí své zájmy prostřednictvím někdejších spolupracovníků komunistických tajných policií. Jejich aktivity však mají dopad na veřejnost a nezřídka lze zaslechnout hlasy, které se ptají: Musíme se ještě dnes zabývat komunistickou minulostí? Nebylo by na čase věnovat se jiným tématům? Jedná se o jasně identifikovatelnou skupinu bývalých spolupracovníků tajných policií, kteří se zároveň stavějí proti kritické diskusi posledních šestnácti let a kteří se snaží komunistickou minulost zlehčovat. V posledních letech jsou tyto síly, organizované kolem někdejších tajných spolupracovníků komunistických policií, v ofenzivě a snaží se ovlivnit to, jak společnost v jednotlivých postkomunistických státech vnímá svoji minulost."
Tyto tendence je třeba jasně odmítnout, a schopnost argumentovat umožňuje právě studium materiálů vytvořených represivními složkami komunistických států a zjišťování jasných a nezpochybnitelných faktů. A proto jsem stejně jako kolegyně Jacques přesvědčen o tom, že na pořadu dne je právě projednávání senátního návrhu zákona o Ústavu paměti národa.
Závěrem si vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, dovoluji požádat o podporu tohoto zákona v prvním čtení, abychom měli možnost upravit některé dílčí nedostatky, které tato předloha zákona samozřejmě má, a zasluhovala by si dostat šanci, aby v rámci práce ve výborech a v rámci druhého čtení mohly být tyto nedostatky napraveny.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ODS.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Janu Klasovi. Mám zde přihlášku pana kolegy Grebeníčka. Prosím ho tedy o slovo. Dalším přihlášeným je pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, přivítal jsem poměrně klidný průběh dnešní rozpravy. Oceňuji to, že ač jsme z různých politických uskupení, doposud tedy jednáme naprosto věcně. Přiznám se, pokud dnes ještě jednou vystupuji, tak je to reakce na předřečníka, ale i na jím zmiňovanou kolegyni Kateřinu Jacques, která připomněla skutečnost, že už je to sedmnáct let, kdy jsme prožívali listopad roku 1989.
Já si dovolím tvrdit, že i zkušenost zmiňovaných posledních sedmnácti let mne upevňuje v přesvědčení, že pravdu nelze zamlčet, že člověk může čelit zlu a nesmí sám sebe odsoudit k tomu, že se stane hříčkou událostí nebo jejich udiveným pozorovatelem. Proto konstatuji, že i v naší dnešní společnosti tu a tam jde o řečičky a čachrování, kdy obratná vypočítavost, cynismus a bezohlednost jedněch může vést k potlačení základních lidských práv druhých. Proto se neztotožňuji s výrokem známého amerického automobilového krále Forda, který se svého času nechal slyšet: dějiny jsou humbuk, dějiny jsou žvást. Daleko příznivěji však vnímám ono známé: raději chci trpět, protože říkám pravdu, než aby pravda měla trpět pro mé mlčení. Za zmínku stojí i Lessingův výrok: Co tvoří základ dějin? Slova, stále jen slova. Slova vytesaná do kamene, namalovaná po zdech, napsaná na papyru, na pergamenu, vytištěná na papíře. A to všechno mají ve své správě myši, jež co samy nesežerou, přenechávají pozdějším časům.
Dámy a pánové, pokud chci reagovat na ty, kteří oponovali nám, kteří věci přece jenom trochu vidíme jinak, pak musím znovu konstatovat to, co někteří ideologicky probuzení senátoři kolem svých inkvizitorských a lustračních zájmů hrají. Způsob, jakým oni a skupina extrémních antikomunistů kádrují a znásilňují minulost, má těžké dopady na českou společnost jako celek. Způsob, jakým se pokoušejí pod záminkou vyrovnání se s minulostí definovat, nebo dokonce deformovat realitu a zpochybnit skutečné historicky vyrostlé a žijící hodnoty sociální spravedlnosti, mezilidské solidarity a rovnosti, je podle mého názoru až nehorázným. Jejich devastační účinek na českou společnost má totiž dva rozměry. Ten první, to je rozměr bující nenávisti a nesnášenlivosti často ušlápnutých nebo po kariérách dychtících průměrných lidiček, kteří dneska stejně jako před rokem 1989 potřebují úřad a funkci, aby vyrostli. Materiálně a ve svých kariérách neuspokojení vyšetřovatelé a nejrůznější spolupracovníci ÚDV, bezpečnostních složek a další političtí lustrátoři potřebují novou základnu. Nejlépe takovou, která bude financována ze státního rozpočtu. Proto tak přepečlivě vypočítávají platové nároky kariérních funkcí nově navrhované inkviziční stolice. Lustrace, kádrování, udávání, špiclování, ale také falšování nebo selektivní a jednostranné výklady historie, a to vše ve jménu a za peníze údajně politicky neutrálního právního státu.
Ano, ještě jednou chci navázat na kolegyni Kateřinu Jacques. A proto se ptám: Nebylo toho už dost? Dámy a pánové, nebylo toho už dost? Sedmnáct let skutečně nestačilo? Nestačila někomu ani osobní zkušenost Václava Havla, který sám měl obhajovat svou nespolupráci a postupně odmítl podpisovat lustrační zákony, když mu lustrátoři a nejrůznější noví udavači začali probírat nejbližší spolupracovníky, kamarády a okruh známých i jejich rodinných příslušníků?
Dámy a pánové, ptám se: Skutečně tolik někdo stojí o to, aby z peněz státu a za spolupráce a podpory veřejnoprávních médií pokračovali zneuznaní političtí policajti ve svých politických kampaních? Ty kampaně, a všichni to víme, oč méně mají společného s minulostí, se seriózním studiem historie, o to více pohlcují prostředky státu, zabírají drahocenný čas a vyčerpávají síly české společnosti, které se pak nedostávají na řešení velmi vážných problémů současnosti.
***