(Jednání pokračovalo ve 14.00 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, zahajuji odpolední jednání této schůze. Věřím, že jste se řádně posilnili, protože to, co nás čeká, vyžaduje dobrou kondici.
Všechny vás odhlásím, poprosím o novou registraci a sdělím vám, na čem se shodlo grémium PS, tedy předseda, místopředsedové Sněmovny a předsedové poslaneckých klubů. Za chvilku dám návrh vám, poslancům a poslankyním, abychom hlasováním rozhodli, že dnes budeme jednat i po 21. hodině a že se jednacím dnem stává i sobota. To pro případ, že bychom dospěli do finiše třeba ve čtvrt na jednu nebo o půl druhé nebo v nějakém podobném termínu. Připomínám, že se na tom shodli zástupci všech politických klubů, takže věřím, že s tím nebude žádný problém.
Ještě jednou přednesu návrh na usnesení, o kterém dám vzápětí hlasovat: Poslanecká sněmovna souhlasí, že bude jednat i hlasovat dnes i po 21. hodině; dále stanoví, že jednacím dnem bude i sobota 20. ledna.
Zahájil jsem hlasování, které má pořadové číslo 3. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ano. Děkuji. Kdo je proti? I těm děkuji.
Konstatuji, že ze 150 hlasujících bylo pro 126 a proti 10, takže jsme rozhodli o tom, že dnes budeme jednat a hlasovat i po 21. hodině a že se jednacím dnem stává i zítřek, tedy sobota 20. 1.
Nyní přečtu jména prvních pěti, kteří jsou přihlášeni do rozpravy. Jsou to kolegové Bublan, Ohlídal, Tejc, Šlajs, potom Jandák, Hojda a další. Takže v tuto chvíli prosím, aby se slova ujal pan poslanec František Bublan a připravil se pan poslanec Ivan Ohlídal. Ostatní prosím o klid a pana poslance Bublana poprosím, aby počkal, až v poslanecké síni zůstanou opravdu ti, kteří chtějí jednání aktivně sledovat.
Poslanec František Bublan: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Prosím na levici i na pravici a doufám, že mě nedonutíte k tomu, abych vás jmenovitě žádal. Bylo by mi to docela nepříjemné, protože se jedná i o vysoké ústavní činitele.
Poslanec František Bublan: Děkuji, pane předsedající. Ještě jednou, vážený pane místopředsedo, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové. Programové prohlášení vlády, která se dnes uchází o důvěru Poslanecké sněmovny, má v jednotlivých kapitolách poměrně rozdílnou úroveň. Bohužel pasáž, která mě zajímá, to je kapitola o bezpečnosti, právním státě, potírání korupce a o lidských právech je na popis připravovaných kroků příliš chudá a strohá. Prohlášení o reformě policie, systému zpravodajských služeb, kontrolních orgánech a boji proti závažným protispolečenským jevům jsou tak obecná a v zásadě dlouhodobě potřebná, že není možné s nimi nesouhlasit. Budou samozřejmě žádoucí i pro další vlády a budou se objevovat v různých podobách i v dalších vládních prohlášeních.
Dovolte mi však, abych se zastavil u dvou momentů. Tím prvním momentem je, co ve vládním prohlášení chybí a co považuji za důležité v otázkách vnitřní bezpečnosti. Je to především vazba bezpečnostních sborů na evropské instituce a partnery. Mám na mysli např. Europol, spolupráci s ostatními evropskými sbory. Bez prohlubování této spolupráce a zapojení se do společných bezpečnostních evropských aktivit je naše snaha o vnitřní bezpečnost i strategické rozhodování v otázkách globálních hrozeb omezená a pokulhávající za evropským trendem.
Co mi tam dále chybí, je řešení otázek legální a nelegální migrace. Je to téma, které bývá ve vládních prohlášeních ostatních evropských států na předních místech. Některé země mají dokonce samostatné ministerstvo, v jehož působnosti je řešit migrační otázky a otázku integrace cizinců.
Zmíním ještě třetí absenci a tou je zmínka a podpora důležité bezpečnostní složky, a to je Hasičského záchranného sboru. Význam této složky je stále více viditelný a citelný, pokulhává však podpora a komplexní řešení zajištění finanční podpory pro státní i dobrovolné hasiče.
Druhý moment, který vám chci dnes sdělit, je dosavadní zkušenost a poznání toho, co se po několik měsíců na Ministerstvu vnitra dělo. Zaznamenal jsem dosud jenom bohužel destruktivní kroky. Zrušení finanční policie, odvolání ředitele rozvědky bez adekvátní náhrady, nedostatečnou přípravu na účinnost nového služebního zákona a z toho plynoucí protesty policistů a hasičů. Naopak tam, kde bych očekával určitý destruktivně ozdravný postup, to je prověření činnosti na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, tak tam se nic nestalo. A dám-li si do spojení tento druhý moment, opírající se o dosavadní poznání, s obecnými proklamacemi ve vládním prohlášení, mohu se ptát, co se vlastně za nimi může skrývat. Zda reforma policie nebude její destrukcí, zda reforma systému zpravodajských služeb nepovede k jejich oslabení nebo zeslabení jejich činnosti, a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Mohu se mýlit, rád bych se mýlil, mohu být předpojatý, nicméně vznáším tyto obavy, které se opírají o tuto dosavadní zkušenost, a bohužel i o obecné proklamace ve vládním prohlášení.
***