(16.10 hodin)
Poslanec Pavel Hojda: Pane ministře omlouvám se, ale já už jsem upozorňoval předtím, že se budu hlásit.
Jen bych chtěl doplnit právě k energetice, protože se zde hovoří o tom, že Česká republika, její energetická náročnost je pátá největší v Evropě. Ono to není pravda. Je zapotřebí si vzít, k jakému ekonomickému ukazateli se tato náročnost bere. Pokud vezmeme k HDP, ano, je to tak. Ale jestliže vezmeme k paritě kupní síly, což je ekonomicky daleko víc vypovídající ukazatel, tak tam jsme naprosto srovnatelní se západní Evropou. A proto já jsem také hovořil o tom, že úspory ve výši 40 % jsou naprosto nesmyslné.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Děkuji za slovo, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, zazněla tady celá řada diskusních příspěvků, ve kterých zaznívají vážné výhrady proti rozpočtové politice, které jsou v programovém prohlášení. Dovolte mi, prosím, stručnou reakci.
Opravdu velmi stručnou. Ne proto, že snad by si to téma nezasloužilo obsáhlou diskusi, ale proto, že nás ta diskuse čeká nad každou předlohou zákona, kterou vláda na základě tohoto programového prohlášení bude předkládat. Všechna ta zásadní témata totiž, která jsou zde diskutována, nemá vláda ve své kompetenci uvést ve společenskou realitu. Může jenom navrhnout. Schválit a uvést je do společenské reality můžete pouze vy a naši kolegové v Senátu, tedy Parlament jako celek. Proto je myslím dobře, abychom uměli neustále veřejnosti říkat, že ať vláda dostane nebo nedostane důvěru, neznamená to, že toto se stane společenskou realitou. To znamená, že vláda dostane mandát, aby vám to navrhovala, aby vás k tomu přesvědčovala, a já pevně doufám, že na většině těch zásadních reformních kroků také nalezla v této Sněmovně příslušnou většinu. Takže ta diskuse nás čeká mnohahodinová nad každou předlohou onoho zákona.
Dovolte však přesto jenom, abych se pokusil zareagovat na několik mýtů, které tu zazněly.
Několikrát bylo jedním dechem vysloveno: daně se zvýší všem, téměř 90 procentům obyvatelstva, a současně dojde k obrovskému propadu na straně příjmů státního rozpočtu. V logice této argumentace, kolegové, prosím buď jedno, nebo druhé. Obojí přece jenom při lineárních výpočtech, které vy používáte, možné není.
Skutečnost je taková, že přímé daně se skutečně sníží všem, všem právnickým i fyzickým osobám. I těm fyzickým osobám, které dnes jsou ve svých příjmech zařazeny ve 12procentní skupině. Bez ohledu na to, zda jediná sazba daně z příjmu fyzických osob bude 17, 18, či 19 %, se sníží přímá daňová zátěž použitím dvou základních instrumentů, a sice odečitatelné položky a slevy na dani.
Co je férový argument, je, že bude snížena současná míra progrese. Ano, to je pravda a všechny strany vládní koalice to měly ve svém programu. Současná míra progrese bude snížena. Tady dovolte, abych řekl, že stát bude méně trestat úspěch, bude méně trestat pracovitost, bude méně trestat píli, ale není pravda, že progrese a solidarita vysokopříjmových s nízkopříjmovými z této daně zcela zmizí. Je samozřejmě prokazatelné, že i při jednotné sazbě je instrumentem odečitatelných položek a slevy na dani příslušná určitá míra progrese, tedy solidarity vysokopříjmových s nízkopříjmovými, zachována. V případě rodin s dětmi je ještě umocněna instrumentem daňového bonusu, protože na daňový bonus samozřejmě dosáhnou pouze nízkopříjmové skupiny, vysokopříjmové nikoliv.
Lineární výpočty, které zde zaznívaly v některých příspěvcích, o desítkách a desítkách miliard výpadků na straně příjmů, musím odmítnout jako účelové. Mohu poskytnout celou řadu studií, naposled poměrně rozsáhlou studii OECD za posledních 40 let, kdy nikdy nedošlo k efektu a nikde nebylo prokázáno, že razantní snížení přímých daní vedlo k masivním výpadkům na příjmové straně veřejných rozpočtů, a to i při snížení mnohem razantnějším, než nabízí programové prohlášení vládní koalice.
Jediné číslo, které pokládám za korektní, je výpadek z majetkových daní. Ano, tyto daně, budou-li zrušeny, bude to skutečně mít za následek ono číslo 14 miliard. To ostatní jsou lineární, účelové a nepravdivé spekulace.
K dotazu, zda děláme daňovou reformu pro bohaté, či pro chudé, ke kritice, že to je daňová reforma pouze pro bohaté. Nikoliv, přátelé. Dovolím si říci, že především pro chudé. My nechceme dělat daňovou reformu proto, aby bohatí chudli, jak nás mnoho předřečníků nabádá. My chceme dělat daňovou reformu proto, aby chudí bohatli, a to je jejím základním motivem.
Přestože samozřejmě daňová reforma je velkým politickým závazkem a pokládáme ji za nezbytnou, dovolím si zdůraznit, že základní problém veřejných rozpočtů je strana výdajová, a tedy ze zákona povinné mandatorní výdaje. Ne náhodou o tom vedeme vášnivé diskuse posledních deset let. Vzpomínám si na společný závazek, který jsem uzavřel s předsedou vlády Milošem Zemanem v roce 1998, jak dojde k zásadní restrukturalizaci. Vzpomínám si na společný závazek, který jsem uzavíral s panem premiérem Špidlou, s panem ministrem financí Sobotkou, jak dojde k jejich zásadní restrukturalizaci. A nesmírně rád bych v následujících měsících a letech našel zásadní dohodu k tomu, aby se skutečně ona zásadní restrukturalizace stala. Opět v zájmu chudých a v zájmu těch, kteří tu pomoc skutečně nezbytně potřebují.
Dovolte mi stručné vysvětlení tohoto tvrzení. Výše státního dluhu, která koncem tohoto roku dosáhne 900 miliard korun, není dramatická svojí výší. Dramatický je trend, se kterým ten dluh narůstá. Dramatická je cesta, kterou teď veřejné rozpočty jedou, jak si občas dovolím říci, do stanice dluhová past, pokud se něco zásadního nestane. V okamžiku, kdy by tyto trendy pokračovaly bez zásadní restrukturalizace, hrozí v budoucnosti zdaleka ne tak daleké zásadní riziko, že stát přestane být schopen refinancovat svůj státní dluh, nebo že budou prudce narůstat náklady na správu tohoto dluhu, a pak dojde k situaci, kdy nemusíme být schopni hradit své deficity a nebudeme mít prostředky ani pro ty, kteří skutečně naléhavě, aktuálně naši solidaritu a naši pomoc potřebují a pro které ty peníze vždycky musí být k dispozici. Kdo se brání této základní reformě, kdo si přeje, aby bylo hodně, hodně pro všechny, pro všechny, pro všechny, tak ve svém důsledku se vlastně chová dramaticky asociálně, protože ve střednědobém až dlouhodobém výhledu ohrožuje ty, kteří se bez naší pomoci neobejdou a pro které tu pomoc vždycky budeme muset mít.
Nejde samozřejmě také jenom o výši deficitu, ale o celkovou strukturu rozpočtu. Já jsem nikdy nepatřil k vášnivým věrozvěstům vyrovnaného rozpočtu. Umím si představit špatný vyrovnaný rozpočet a umím si představit logický a strukturálně správný rozpočet deficitní. Ale o té struktuře to právě je. Ta koruna je jenom jedna. A buď ji aktuálně projíme, anebo ji budeme schopni investovat pro budoucnost České republiky do moderních dopravních komunikací, do kvalitního školství, do vědy a výzkumu.
Peníze, finanční prostředky na moderní infrastrukturu, na vědu a výzkum, na kvalitní vzdělání příštích generací primárně neleží v kapitolách paní ministryně Kuchtové a pana ministra Řebíčka, ale primárně jsou nyní dosud platnou legislativou vázány v kapitole pana místopředsedy Nečase, v systému veřejného zdravotního pojištění a v dalších systémech mandatorních výdajů. A my se musíme rozhodnout a my se musíme dohodnout, v jakém poměru budeme projídat a v jakém poměru budeme financovat naši budoucnost. Protože neděláme reformy pro žádnou vybranou skupinu, děláme je pro budoucnost České republiky. A pokud bych měl hovořit o nějaké vybrané skupině, pak jsou to naše děti a naši vnuci.
***