(11.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Druhá oblast, která též byla naznačena, se týká vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Víte z projednávání z prvého čtení, že zde platí v zásadě již ne úplně efektivní mezinárodní smlouva z období 30. let. Ta v zásadě nebyla novelizována, proto je vhodné takovouto novelizaci přijmout. Minimálně z toho důvodu, že se neustále rozšiřuje okruh trestných činů. V té původní smlouvě z 30. let byl explicitně vymezen okruh trestných činů, za které je možné vydávat, to znamená na které se vztahuje možnost vydávání. Okruh v zásadě nereflektoval to, že za posledních 80 let došlo k rozšiřování a vzniku nových forem trestné činnosti, zvláště v oblasti hospodářské trestné činnosti. Proto je dobré, že tento okruh trestných činů, na které je možné vztahovat princip vydávání, se rozšíří a zahrne do sebe i "moderní formy trestné činnosti". Zdůrazňuji to, že otázka vydávání se netýká možnosti vydávání vlastních občanů. Ti nadále nebudou moci být proti své vůli vydáváni.
Věc byla projednána příslušnými výbory a na výborech padly některé otázky, na které, jestli dovolíte, bych rád velmi stručně odpověděl, resp. reagoval. Někteří poslanci se ptali, jak dosud platná extradiční smlouva, to znamená smlouva o vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, byla využívána a jak byla efektivní.
My v tuto chvíli, poté co jsme tuto věc projednali na Ministerstvu spravedlnosti, neumíme exaktně říci přesný počet případů, který byl realizován skrze tuto smlouvu, a to z toho důvodu, že neexistuje přesná evidence takovýchto případů. Chci však říci, že od vzniku České republiky jsme měli určité období, se jednalo o desítky případů, přičemž úspěšnost při žádostech ze strany České republiky vůči Spojeným státům americkým byla přibližně 60 až 70 %, to znamená v 60 až 70 procentech Česká republika uspěla, pokud žádala o vydání osoby ze Spojených států amerických. Z pohledu opačného, to znamená z pohledu žádostí Spojených států amerických vůči nám, je nutné říci, že žádostí je řádově méně, že se jedná spíše o jednotky než o desítky jednotlivých případů. A je nutné říci, že i úspěšnost je výraznější, to znamená česká strana více vydává a více pozitivně reflektuje žádosti Spojených států amerických při žádosti o vydání.
Je nutné říci, že ten rozdíl v úspěšnosti je dán rozdílným pojetím trestního práva procesního ve Spojených státech amerických a v České republice. Ve Spojených státech amerických platí výrazně princip oportunity, který zkrátka umožňuje více příslušným orgánům činným v trestním řízení posoudit v konkrétní věci, zda má dotyčný být vydán nebo ne, resp. zda se nejedná o bagatelní trestnou činnost, zdali vůbec i ve Spojených státech amerických v té věci bylo zahájeno trestní řízení atd. To je důvod, proč naše úspěšnost je přibližně 60 až 70 %. V případě amerických žádostí ve vztahu k České republice je úspěšnost výraznější právě z důvodu pojetí kontinentálního trestního práva, které zná tzv. princip legality, kdy v zásadě orgány činné v trestním řízení, státní zástupce, případně soudce jen ve výjimečných případech se může odchýlit od litery zákona a může takovýmto způsobem postupovat.
Já to zdůvodňuji velmi obecně, v zásadě ne úplně přesně, ale abyste pochopili ten princip, proč je takováto rozdílnost v úspěšnosti žádostí.
Dovolte mi, abych ještě odpověděl na druhou otázku, na otázku pana poslance Exnera, který zde měl určité námitky proti článku 7 odst. 3 smlouvy o právní pomoci. Ten text mu připadal komplikovaný a nedostatečně zřejmý. Týká se ochrany osobních údajů. Já chci k tomuto textu dodat, že text má jasnou výkladovou linii, v praxi nečiní problémy. Podobná formulace je i v jiných mezinárodních dokumentech a Spojené státy americké na této formě formulace trvaly, protože ji mají i v jiných smlouvách, které upravují stejnou problematiku s jinými zeměmi.
K samotnému výkladu tohoto článku 7 odst. 3 chci pak uvést, že text tohoto ustanovení v zásadě znamená, že dožádaný stát, to znamená stát, který je požádán jinou zemí o poskytnutí informací, nemůže jako podmínku poskytnutí právní pomoci obecně stanovit, že dožadující stát, to znamená stát, který žádá, bude při nakládání s takto poskytnutými osobními údaji dodržovat předpisy dožádaného státu pro nakládání s osobními údaji, to je obecně odkázat na vlastní vnitrostátní úpravu, ale že může podmínky poskytnutí právní pomoci stanovit pouze konkrétně, to je explicitně stanovit, jak dožadující stát s poskytnutými osobními údaji nakládat nesmí.
Mám-li to zjednodušit a vysvětlit, pak je nutné k tomu uvést, že stát, který poskytuje údaje, těžko může jako podmínku poskytnutí údajů obecně v právním předpise říci, že ten stát, který informace přijímá, který něco žádá, je povinen se řídit právní úpravou, vnitrostátní právní úpravou jiného státu. To by, zdá se, bylo v rozporu s pojetím mezinárodního práva veřejného, kdy státy jako subjekty veřejného práva mezinárodního nemají být vázány vnitrostátními právními řády. To je ten důvod, proč takováto podmínka nemůže být v mezinárodní smlouvě stanovena. Proto podmínky o tom, jak má být s těmito informacemi nakládáno, je nutné stanovit vždy konkrétně v konkrétní odpovědi, reakci, nikoliv obecným odkazem na vnitrostátní právo. Jak jsem řekl, důvodem je pojetí státu jako suveréna na mezinárodním poli, který nemůže být, nemá být vázán vnitrostátním právním řádem jiného státu.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Já vám děkuji, pane ministře. Nyní poprosím zpravodaje zahraničního výboru i ústavněprávního výboru pana poslance Zdeňka Jičínského, aby postupně odůvodnil usnesení těchto výborů, která vám byla rozdána jako sněmovní tisky 31/1 a 2. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové, kolegyně. Na základě usnesení Sněmovny se těmito úmluvami, o nichž teď podrobně hovořil ministr spravedlnosti, zabýval výbor zahraniční a zabýval se jimi i výbor ústavněprávní a oba výbory k tomu přijaly příslušná usnesení. Usnesení zahraničního výboru je z 15. listopadu, usnesení ústavněprávního výboru je z 29. listopadu 2006.
Předtím než Sněmovnu seznámím s těmito usneseními, chci říci k vlastní problematice, že podrobně se projednávala v rámci prvního čtení, znovu teď o ní podrobně hovořil pan ministr spravedlnosti, zejména i ve vztahu k otázkám, které kladl kolega Exner, protože jde o poměrně řekl bych subtilní právní problematiku, takže já jsem rád, že toto vysvětlení na Sněmovně zaznělo.
Jinak bych chtěl říci ještě jednu obecnější poznámku. Jsou to dvě úmluvy, které byly sjednány mezi Evropskou unií a Spojenými státy a na jejich základě - pan ministr o tom také hovořil - Česká republika potom uzavírá speciální úmluvy, protože je k tomuto obecnou úmluvou mezi Evropskou unií a Spojenými státy vázána. Hovořím o tom proto, že na této problematice se myslím ukazuje jistý obecnější problém, který je v této Sněmovně a v naší politice předmětem sporů, totiž hodnocení významu Evropské unie a hodnocení toho, nebo názor na to, jak by se Evropská unie měla vyvíjet. Z tohoto hlediska je myslím zřejmé, že i pro vztahy mezi jednotlivými státy a Spojenými státy severoamerickými je výhodné, že tu existuje Evropská unie jako jisté nadnárodní společenství, které je v tomto směru jistým subjektem mezinárodněprávních vztahů a které sjednává určitou unifikaci, z níž potom ty jednotlivé státy vycházejí a konkretizují. Takže upozorňuji na tento obecnější moment, který myslím ukazuje prospěšnost existence určitých společných politik v rámci onoho zvláštního společenství, kterým je Evropská unie.
***