(14.00 hodin)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: S další faktickou poznámkou pan poslanec Bohuslav Sobotka.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji, vážená paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně a kolegové, já bych chtěl reagovat na to, co tady v této Poslanecké sněmovně říkal pan poslanec Benda.
Je to velmi obtížné, protože my jako sociální demokraté samozřejmě myslíme na sociální demokraty v exilu, myslíme na ty sociální demokraty, kteří byli zavíráni, kteří byli souzeni v procesech v padesátých letech, také na ty, kteří byli trestáni za to, že se pokusili třeba v roce 1968 obnovit sociální demokracii - tehdy se to bohužel nepovedlo, bylo to možné až po roce nebo v roce 1989. Ale tyto naše úvahy nám vaše vystoupení spíše komplikují, tak jak tady o tom mluvil kolega Urban, a také nám komplikuje tyto naše úvahy návrh zákona, tak jak je zde předložen, protože on je to skutečně v celé řadě oblastí legislativní paskvil. A my jsme připraveni předložit pozměňovací návrhy, budou předloženy během druhého čtení, a jsme ochotni racionálně posoudit, jak ten zákon bude vypadat, podle toho, jak které pozměňovací návrhy budou přijaty. To já myslím, že je férový přístup, který sociální demokracie k celé té věci chce uplatňovat.
Poslední poznámka. To kritérium bezúhonnosti a spolehlivosti, které je v návrhu zákona stanoveno, tak tím by neprošli ani lidé, kteří proti tomu minulému režimu bojovali. A mně to připadá nefér vůči těm lidem, kteří podepsali Chartu, kteří byli vězněni, a přesto by neprošli tím kritériem bezúhonnosti a spolehlivosti, které vy chcete postavit v rámci tohoto speciálního zákona jako nějakou novou kategorii lidí, která bude oprávněna v takovémto úřadě pracovat. Už to svědčí o tom, že to bylo šito horkou jehlou, protože toto vaše kritérium -
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Pane poslanče, musím vás upozornit, že lhůta pro vaši poznámku uplynula. (Poslanec Sobotka pokračoval během sdělení mpř. Němcové ve svém projevu.)
Další faktická poznámka není nyní, a proto je místo pro další písemnou přihlášku do obecné rozpravy, a tuto přihlášku podal pan poslanec Zdeněk Lhota, který má nyní slovo, a po něm je přihláška pana poslance Bohuslava Sobotky.
Poslanec Zdeněk Lhota: Vážená paní předsedající, vážený pane premiére, milé dámy, vážení kolegové. Od června loňského roku uplynulo víc jak osm měsíců, zaznělo na desítky a stovky nejrůznějších příspěvků nespočetné variability postojů. Nicméně jako nováček si musím přiznat, že si sám pokládám otázku, co je uprostřed debat pravdou a co nikoliv. Umíme si odpovědět alespoň na nejzákladnější otázky? Umíme vidět dál než na hranice dnešního dne, dál než na hranice vlastních zájmů, a hlavně, zůstalo nám ještě kousíček z toho umět si vzájemně naslouchat?
Ústav paměti národa. Připomeňme si, co je důvodem jeho vzniku. Objektivní zdokumentování zločineckých praktik komunistického režimu. To však samo o sobě ještě není cílem ani podstatou, a jak říká pan Jandák, ani jádrem pudla. Nuže, co by jím tedy mělo být? Budu se snažit odpovědět až v závěru. Proč až závěrem? Vše, stejně jako dnes, má totiž jeden velký háček. Vždy, kdy je snahou věc férově vyjádřit, vstupuje na scénu staronový postoj: co bylo, bylo, tak moc se toho přece zase nestalo. S dokumentací jsou jenom problémy a spousta dalších problémů. Proč chtít na tom něco dokumentovat?
Opravdu se nic nestalo? Dovolte mi za vše jenom několik, špetku základních údajů.
Z čistě politických důvodů bylo chladnokrevně popraveno na 248 osob, z toho jedna žena. Mimochodem - jak je to dlouho, co jsme mluvili o Mezinárodním dnu žen a úctě k nim? Mezi popravenými byli dokonce i prominentní komunisté. Chci se zeptat - je 248 přímo popravených hodně, nebo málo? Rozhlédněme se kolem sebe - je to o 48 víc, než je nás v tomto sále, pokud jsme tady všichni. Pojďme dál. Film Král Šumavy jistě všichni známe. Co státní hranice obehnaná ostnatým drátem? Na ochranu vytvořené klece před vším, čím byl pro nás do té doby svobodný svět, bylo kulkou, elektřinou, utonutím, minou, ale i sebevraždami pohraničníků naprosto zbytečně zmařeno na 866 životů. Co víc bychom si v tuto chvíli mohli přát, než aby tomuto výčtu nastal konec? Bohužel, opak je pravdou. Po prvním seznámení se stovky mrtvých rozrůstají na tisíce, a zmařené osudy, k jejichž popisu už ani desetitisíce nestačí. Na první pohled vlídně se tvářící bacil se mění v rakovinu a počet vězněných, přinucených k emigraci, nuceně nasazených do pracovních táborů a jinak politicky perzekvovaných se doslova a do písmene geometrickou řadou rozrůstá na statisíce. Takže stalo se něco špatného, nebo nestalo? Je, nebo není důvod ke zdokumentování minulosti?
Vedle toho nás zcela pochopitelně musí napadnout otázky toho, o čem mluvil Marek Benda: Co to jenom bylo za režim, který doslova a do písmene, a o tom se bavme, který do slova a do písmene proti sobě postavil rodinu proti rodině, ale také bratra proti bratru? Co to jenom může být za živočišný druh, který je schopen v našich zeměpisných šířkách se pustit do sebe samých, jen pro jakési vlastní bytí, mocenské ambice. Co to jenom bylo za ideologii, která nás všechny potupně sešněrovala, aby s námi manipulovala, jako bychom byli jejími loutkami? Co to bylo za systém, který jednu z nejvyspělejších zemí dostal na cestu hospodářského kolapsu - vždyť to musíme pamatovat! Co nás všechny změnilo na ryze statistickou položku a dotlačilo nás na samotné dno morálního a hospodářského úpadku? A konečně mezi všemi otázkami ta nejzásadnější: Mohou být všechny tyto děje pravdivě zhodnoceny bez toho, aniž bychom znali objektivní a jim předcházející příčiny a metody?
Dámy a pánové, o vzniku Ústavu paměti národa nejsou pochyby. Zbývá tedy odpovědět v úvodu avizovanou otázku: jaký má být vlastně cíl?
A víte, každý máme názor, a já si myslím, kdo jiný, možná na rozdíl od nás, by nám k tomu mohl sdělit víc než ti, kteří o pokřivených dobách vědí nejvíce - sami političtí vězni. Kéž by tu byli!
Proč to všechno vlastně říkám? Proč? Čekat by se dalo všechno. V jejich očích však ani náznak hořkosti, natož nějaká nenávist. Přál bych vám setkání s nimi, všem. Naopak, je v nich radost a štěstí z každého dne, a vím proč. Jednoduše proto, protože vědí, co prožili. Dokonce je v nich vidět i pochopení, a to je nesmírně důležité, složité a podstatné - pochopení toho, že mohla být celá řada těch, kteří budovatelskému otrokářství a polootrokářství mohli i uvěřit. A pochopit a přiznat si, a známe to opět z běžného života, je někdy lidsky ještě těžší než se do takového stavu nechat vmanévrovat. A v tomto smyslu - a to je to poselství - a v tomto smyslu je jejich poselství naprosto jasné. Lůno, které se již jednou stalo zdrojem zla, neměnným lůnem i zůstává. Lůno, zlo zůstává zlem - a vzpomeňme na to - na věčné časy a nikdy jinak!
Jistí vůdci třicátých let minulého století nechávali pálit knihy, jiní vůdci současnosti brání jejich vzniku. Řekněte mi, jaký je v tom rozdíl.
Provést základní zhodnocení bacilu je totéž jako předejít vzniku nové rakoviny, protože jenom poznání nás ochrání.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců vládní koalice.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Lhotovi. Faktická poznámka pan poslanec Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Chtěl bych vám, vážený pane kolego, prostřednictvím předsedajícího říct: kdybyste byl do této Sněmovny delegován po listopadu 89, tak jako mnozí z nás, tak by vaše slova byla na místě. Po sedmnácti letech jen mlátíte prázdnou slámu. (Potlesk poslanců opozice.)
***