(17.20 hodin)
(pokračuje Benda)
Druhá námitka, kterou pokládám za mnohem zásadnější. Návrh, tak jak je předkládán a tak jak má být doveden do konce, je návratem k první republice, návratem k vládám velkých pětek nebo sedmiček, kde poslanci jsou jenom loutkami v rukou svých politických stran. Tehdy to měli zajištěné oněmi vázanými imperativními mandáty. Jedním z nejdůležitějších úkolů, který jsme po roce 1993 v konstrukci nové ústavy dělali, byla právě snaha zabránit vázaným imperativním mandátům a vytvořit tuto sněmovnu, případně horní sněmovnu, jako sbor 200 svéprávných osob, které se rozhodují každá za sebe, každá se zodpovědností vůči vlastnímu vědomí a svědomí a zodpovědností vůči hlasům, které dostala. Tak jak je návrh koncipován a jak je zamýšlen, a s vylučováním politických stran, které už jsme také zažili, a dokonce akčních poslanců, pak opravdu stačí, aby kandidovalo ve volbách 4, 5, 7, 12 předsedů stran, na závěr se spočítalo, kolik má který z nich procent, a tak jak se hlasuje na valných hromadách akciových společností, by se zde scházeli, nepochybně by stačila menší místnost, mohlo by to být vedle předsednictvo, kde by si řekli - já mám 41 %, já mám 20, a můžeme jít dál.
To není ústavní koncept, kterým tato republika chtěla vykročit, a myslím, že to je opravdu zcela mylné pojetí. Já velmi doporučuji, abychom přistoupili na návrh pana ministra Svobody a paní kolegyně Jacques a návrh zamítli v prvním čtení, protože opravdu nepřináší nic nového, nic dobrého a samé neužitečnosti.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. S faktickou poznámkou kolega Miroslav Opálka, poté pan profesor Jičínský s řádnou přihláškou. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, pane místopředsedo. Já bych se vaším prostřednictvím pana zpravodaje zeptal, i když paralela mezi poslancem a zastupitelem asi není totéž, ale přesto, jde o svobodnou vůli, kolik zastupitelů ODS bylo vyloučeno za spolupráci v radách s KSČM. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní pan profesor Zdeněk Jičínský. Poté pan ministr Jiří Pospíšil. Prosím, pane profesore, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, ústavní právo upravuje politické procesy, které jsou spojeny s fungováním institutu, v našem případě parlamentní demokracie, ale samozřejmě může upravovat jenom určitou stránku politických procesů, protože celý komplex politických procesů se právně upravit nedá. To jejich řekl bych dynamická proměnlivá povaha vylučuje. Takže z tohoto hlediska pojetí poslaneckého mandátu možnost jeho omezení nebo zbavení je možná jenom v určitých zvláštních případech.
Já si nemyslím, že tak jak je to stanoveno v ústavě, to obsahuje všechny možné případy. Byly tady už i návrhy ústavní změny, která počítala například s tím, že člen Parlamentu, poslanec nebo senátor, pokud by byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, by mandátu pozbyl. A to není něco, co nikde neexistuje. V řadě zemí to tak je a bylo to navrženo i v našich ústavních návrzích.
Ale tato změna je samozřejmě jiného řádu a já si také myslím, že tak jak je navržena, je těžko průchodná.
Jenom chci říci, a to na adresu kolegy Bendy, abychom zase s první republikou a s její ústavní úpravou nezacházeli tak volně. První ústava České republiky z roku 1920 říkala toto: Členové Národního shromáždění - to znamená členové Poslanecké sněmovny i Senátu - vykonávají svůj mandát osobně, nesmějí od nikoho přijímati příkazů. Pokud jde o slib, zněl takto: Slibuji, že budu věren Republice československé, že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Čili rozdíl ve slibu nebyl oproti současnému slibu nijak příliš výrazný. To, jak ta parlamentní republika fungovala, že byla důležitá ona koncepce pětky nebo sedmičky, to byl už mimoprávní instrument, který souvisel s tím, že Československá republika tehdy byla národnostně velmi složitý stát, byla tady veliká německá menšina, a kdyby se hlavní české strany určitým způsobem nedohadovaly, tak parlamentní demokracie nemohla fungovat, i vzhledem k tomu, že neexistovala žádná volební klauzule a v Parlamentu bylo zastoupeno mnoho politických stran. Tak jenom abychom, když uvádíme určité analogie, byli přesnější, protože i to je důležité pro posouzení věci.
Ten problém, který kolegové, kteří přišli s tímto návrhem, takto chtějí řešit, skutečně reálně existuje. Byla tady snaha, myslím, že už v letech 1996, 1998 se takový návrh objevil, ale ze zásadních důvodů, o kterých také budu hovořit, přijat nebyl. Ale ten reálný problém, vazba poslance k poslaneckému programu, na jehož základě byl volen, a jeho chování potom v době mandátu, samozřejmě jako politický problém existuje. U nás je to dejme tomu v poměrně malé podobě, jsou to jenom dva poslanci, kteří jednali jinak, než se zavázali tím, že kandidovali na kandidátce určité politické strany, ale v posledním období před volbami na Slovensku to bylo asi 28 poslanců, kteří opustili strany, na jejichž základě kandidovali, a na Slovensku zcela otevřeně se v tisku hovořilo o politické korupci. Nemohu vám uvádět přesná čísla, za kolik ty mandáty, jak se s nimi takto obchodovalo. Takže to je prostě reálný problém, s nímž se parlamentní demokracie občas tak nebo onak setkávají. Není to něco, co je vzdáleno i našemu velkému sousedovi, Německé spolkové republice. Když svého času byla snaha ukončit existenci vlády sociálně liberální koalice, no tak prostě nějací poslanci FDP byli také koupeni, na základě toho vláda Willyho Brandta ztroskotala a obnovila se vláda CDU - CSU s FDP.
Tyto věci bohužel k parlamentní demokracii patří. Já bych samozřejmě byl rád, kdyby se u nás nevyskytovaly. Vyloučit je bohužel nemůžeme, ale obávám se, že jsou to věci, které se dost dobře nedají řešit právní cestou. Čili ani já si nemyslím, že tak jak je ten návrh předložen, by mohl být akceptován, protože správní soud opravdu po mém soudu nemůže prověřovat politické procesy uvnitř té nebo oné strany a soudit je ve vztahu k platnosti mandátu. Ale přesto by nás to, myslím, nemělo odvést od toho, abychom se těmito reálnými problémy toho, jak naše parlamentní demokracie funguje a jestli tyto defekty nezpůsobují její krizi, zabývat měli.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. S faktickou poznámkou předběhne pana ministra spravedlnosti Pospíšila ministr Cyril Svoboda. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr vlády ČR Cyril Svoboda Pane místopředsedo, já se omlouvám, že vystupuji v této věci ještě jednou, ale je potřeba doříci to, co řekl pan profesor Jičínský. On řekl polovinu té informace. Ano, sliby podle ústavy z roku 1920 zněly stejně, ale rozdíl byl podstatný v tom, že naše ústava říká, že poslanec se může vzdát mandátu ústně na zasedání Sněmovny; brání-li mu v tom závažná okolnost, ústava říká, že to má učinit zákonným způsobem, a jednací řád říká, že notářský zápis nesmí být starší jednoho měsíce. Jeden jediný důvod, aby politické strany neměly v rukou své mandáty a neměly v rukou své poslance, aby poslanci nepodepisovali bianco prohlášení do sejfu politických stran. Toto, co se zavádí - zavádí se tato neblahá praxe.
Ještě nám nikdo nevysvětlil, co se stane v případě, že někdo vyloučí někoho z klubu, jestli to znamená ztrátu mandátu, nebo ne. Potom by tady vládly politické kluby jako za starých dobrých bolševických časů.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní s řádnou přihláškou pan ministr Jiří Pospíšil, poté pan poslanec Marek Benda. Požádám potom paní kolegyni Němcovou, jestli by mě na chviličku nevystřídala, přihlásím se do rozpravy.
Prosím, pane ministře, máte slovo.
***