(15.10 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Pokud jde o to, které konkrétní kategorie jsou postiženy, sociální demokracie, a má to koneckonců v popisu práce, svým zakotvením elektorátu, připomíná, že ten skok do prázdna, do neznáma, kterým je tato reforma, tak že by měly zaplatit střední vrstvy. To je z velké části pravda. Také je pravdou, že ti rozumnější z pravicových ekonomů připomínají, že je to vlastně od středních vrstev jakási oběť, jakási investice do budoucnosti ve střednědobém a delším časovém horizontu. Zkrátka, když se dostaneme z té současné pasti, tak už nás čekají jenom šťastné zítřky.
No, ono s těmi šťastnými zítřky to bude složitější. K tomu se ještě dostanu. Ale je tady ještě jedna skupina obyvatel, která sice přímo daňovými zákony není až tak postižena, ale bude ji velmi postihovat právě ona restriktivní část reformy, to znamená lidé, kteří jsou anebo v dohledné době díky vývoji cen a vývoji na trhu práce se mohou dostat do závislosti na sociálním systému, ať již jsou to lidé, kteří hledají práci, ať už jsou to důchodcovské domácnosti atd. A tito lidé se samozřejmě dostávají do záporných červených čísel svých rodinných rozpočtů těmito opatřeními.
Proto si myslím, že onen rozpor mezi růstem nepřímých daní a sociální situací by měli velice bedlivě sledovat zejména křesťanští politici, protože jejich apel na odpovědnost rodiny je jistě oprávněný. Ale ona ta pružnost chování rodiny v ekonomické situaci není nekonečná, a upřímně řečeno, měli by si uvědomit, že vystavují právě ony obyčejné rodiny, rodiny s dětmi, ale i rodiny, které uvažují, že by jednou dítě mohly mít, do velice neutěšené situace. Jsem ateista, připouštím, ale mně takovéto uvažování nepřijde jako dobré naplňování křesťanské myšlenky.
My chceme navrhnout v dalších čteních, pokud se k nim dostaneme, navrácení k myšlence progresivity daňového systému. Myslíme si, že jak v příjmových, tak v majetkových daních toto lze učinit. Nevidím jediný důvod, proč se dát cestou úplné eliminace majetkových daní, která by vlastně umožnila fixovat majetkové rozdíly ve společnosti.
Těch bariér, nepřekročitelných systémových bariér, které tato reforma zakládá, je tam několik. Například víra, že lidská aktivita vše přemůže. Nastavením daňových zvýhodnění nutíte zaměstnance k tomu, aby se stali v podstatě samostatně výdělečnými osobami a aby přešli na švarcsystém a aby se tímto způsobem zachovali daňově racionálně, ale bohužel už ta racionalita se ztrácí při pohledu jejich dlouhodobého fungování jakožto živitelů rodin, jakožto lidí, kteří chtějí naplňovat nějaký svůj širší lidský smysl.
Nad konstrukcí daňového základu se asi tady odehraje největší bitva. O té se tady zatím příliš nehovoří, ale troufnu si říci, že jestliže tento návrh nic neřeší, tak naopak pokud jde o otevření prostoru, předefinování různých lobbistických výhod, tak ten prostor tady vytvořen je, a buď se odehraje v rámci tohoto megabalíku, anebo se odehraje později. Postřehl jsem, že pan ministr financí již avizoval na nátlak některých svých koaličních kolegů, že otázka šířky a konkrétního nastavení odpisů je otevřená, a že tudíž je ochoten se touto cestou vydat, až utichne válečný ryk a až bude to podstatné schváleno.
Uvědomme si ale jedno - že sice zjednodušení daňového systému je potřebné. Potřebujeme jednodušší daňový systém. Nemusím ODS určitě připomínat, že slibovala, jak se daňové přiznání vejde na jednu nebo dvě stránky papíru. Omezení zbytečně složitých a nepřehledných daňových úlev pokrátí prostor pro šedou ekonomiku, to jistě ano, ale daně a daňové úlevy mají ještě jeden účel, a to být nástrojem hospodářské politiky. Pokud pouze sledujeme ten cíl, že doplníme chybějící zdroje tím, že zrušíme daňové úlevy, tak v podstatě rezignujeme na tom, abychom plnili úlohu prorůstovou a strukturalizační. A to se na mě nezlobte, ale toto je poměrně mimo tradici hospodářské politiky, tak jak ji zná vyspělý svět.
Mnoho tady bylo řečeno o formě předkladu. Nejsem na to specialista, ale v každém případě když jsem po prvním čtení tohoto balíku lomil rukama, jak si s tím poradíme, trošku mi určité vodítko dal návrh z rozpočtového výboru. Ale upřímně řečeno, ta kauzalita jednotlivých návrhů tam skutečně je mnohdy obtížně dohledatelná, možná že u celé řady návrhů dokonce neexistuje. Já když jsem tam viděl, jak vedle sebe figurují návrhy na změnu zákona o registrovaném partnerství a současně o zrušení stravenek, tam se mi tam ta kauzalita skutečně obtížně hledala.
Možná jen z leknutí tam vypadly takové návrhy, jako je zrušení režijního jízdného. To se nepodařilo ani v protektorátu, tak možná předkladatelé pochopili, že to není šťastný krok. Stejně tak ustoupili od původního, ještě začátkem dubna prezentovaného zámyslu omezit podporu na zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností. To také dokumentuje, jakými myšlenkovými pochody jaksi byla tato materii utvářena.
Já se domnívám, že celý ten materiál nejenže není revolucí, ale on není ani reformou. Je to v podstatě jakýsi podivný legislativní eintopf, který - pokud byl tady použit ten rádoby vtipný příměr ze sibiřské magistrály, použijme ho také. Já si myslím, že vláda v tomto případě se z těch tří možností asi nejvíce přiblížila Leonidu Iljiči, který sice zatáhl záclonky a dělal, že jede vlak, ale vláda si v pohodlí vystoupila na peron; zatímco se zamotaly koleje, stará se o to, aby když ne všem, tak aspoň jim byly zachovány tlusté prkenice, a možná že se zařadí jeden za druhého a budou dělat ššššš jako vláček a paní ministryně možná k tomu zazpívá.
Tento způsob si myslím, že není seriózní. Tento způsob si myslím, že nemůže snad být ani myšlen vážně, a proto jsa pln vstřícnosti a nacházeje této vstřícnosti i pochopení u svých kolegů v poslaneckém klubu, tak kromě návrhu na zamítnutí tohoto zákona, tak chci pak připomenout možnost i vrátit k přepracování, protože lépe se opozdit v řešení těchto problémů než si zadělat na problémy ještě závažnější.
Ale zpátky k věcné argumentaci některých problémů. Důležitým parametrem hospodářského vývoje je nepochybně ekonomický růst, dynamika ekonomického růstu. Prorůstový účinek navrhovaných opatření v podstatě neexistuje. Je to iluze. Uvědomme si, že současná dynamika hospodářského růstu, která je kolem 5 %, tak v podmínkách České republiky je svým způsobem zenitem. Růstový potenciál české ekonomiky zvyšovat je skoro nereálné za současných podmínek a navíc se vyčerpal jak vstup do Evropské unie, tak i určitý konjunkturní pohyb v našem okolí. Pokud k tomu připočteme první krok na cestě k zvyšování úrokových sazeb, tak se dá očekávat, že spíše budeme svědky decelarace růstu, a tudíž vlastně ten objem hospodářského výsledku, ze kterého se budou pak vyměřovat daně, bude nižší.
Na margo úvah jaksi úrokové politiky centrální banky jednu poznámku. Česká národní banka samozřejmě nemůže jít protismyslně a protisměrně vůči politice frankfurtské Evropské centrální banky. To je asi pochopitelné. S jistým zpožděním stínuje nebo kopíruje její trajektorii, ale zatím se jí dařilo zachovávat určitý úrokový diferenciál. Ten úrokový diferenciál byla jedna z mála posledních možností, jak prostřednictvím měnové politiky lákat včely na med, investory do naší republiky. Tato možnost z pochopitelných důvodů taje, a jestli je to proto, že jsme prohospodařili hospodářský růst do roku 2006, anebo proto, že na konci tunelu je zatím spíše tma, to se, pánové současné koalice a z bývalé koalice, klidně dohodněte. Ale v každém případě, pokud chceme vstupovat do eurozóny v roce 2012 a v roce 2010 bychom měli zafixovat měnu a říci si, jak chceme tedy dál postupovat v oblasti růstové politiky a úrokové politiky, tak mnoho času nezbývá.
***