(11.20 hodin)
(pokračuje Mertinová)

Vláda navíc zneužívá toho, že kantoři vlastně ani nemají chuť jít do nějakých velkých střetů, že už ani nevěří, že by mohli něčeho dosáhnout. Mluvím sice o zneužívání profesní odpovědnosti, ale vlastně si nejsem jistý, kdy je to ještě odpovědnost a kdy jen ustrašenost, vazalství, hloupost. Smutný obraz postavení dnešních pedagogů ve společnosti."

Tohle bychom skutečně, dámy a pánové, všichni nechtěli, aby bylo objektivní realitou.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Mertinové. Prosím nyní o slovo kolegyni Hanu Orgoníkovou. Dalším přihlášeným je pan poslanec Břetislav Petr.

 

Poslankyně Hana Orgoníková: Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, vážení členové vlády, čas od času se pozastavuji nad pustým pragmatismem, nad bezzásadovostí při jednání o dosavadních či nových zákonech a jejich uplatňování. Teď to platí o jednáních a debatách týkajících se poplatků za zdravotní péči.

Včera jsem ne náhodou vznesla řečnickou otázku, kde jsou sliby vlády o respektování lidských práv, a konkrétně, kde je právo na ochranu zdraví. Očekávala jsem, že se někdo chopí této výzvy. Poněvadž se tak nestalo, vystupuji ještě jednou.

Hovoří se o tom, jestli mají lidé platit tu třicet korun za návštěvu u lékaře, tu šedesát za pobyt v nemocnici, i o tom, jak se budou případně takové poplatky vymáhat. A nikdo se ani slůvkem nezmíní, že máme Listinu základních práv a svobod, která je neoddělitelnou součástí Ústavy České republiky, a že v této listině je článek 31, který praví - cituji: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." Tolik Listina, součást ústavy. Ale v debatách představitelů vlády jako kdyby neexistovala, jako kdyby to byl list vypuštěný do větru.

Krom toho je ovšem Česká republika vázána řadou mezinárodních úmluv o lidských právech. K nim patří i známý Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech, je to materiál Organizace spojených národů z roku 1966, platný v Československé socialistické republice od roku 1976. A je to pakt, na který navazovala Charta 77 a nyní platí samozřejmě i v České republice. V tomto paktu se mimo jiné praví, že státy, které se k plnění paktu zavázaly - cituji - "uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví".

Česká republika je vázána ještě dalšími smlouvami, například úmluvami Mezinárodní organizace práce, v nichž též nacházíme ustanovení o sociální a zdravotní péči. A pak je tu pro státy celkově náročná Evropská sociální charta. Tu Česká republika přijala koncem devadesátých let, platná je od 3. prosince 1999. V článku 11 nazvaném Právo na ochranu zdraví se uvádí - cituji: "S cílem zajistit účinné uplatnění práva na ochranu zdraví se smluvní strany zavazují buď přímo, nebo ve spolupráci s veřejnými a s odbornými organizacemi přijímat opatření zaměřená zejména na odstranění příčin nemocí v co nejvyšší možné míře, poskytování poradenských a vzdělávacích služeb na podporu zdraví a zvýšení odpovědnosti jednotlivce v záležitostech zdraví a co největší prevenci epidemických, endemických a jiných nemocí." V článku 13 nazvaném Právo na sociální a lékařskou pomoc se mimo jiné píše - opět cituji: "zajistit, že každé osobě, která je bez přiměřených prostředků a která není schopna si takové prostředky zajistit buď sama vlastním úsilím, nebo je získat z jiných zdrojů, zejména prostřednictvím dávek ze systému sociálního zabezpečení, bude poskytnuta přiměřená pomoc a v případě nemoci i péče nezbytná podle jejího stavu".

Jak je patrné, citovaný článek 31 Listiny klade na stát a jeho činitele větší nároky než citovaná ustanovení mezinárodních smluv, neboť hovoří o bezplatnosti na základě veřejného pojištění. Proto podle ústavních právníků má uvedené znění Listiny, rozuměj Listiny základních práv a svobod, přednost, neboť upravuje právo na zdravotní péči ve větším rozsahu. Ostatně i článek třináctý Evropské sociální charty klade na státy značné požadavky, neboť hovoří o nezbytné pomoci nemajetným.

Ještě je nutno dodat, že podle článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní úmluvy o lidských právech bezprostředně platné a mají přednost před zákonem. Jejich význam zdůrazňuje i požadavek, že při tvorbě a změnách zákonů, případně vyhlášek, musí zákonodárce respektovat podstatu, ducha i literu zmíněných úmluv.

Pročítáme-li příslušná ustanovení těchto úmluv, uvědomíme si při troše zdravého úsudku, že jsou v nich vyjádřeny významné civilizační a kulturní hodnoty, k nimž se již velká část lidstva a států v průběhu historie dopracovala a jež je nutné respektovat. Současně dospějeme k závěru, že zdraví je tu prezentováno jako hodnota společenská a obecně kulturní, nejenom osobní, individuální. Z takového poznání ovšem plynou závažné důsledky pro politiku každého civilizovaného a kulturního státu. Mimo jiné i závěry, že není možné oklešťovat právo na ochranu zdraví na úrovni, které jsme v naší zemi dosáhli. Proto bude nejlépe držet se článku 31 v Listině základních práv a svobod a podle ní zásadově a humánně jednat.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic sociální demokracie.)

 

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Haně Orgoníkové a prosím nyní o slovo pana poslance Břetislava Petra. Po něm je ještě přihlášen pan kolega Petr Volf a Vladimír Koníček. To jsou zatím přihlášky, které mám. Slovo má pan poslanec Břetislav Petr.

 

Poslanec Břetislav Petr: Vážený pane premiére, dámy a pánové, já ve svém vystoupení bych se chtěl zabývat jediným problémem, a to je ekologickou daní.

Ekologická reforma, jak je zpracována, tak podle mne odborníci, kteří se na ní podílejí, žonglují s pojmem energie podle vlastních potřeb. Ekologičnost této reformy je založena na očekávání, že cokoliv zdražíme, tak poklesne jeho spotřeba. A když poklesne spotřeba, tak ušetřím energii. A jenom v tomto smyslu vidět princip ekologické reformy je asi scestné. Při využití této logiky bychom pak každé zdražení výrobku mohli chápat jako ekologické, neboť ušetříme jistý podíl energie.

Energie je pochopitelně nezbytnou surovinou pro jakoukoliv ekonomiku a pro jakoukoliv činnost. Nedovedu si představit, že jediná energie, která nebude zatížena ekologickou daní, to je energie z obnovitelných zdrojů, bude v našich podmínkách stačit podnikatelům, aby si ji nakoupili, poněvadž této energie u nás snad je 1 až 2 %. Každý spotřebitel a každý producent bude kupovat tu energii, která u nás je, i když musí počítat s tím, že dojde k jejímu vysokému zdražení.

V mnoha evropských státech je ekologická daňová reforma chápána jako získání peněz pro odstranění externalit. Externality jsou definovány zhruba asi tak, že někdo když něco vyrábí a poškodí něco druhému, přitom mu to neuhradí, tak jsou definovány externality. Při výrobě užitečných energií vznikají externality zejména na lesích, na zemědělských plochách, ale pochopitelně také na zdraví. Ročně jsou odhadovány tyto externality na 20 milionů korun. Je otázka, když už chceme zavést ekologickou daň, proč nesměřujeme výnosy z této daně na odstranění toho, co škodí životnímu prostředí, ale řešíme to úplně jiným způsobem - tím, že snížíme sociální a zdravotní pojištění.

Navrhovatelé jistě počítají s tím, že takto ekologickou reformu lidé snadněji pochopí, jsouce ukolébáni tím, že se jedná o neutrální daň. Já se osobně domnívám, a někteří také soudí, že ekologická daň je schopna rozpoutat inflační spirálu.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP