(15.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Odpůrcům referenda, kteří jistě vědí, že jako institut je ústavě zakotveno, bych přece jen doporučil, aby kromě záporného stanoviska přišli někdy s něčím pozitivním. Pokud odmítají referendum v té podobě, v níž je jeho zásada v ústavě zakotvena, a přejí si v určitých otázkách třeba jenom konzultativní referendum, to je jistě námět, o kterém by bylo možné mluvit. Ale neměli bychom už po těch patnácti letech zůstávat jen u prostého odmítání možnosti, aby občané o důležitých otázkách vnitřní i zahraniční politiky mohli jednou také rozhodnout sami kromě té obecné volby, kterou mají v době volby zástupců do Parlamentu.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je místopředseda Poslanecké sněmovny pan Vojtěch Filip. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, vážená paní předsedající. Pane ministře, paní a pánové, nijak nechci extendovat rozpravu, která je k tomuto tématu, a chtěl bych poprosit poslance, kteří zatím jsou přesvědčeni o tom, že je potřeba už v prvním čtení tento návrh zamítnout. Víte, ono je velmi těžké se dohodnout s těmi, kteří nejsou ochotni naslouchat. A pan profesor Jičínský tady řekl důvody, které vedou navrhovatele k předložení tohoto návrhu. Návrh, který jsme předložili cca před šesti měsíci do Sněmovny o obecném referendu, byl také zamítnut. Ale já jsem přesvědčen, že čím víc budete odmítat diskutovat o tomto návrhu, tím větší diskuse bude probíhat mezi občany. A bylo by dobře, kdybychom se této debatě nevyhýbali.
Jde o ústavní zákon, čili lhůty, které jinak svazují poslance a senátory o jednání o některých návrzích, jsou tu přece jen jiného charakteru a můžeme o tom návrhu diskutovat mnohem déle, můžeme rozebrat jednotlivé věci. Takže bych vás chtěl požádat, aby poslanci, kteří odmítají diskutovat o tom, o čem lidé diskutují, se stali chvilku jedněmi z nich a pokusili se diskutovat s občany na toto téma. Ať už mezi prvním a druhým čtením nebo v případě určitých odborných diskusí na půdě Poslanecké sněmovny, do kterých bychom mohli zapojit naše odborníky z právnických fakult, udělat komparační věci, které se týkají EU, jak k tomu nabádal zástupce navrhovatelů.
Přece jen jednu věc bych ale chtěl zdůraznit. Pokusme se na to podívat nikoli z levopravého hlediska. Pokusme se na to podívat z pohledu úkolu, který máme jako poslanci. Já už jsem jednou naznačil, že my Ústavu ČR naplňujeme tzv. po pětiletkách. Jestliže v roce 1992 byl přijat zákon 1/1993 Sb., tedy Ústava České republiky, tak jsme za první pětiletku stačili zvládnout naplnění ústavy tím, že jsme zřídili Senát. Pak se nám další pětiletku podařilo zřídit Nejvyšší správní soud. Tento myslím již dvanáctý nebo kolikátý pokus o přijetí zákona o obecném referendu v podstatě reaguje na to, že Československo - tedy Česká a Slovenská Federativní Republika měla zákon o referendu. A byla to právě Česká národní rada, která přešla ústavním zákonem Federálního shromáždění do pozice jediného zákonodárného sboru České republiky, Poslanecké sněmovny, ve své recepční normě v zákonu č. 4/1993 Sb. nepřevzala do českého právního řádu právě referendum.
Nemyslíte si, vážené paní kolegyně, páni kolegové, že to trochu občanům České republiky dlužíme? Že bychom mohli v tomto volebním období přece jen zaujmout k tomu pozitivnější postoj a tento návrh zákona by Poslaneckou sněmovnou prošel? Jde o obecný zákon o referendu. Ve druhém čtení je zákon speciální, a jistě můžeme diskutovat i v té pozici, jestli je pro nás výhodnější přijímat jednotlivé speciální ústavní zákony k jednotlivým referendům, anebo si říci, že máme důvěru v občany ČR a tento zákon o obecném referendu přijmout.
Jistě můžete říkat, že to nebo ono není v zákoně správně. Nebo můžete říkat, že to nepodepsal mnohem větší počet poslanců z více politických klubů. Prosím, jde o naplnění Ústavy České republiky a všichni jste při vstupu do této Sněmovny slibovali na svou čest a svědomí, že se budete řídit zákony, Ústavou ČR a že ji budete naplňovat a uvádět v život. Já bych vás prosil, abyste se pokusili ten svůj slib při vstupu do této Sněmovny naplnit minimálně tím, že zákon pustíte do druhého čtení, že se o něm bude moci svobodně diskutovat na půdě Sněmovny, že si budeme moci přizvat odborníky a že text zákona nemusí být dílem navrhovatelů, ale může být dílem nás všech, protože si prostě Ústavy ČR a jejího naplnění vážíme.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Já vám děkuji. Prosím, kdo další se chce účastnit obecné rozpravy? Nikdo. Pan zpravodaj Polanský. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Polanský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Jak jsem řekl v úvodu projednávání tohoto bodu před jeho přerušením, jsem přesvědčen, že návrh, který projednáváme, který je podán, vykazuje určité nedostatky, v důsledku jejichž existence by mimo jiné měl tento návrh být zamítnut. Tímto činím zároveň návrh na zamítnutí návrhu ústavního zákona o celostátním referendu a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů.
Já jen velmi stručně zopakuji námitky, které jsem uvedl již ve svém úvodním vystoupení.
Existuje zde reálné riziko, že se vláda i Parlament předem zřekne své politické odpovědnosti za rozhodování, které jim přísluší podle ústavy, a v podstatě by se mohlo jednat o alibistický přesun určité odpovědnosti na voliče.
Není současně předložen návrh prováděcího předpisu, který by upravoval technické záležitosti spojené s vyhlášením referenda, jako je hlasování, oznamování, soudní přezkum apod.
Nelze vyloučit, že by se podle tohoto návrhu mohlo konat i několik referend ročně, a vezmeme-li v úvahu, že by na jedno referendum mohly být vynaloženy náklady přibližně 500 milionů korun, tak by se jednalo aspoň z mého pohledu o velmi finančně nerentabilní záležitost.
Rozhodování o tom, co je zásadní věcí vnitřní nebo zahraniční politiky, je sice navrženo v pravomocích prezidenta, ale případný přezkum je již navržen k Ústavnímu soudu, čímž se rozšiřují jeho pravomoci tak, že by mohlo dojít k porušení rovnováhy mezi třemi státními mocemi a nerespektování politického posuzování.
Oproti předchozím návrhům je rozšířena možnost rozhodovat i o zákonu a ratifikaci mezinárodní smlouvy, není však řešena možnost odstoupení od takovéto mezinárodní smlouvy.
Vyvolání referenda dvěma pětinami poslanců nebo senátorů by mohlo umožnit i malé části opozice permanentně vyvolávat referenda a zrovna tak by mohla vláda opakovaně navrhovat hlasování o návrhu zákona, s nímž neuspěla v Parlamentu.
Dále hrozí, že špatně položené otázky mohou vést k polarizaci společnosti, a lze předpokládat, že u kampaní, kde by stačil podpis pouze 200 tisíc osob, toto riziko reálně může existovat.
***