(9.30 hodin)
(pokračuje Urban)
Tedy sečteno a podtrženo, tato vláda podle mého názoru nezvládá svoji roli, neumí to. Kritizovat zpoza rohu, vzpomínám na to dobře, vám šlo. Ale dovést naši zemi na úroveň těch nejlepších v Evropě je nad vaše síly.
Děkuji. (Potlesk v levé části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Dále je do rozpravy přihlášen pan místopředseda Zaorálek, připraví se pan místopředseda Filip. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dámy a pánové, kolegové, dobré ráno přeji.
F. X. Šalda kdysi napsal, že neštěstí této země je v tom, že se v ní neustále ve všem stále začíná znovu. To si myslím, že je v hodně ohledech pravda. Ale tahle vláda, a dokonce i její předchůdkyně, ta první vláda Mirka Topolánka, rozhodně v oblasti zahraniční politiky nezačínala znovu. Já se domnívám, že to, co získala do vínku, bylo velmi dobré východisko. Já bych rád připomněl, že tato vláda získala velmi dobré sousedské vztahy, získala velmi slušnou pozici v Evropské unii po dvou letech členství, se skvěle vyjednanými prostředky z Evropské unie, 85 až 90 miliard ročně od roku 2007 až do roku 2013. A dokonce zdědila zemi, která byla členstvím v NATO bezpečnostně zajištěna tak jako nikdy v minulosti. To byla výchozí pozice této vlády v zahraniční politice.
Teď ta vláda vládne nedlouho - a podívejme se na bilanci. Situace je kalamitní, co se týká těch skvělých peněz, které jsme získali. Vypadá to, že budeme valit stovky miliard před sebou, a je podle mě ohrožena schopnost to administrovat a zvládnout tyto prostředky.
Celá politika téhle vlády je založena spíš na práskání dveřmi než na tom, naučit se v Evropské unii pohybovat a jednat. A ta politika práskání dveřmi dokonce ohrožuje ekonomické zájmy České republiky.
V zahraniční politice navíc vznikl jeden problém - že není jasné, kdo za ni vlastně v České republice odpovídá, komu se vlastně má do České republiky zatelefonovat, kdo je tady zodpovědný za jednání s EU. Vláda vytvořila systém rozhodování mezi ministrem zahraničí, místopředsedou vlády. Jak to je mezi Zahradilem, panem Vondrou, panem Schwarzenbergem, premiérem? Ty kompetence jsou nejasné. A stejně nejasná je dnes i pozice České republiky.
Na mezinárodních serverech, nebo tady v evropských serverech, se nedovíte, jaká je pozice České republiky. Marně to tam budete hledat. Z těch, kteří se stali kritiky například ústavní smlouvy, najdete pozici Holandska, Británie, Polska. Ale najděte mi pozici České republiky! Ta je nesrozumitelná, nejenom mně, prosím, ta je obecně nejasná. To je důsledek té trojkolejnosti rozhodování v zahraniční politice.
V této vládě o zahraniční politice rozhoduje Občanská demokratická strana. Její koaliční partneři by si to měli přiznat, Strana zelených i strana lidová. A ODS, i když hlásá, že hájí národní zájmy, tak ve skutečnosti jí jde především o vlastní mocenské pozice. To je klíč k pochopení její politiky v Evropě. Žádný dialog a žádná schopnost vést rozhovor nebo jednat. To platí jak v zahraničí, to platí i v této Sněmovně. Nakonec včerejšek je toho důkazem. Včerejšek byl jeden z četných příkladů, jak se tady zamázla žádost, naprosto legitimní, abychom jednali o pozici České republiky v této Sněmovně dva dny před zahájením Evropské rady. Na to jsme si skoro už zvykli. To je prostě ten způsobu nerozhovoru, nedialogu a nejednání.
Já si myslím, že vláda nepochopila to hlavní, co souvisí se vstupem České republiky do Evropské unie. Úkol takové země, jako je Česká republika, dnes je, zapojit se do evropských sítí ve všech směrech - dopravních, informačních, bezpečnostních, policie. Úkolem bylo propojit vnitřní a zahraniční politiku. Dneska v současné době pro takový stát, jako je naše země, schopnost státu se právě působením v těchto sítích značně rozšiřuje. A vláda se měla naučit je využívat. Naučit se v nich pohybovat. Získat v nich věrohodnost. Schopnost efektivně jednat za hranicemi státu, to je dnes něco, co možnosti státu zmnožuje a co je často daleko podstatnější, než když zůstáváte doma.
Zahraniční politiku má dnes ve vládě dělat celá řada ministerstev, zdaleka ne jen Ministerstvo zahraničí. Tato vláda ale chápe Evropu jako nepřátelské teritorium, jako prostředí boje všech proti všem. Ústava je shit, patří ji zakopat pět sáhů pod zem. Předseda ústavněprávního výboru Evropského parlamentu Jo Leinen je Lenin. Takovýmto způsobem se my chováme, takový obraz vytváříme. Jako kdybychom s někým chtěli pořád bojovat, jako bychom si s někým chtěli vyřizovat účty. Takhle se chováme v Evropě!
A jak se chovají jednotliví ministři? Tak jednoho ministra nedostanete do Bruselu ani párem volů, má tam pět absencí - ministr průmyslu a obchodu - při jednání se svými resortními kolegy, a druhý, ministr pro místní rozvoj, ten tam zase jak se píše jezdí, ani když nemusí. Účastní se bůhvíproč některých recepcí, na kterých by vůbec nemusel být, a zajímá se především o kulturní program, který by mu tam ambasáda udělala. (Ohlas v sále.)
Víte, na jedné straně se práská dveřmi, ale ty exhibice vlastně nahrazují nekompetenci a neschopnost se v těch nových podmínkách naučit pohybovat. Jako ministr průmyslu a obchodu sice do Bruselu nejezdí, ale pak se divíme, když ve věci emisních povolenek na oxid uhličitý to celé dopadne úplně jinak, než si vláda představovala, a pak se mává a vyhrožuje stížnostmi na Evropskou komisi u Evropského soudního dvora.
Takže on se zaspal ten čas, kdy jsme měli v Bruselu jednat, a dneska se to dohání tímto způsobem. Pokud si někdo myslí, že tahle stížnost má šanci po letech souzení na úspěch, tak je to iluze. Navíc vláda tím znejisťuje podnikatelské subjekty v České republice, co se týká budoucnosti. To je to, co platí, když jsem říkal, že tady dochází k poškozování ekonomických zájmů České republiky. Ta nekompetence a neschopnost jednat, ta neschopnost se pohybovat v těch evropských strukturách konkrétně poškozuje zájmy České republiky. Hlavně že se občas doma sklidí za nějaké ne potlesk.
Není divu, že vznikla nedůvěra vůči České republice. Evropská komise si v minulém týdnu stěžovala na to, že Česká republika nejedná, co se týká předsednictví, které má mít v roce 2009. Vyvolává to údiv, protože jsme zemí, která poprvé bude předsedat. Přesto se chováme tak, že nepotřebujeme ani v téhle věci v Evropské komisi jednat. Padly stížnosti ze strany Francie, protože našimi partnery v tomto předsednictví budou Francie a Švédsko. Nedovedu si představit, jak budeme s těmito zeměmi, často s velmi odlišnými názory například v sociální oblasti a podobně, slaďovat priority českého předsednictví. Já se prostě dnes obávám, že Česká republika v této věci směřuje do velkého neúspěchů a ostudy.
My v této chvíli, jak se ukazuje, v Evropské unii těžko hledáme nějaké spojence. Možná následujeme politiku Polska, politiku, která je namířena proti Rusku, zároveň proti Německu. A já nechápu, proč jsme si vybrali zrovna tento příklad k následování.
***