(13.10 hodin)
(pokračuje Böhnisch)
Především jde o odkaz vlády na řešení dané problematiky zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon byl přijat v době, kdy nebyly plně k dispozici všechny dokumenty armády a bezpečnostních složek armády a z toho důvodu nebyl obecně znám celý rozsah politické perzekuce, která byla prováděna v podmínkách Československé lidové armády v období okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy a následné nastupující normalizace. I z toho důvodu byla tehdy konkrétnější rehabilitační opatření uzákoněna především pro osoby, které byly omezeny známou formou na osobní svobodě. Až postupně se začal ukazovat celý rozsah možných forem politické perzekuce, včetně například tvrdých dopadů na děti takto postižených osob, které nesměly získat vyšší vzdělání a celoživotně tak na zločinnou perzekuci doplácejí.
Budu krátce citovat vojenského historika doc. Chrastila, který se zmiňovanou dobou zabývá: "Zvláštní přístup Husákova režimu k bývalým příslušníkům armády vyplýval především ze skutečnosti, že armáda patřila ke třem základním mocenským svorníkům režimu, k nimž vedle ní patřila ještě bezpečnost a justice. Z těchto mocenských sloupů byla nejsilnější a tehdy měla i největší důležitost. Tvrdý postup proti normalizací zlikvidovaným důstojníkům měl především dva důvody. Jednak byli považováni za potenciálně nebezpečné vzhledem ke kvalifikaci a často i prokázaným schopnostem velet a organizovat, jednak vzhledem k četným a často úzkým kontaktům, které měli po svém odchodu v armádě i v dalších mocenských složkách mimo ni. Druhým a neméně důležitým cílem jejich urputného a trvalého pronásledování, na který se často zapomíná, bylo zastrašení těch důstojníků, kteří v armádě zůstali, a zajištění jejich plné loajality. Proto byla v postupu proti bývalým důstojníkům přijata vedle jejich profesní likvidace, samozřejmě včetně případného pedagogického působení nebo publikování, i řada zvláštních systémových opatření a postupů, jako je vytváření jejich seznamů, jejich sledování, přímé ovlivňování jejich zařazení do společnosti, omezování, respektive znemožňování jejich zahraničních styků atd. To se týkalo nejen jich samotných, ale i rodinných příslušníků. Tyto skutečnosti jsou již dnes většinou historicky zpracovány a jsou tedy přístupné." Tolik citace docenta Chrastila.
Přes novelu zákona č. 87/1991 Sb. a vznik zákona č. 357/2005 Sb. se dosud nepodařilo rehabilitované vojáky, kteří jsou křiklavým příkladem nespravedlivé a mimořádné perzekuce, důstojně ocenit. Je třeba připomenout, že například to, co se odehrálo v armádě v období pražského jara před obsazením Československa, v noci z 21. na 22. srpna 1968 a v následujícím období, jen těžko snese srovnání v daném průřezovém porovnání osob bez resortní příslušnosti, jak vláda s odvoláním na výklad zákona č. 87/1991 Sb. činí.
Dovolte mi uvést jeden zřetelný příklad, na kterém lze snadno demonstrovat nespravedlnost, jakou dnes rehabilitovaní vojáci oprávněně pociťují. Zatímco oni byli například ve 40., 50. letech nebo s ohledem na události pražského jara koncem 60. let vyhozeni z armády a přesunuti na velmi špatně placené práce, to v lepším případě, a dnes to pociťují na důchodech a na obtížném dosažení výhod bývalých příslušníků armády, tak ti, kteří se často na jejich perzekuci podíleli a v armádě například kolaborovali s okupanty, využívají takové důchodové a materiální zabezpečení, které je s rehabilitovanými vojáky nesrovnatelné.
Domníváme se, že nesouhlasné stanovisko vlády k návrhu novely zákona 357/2005 Sb. vychází z neznalosti specifických podmínek v tehdejší Československé lidové armádě, které jsou z hlediska dodržování lidských práv a svobod těžko srovnatelné s jinými profesemi. Jsme přesvědčeni, že rehabilitovaní vojáci si mimořádné ocenění v podobě zařazení mezi osoby oprávněné z hlediska zákona č 357/2005 Sb. zaslouží a že nastal čas jim toto právo přiznat.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Prosím, aby se ujal slova zpravodaj pro prvé čtení. Jelikož pan poslanec Michalík je omluven, zastoupí ho pan poslanec Petr Rafaj. O tomto musím nechat hlasovat a poprosím vás, abyste mi v tom pomohli a tuto změnu odhlasovali.
Zahájil jsem hlasování. Kdo souhlasí se změnou zpravodaje, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 111 z přítomných 131 poslankyň a poslanců pro návrh 82, proti nikdo. Konstatuji, že s tímto návrhem byl vysloven souhlas.
Prosím, pane poslanče, ujměte se slova.
Poslanec Petr Rafaj: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, tato novela je vlastně klasickou odškodňovací novelou lidem, kteří byli nějakým způsobem poškozeni minulým režimem, a vlastně rozšiřuje počet těchto lidí. Samozřejmě bude to mít dopad na státní rozpočet, máte to i vypočteno v důvodové zprávě. Já si myslím, že ta částka není nijak závratně vysoká a lze ji akceptovat.
Jinak co do důvodů si myslím, že vám zástupce předkladatelů jednoznačně a jasně zdůvodnil, proč tento návrh novely zákona předkládají do druhého čtení, a já vám chci doporučit, že by to mělo postoupit do druhého čtení.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Poprosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů.
Otevírám obecnou rozpravu, do které mám dvě přihlášky. Tou první je pan poslanec Wolf, tou druhou pan poslanec Vilímec. Prosím, pane poslanče Wolfe, ujměte se slova.
Poslanec Petr Wolf: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi několik slov k této novele, která se zabývá zvláštním příspěvkem k důchodu rehabilitovaným vojákům podle zákonů o soudní rehabilitaci atd.
Chtěl bych říci, že je zcela pochopitelné, že kolem tohoto návrhu vznikla řada rozporuplných reakcí. Ale je těžko pochopitelné, že vláda tento návrh zákona odmítá s argumentací, že se jedná o neodůvodnitelné nerovnosti mezi jinak stejně perzekvovanými osobami.
Odmítnutí přijetí tohoto návrhu zákona bude znamenat především další odsouzení lidí, kteří svůj život zasvětili národním a vlasteneckým zájmům na úkor svých životů a životů vlastních rodin, které rovněž trpěly za odvážnost svých rodinných příslušníků. V našich soudobých dějinách najdeme skutečně málo lidí, kteří bojovali za zájmy nás všech a kteří za to navíc byli tvrdě potrestáni. To se pochopitelně týká i období okupace vojsky Varšavské smlouvy, která započala v roce 1968. Nejedná se tedy o neodůvodnitelnou nerovnost, ale naopak o nutný krok směrem k uznání lidských hodnot, sounáležitosti se všemi vojáky, kteří se postavili proti bezpráví. Tato novela zákona také však napravuje křivdu, kdy ti, kteří prováděli politické čistky, se těšili a dodnes těší všem výhodám, které jim poskytoval a poskytuje služební zákon. Toto štěstí však neměli a dodnes nemají perzekvovaní, kteří nemají šanci se dovolat žádné morální ani finanční spravedlnosti.
A jak vlastně vypadala taková běžná praktikovaná služební likvidace vojáků, kteří se tak dostali na seznam protisocialistických sil? Příklady: Při propuštění obdrželi jeden plat, bylo to v rozporu s platnými zákony. Pokud nedošlo k propuštění, došlo k degradaci na nejnižší možnou funkci, a tedy i k nejnižší finanční odměně. Tyto živly neměly nárok na nové platové zařazení, které se vztahovalo pouze na prověřené. Každý musel odevzdat cestovní pas a až do listopadu 1989 měl velký problém opustit republiku. Kdo studoval na vysoké škole, byl na základě rozhodnutí kádrováků vyloučen ze studia. Každý propuštěný dostal politický posudek, který mu velmi stěží umožňoval získat kvalifikované a odpovídající zaměstnání. Jejich děti měly problém získat vyšší vzdělání, což jistě vedlo k celoživotnímu postižení.
Zvláštní příspěvek k důchodu daným osobám, který navrhujeme v předmětné novele zákona, tak symbolizuje vděčnost, pokoru a solidaritu s hrdiny, kteří namísto díků a ovací snášeli tvrdé restrikce a celoživotní stíhání coby nepřátelé státu. Náš návrh zákona tak odškodňuje, a tedy se omlouvá a symbolicky napravuje křivdy způsobené i rehabilitovaným vojákům, kteří neustoupili ze svých zásad a názorů, za což jim a jejich rodinám prakticky minulý režim odňal dá se říci jejich občanská a lidská práva.
***