(13.40 hodin)
(pokračuje Benda)
Otázka samozřejmě zní, jestli vypořádání, které Ústavní soud nabízí ve svém odůvodnění, je to jediné možné, jestli je opravdu nezbytně nutné, aby se na kreování vedoucích představitelů soudní moci podíleli soudci sami, nebo jestli tím vybíháme do sféry jisté soudcokracie a bylo by spíše správné, aby se na kreování nejvyšších funkcionářů soudní moci nějakým způsobem podílely ostatní moci ve státě, ať už ve spojení jednotlivých částí výkonné moci, to je ministra spravedlnosti a prezidenta republiky, nebo kooperací moci výkonné a zákonodárné, ministra spravedlnosti, respektive prezidenta republiky, s některou s komor Parlamentu. To myslím je podstatná otázka, na kterou neexistuje úplně jednoduchá, jednoznačná odpověď a měli bychom si ji v rámci tohoto návrhu zákona zodpovědět, protože i když nestanovíme - a je možné, že v rámci projednávání stanovíme - i když nestanovíme pevné funkční období pro soudní funkcionáře, nepochybně někteří budou časem odcházet do důchodu a někteří budou průběžně odvoláváni. Myslím, že problém, zda to má být pouze ministr spravedlnosti, kdo ustanovuje nejvyšší soudní funkcionáře, budeme muset vyřešit již v rámci této novely. Vláda nepřichází - a já to nijak nepodporuji - s jakýmikoli návrhy na soudcovské rady, ať už nižší nebo vyšší. Myslím si, že tento model je spíše chybný a špatný, ale myslím si, že musíme zvážit na výboru a posléze v této Sněmovně, jak doplnit tuto jmenovací pravomoc ministra spravedlnosti, kdo by měl být další silou, která bude spolusignovat jeho rozhodnutí. To je první poznámka.
Druhá podstatná poznámka je, že návrh reaguje do jisté míry na rozhodování Ústavního soudu. Na druhou stranu si myslím, že reaguje na naprosto neuspokojivou situaci ve věci kárných senátů a kárných žalob a jejich rozhodování, na faktickou existenci stavu, kdy minimálně lidé, kteří to vidí zvenčí, jenom zírají, jakým způsobem se ten soudcovský sbor navzájem - v uvozovkách - kryje. To, co jsme viděli před deseti dny, rozsudek Nejvyššího soudu, který soudce, jenž si vymyslel soudní jednání, vrátí zpátky do taláru s odůvodněním, že šlo zřejmě o dočasnou psychickou poruchu, mně připadá jako tak zoufale znevažující soudní moc, tak zoufale znevažující soudce jako ústavní činitele, že je to pro mě téměř nepochopitelné. Pro mě je nepochopitelné, jak si někdo vymyslí jednání, což ve většině ostatních profesí, zejména ve státě, by bylo minimálně na pomezí trestného činu. Ale stejně tak je pro mě nepochopitelné, jak ho někdo může vrátit do funkce s odůvodněním, že jde možná o nějakou krátkodobou psychickou poruchu, a myslet si, že tento člověk může s nějakou vážností nadále soudit. Představme si někoho, kdo se před něj jde soudit a přemýšlí, jestli kvůli nenadálé psychické poruše náhodou v civilním procesu nevynese trest odnětí svobody 20 let nebo něco podobného. Pokládám to za obrovský problém, který musí tato novela vyřešit.
Evidentně soudní moc sama o sobě má příliš velké pochopení pro excesy svých kolegů, a proto si myslím, že je strašně dobře, že se otvírají kárné senáty, nebudou tam mít většinu, že se kárné senáty otvírají pro vstup dalších právních profesí. Dokonce bych zvažoval, zda je nezbytně nutné, aby to byly právní profese, jestli by nestačilo, aby to byli lidé s obecně vysokou morální autoritou a vysokým kreditem ve společnosti, kteří to možná nemusí posuzovat z čistě z právního hlediska, ale více z etického hlediska. Ale dohodneme-li se na tom, že to mají být právní profese, nemám s tím zásadní problém, ale upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by tam nemohl být filozof, matematik nebo někdo jiný, jestli je opravdu právo tak naprosto exkluzivním oborem, že je zakázáno, aby mu ostatní lidé v zemi rozuměli.
Poslední dvě poznámky k návrhu novely se týkají už konkrétního znění. Myslím, že by bylo třeba, i přes to, co jsem řekl o okruhu kárných senátů a jejich možném rozšíření, posílit nezávislost jednotlivých členů kárných senátů; že by bylo správné, aby ministerstvo ještě dopracovalo ať už slib, kterým by se takové osoby zavazovaly, tak možná i další procesní záruky - nikoli jenom to, že jsou jmenovány na dobu určitou - procesní záruky jejich nezávislosti, aby bylo opravdu patrné, že tam nejsou za svou komoru advokátů, exekutorů, za právnickou fakultu tu nebo onu, ale že tam jsou samy za sebe jako osoby povolané nezávisle rozhodovat, a s plnou odpovědností, a nikdo jim do toho také nemůže mluvit. Myslím si, že by bylo správné, abychom toto ještě v rámci jednání ústavněprávního výboru dořešili.
Zůstává otázka, zda je dostatečný okruh kárných žalobců, kteří se dnes de facto rekrutují jen ze samotné justice, ať už to jsou předsedové soudů všech stupňů nebo ministr spravedlnosti, ale stále to jsou jen osoby, které se pohybují v rámci justičního prostředí. Domnívám se, že máme-li zefektivnit kárné řízení a učinit ho do jisté míry průzračnější a také s vyšší mírou důvěry občanů, ale i politiků a dalších v něj, to znamená že existuje jako očistný mechanismus, že je nezbytně nutné, aby do tohoto procesu mohly vstoupit i některé jiné subjekty, a to nejen do procesu přímo před kárným senátem, ale i do procesu žalobního. Myslím si, že jsou obě dvě varianty. Jedna z těchto variant je, že to bude nějaká z části zákonodárné moci - asi logicky by připadal v úvahu Senát. Pokud by se tato varianta zdála Sněmovně příliš odvážná, pak se domnívám, že správným řešením je zvolit prezidenta republiky jako dalšího kárného žalobce, jako člověka, který je zodpovědný za soudní soustavu, neboť všechny soudce jmenuje, ale zároveň není, na rozdíl od ministra spravedlnosti a předsedů soudů, bezprostředně odpovědný za její konkrétní fungování, to znamená, že může přistupovat s nějakou mírou vyššího náhledu. Toto pokládám za velmi důležité, aby bylo možno zvýšit důvěru občanů vůči fungování kárného řízení, a tím i důvěru občanů vůči justici jako celku. Myslím si, že nikdo z nás si nepřeje, aby justice měla nízkou důvěru. Všichni jsme nešťastni z těch excesivních rozhodnutí, ale jediná možnost, jak to zlepšit, není stále znovu a znovu uzavírat soudy a soudce do užší a užší skořápky, do které nikdo nesmí mluvit, ale naopak jejich fungování a rozhodování činit co nejtransparentnějším.
Musíme si být všichni vědomi, že soudcovská nezávislost znamená nezávislost rozhodování. Znamená to, že každý z nás se může obrátit na soud a věřit tomu, že tento soud bez ohledu na jakékoli státní nebo mocenské zájmy rozhodne podle práva a spravedlnosti. Neznamená to ale neodpovědnost. Neznamená to, že daný soudce nemusí 5, 10 nebo 15 měsíců otevřít spis. Neznamená to, že může rozhodnout bez jednání a toto jednání si vymyslet, aniž by za to byl jakýmkoli způsobem postižen. To je důležité u nezávislosti soudu - abychom věděli, že to je nezávislost rozhodovací, ale není to neodpovědnost. A odpovědnost má být nastolena právě prostřednictvím kárných žalob.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. A mám zde ještě přihlášku od pana poslance Grospiče, zatím poslední přihlášku do rozpravy.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní předsedající. Zcela určitě návrh novely zákona o soudech, soudcích a přísedících si zaslouží velkou pozornost, protože ve čtyřech základních okruzích, se kterými vstupuje do této soustavy, výrazným prvkem vymezí fungování celé soudní soustavy. Soustava soudců a vůbec soudní moc jako jeden z pilířů moci v tomto státě si tuto pozornost zaslouží. Zcela zákonitě se diskuse točí kolem problému nejzávažnějšího, a to je rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého by se příště odvolávání funkcionářů soudu mělo svěřovat výhradně soudu.
Předložený návrh pracuje v podstatě pouze s institutem Nejvyššího správního soudu a věci se točí kolem složení kárných senátů a vytvářejí celou řadu otázek, které by zcela určitě měly být vydiskutovávány zde ve Sněmovně i na ústavněprávním výboru.
***