(16.00 hodin)
(pokračuje Hamáček)
V červnu 1998 bylo na diplomatické konferenci, která se konala v Římě, rozhodnuto o zřízení Mezinárodního trestního soudu a přijat takzvaný Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který je mnohostrannou mezinárodní smlouvou, která především obsahuje pravomoci soudu, vymezuje trestné činy, jež pod jeho jurisdikci spadají, a upravuje rovněž orgány soudu a procesní pravidla pro řízení před tímto soudem. K 1. červenci 2002 vstoupil tento statut v platnost a došlo tak de iure ke vzniku soudu, který v Haagu zahájil svou faktickou činnost v roce 2003.
Mezinárodní trestní soud je stálým soudním orgánem. Pod jeho pravomoc náleží stíhat nejzávažnější trestné činy - válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidu a zločiny agrese spáchané po 1. 7. 2002. Doposud tyto zločiny na mezinárodní úrovni stíhaly pouze tribunály ustavované ad hoc, nebo mezinárodní společenství vynucovalo na jednotlivých státech, aby provinilce stíhaly, eventuálně aby je ke stíhání vydaly. Výsledek činnosti těchto ad hoc tribunálů nebyl vždy uspokojivý a tyto orgány také ne ve všech případech pracovaly pružně.
Definice výše jmenovaných zločinů vychází z platných mezinárodních smluv, například Ženevské úmluvy, a oporu nachází rovněž v Chartě OSN. Svou soudní pravomoc vykonává soud na základě individuální trestní odpovědnosti nad občany smluvních stran nebo nad občany, kteří se protiprávního jednání dopustí na území některé smluvní strany. I stát, který není smluvní stranou, může z vlastního rozhodnutí přijmout pravomoc soudu nad konkrétním zločinem. Soud může též stíhat zločiny spáchané kýmkoli a kdekoli, požádá-li jej o to Rada bezpečnosti OSN. Stíhání, a to bych rád zdůraznil, je však zahájeno teprve tehdy, když dotyčný stát není sám schopen nebo ochoten stíhat danou osobu před svými národními soudy.
Problematika ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního soudu je na půdě Poslanecké sněmovny projednávána s přestávkami již několik let. Vládní návrh ústavního zákona z roku 2001 si kladl za cíl uvést ústavní pořádek České republiky do souladu se závazky plynoucími z Římského statutu, neboť bylo zřejmé, že ratifikace této mezinárodní smlouvy vyžaduje jisté změny v ústavním pořádku České republiky. Zákon byl však vrácen Sněmovnou předkladateli k dopracování. To zapříčinilo skutečnost, že Česká republika je dnes jedinou členskou zemí Evropské unie, která Římský statut dosud neratifikovala, ačkoli tuto mezinárodní smlouvu na diplomatické konferenci podepsala. Tento stav je ostatními členskými státy Evropské unie i jinými subjekty vnímán značně negativně, neboť právě jednotný postoj Evropské unie k Mezinárodnímu trestnímu soudu je považován za zásadní. Česká republika svým zdlouhavým postupem ve vztahu k ratifikaci Římského statutu tuto jednotu Evropské unie může narušovat a do určité míry i podlamovat věrohodnost celé Evropské unie ve vztahu k tomuto soudu. Velmi delikátní se tato situace může stát zejména v souvislosti s připravovaným českým předsednictvím Evropské unie.
Česká republika bohužel rovněž nemá zatím na činnost soudu žádný vliv, nemůže se tedy účastnit jednání upravujících pravidla fungování soudu či výběru soudců. Dopustí-li se však občan naší republiky činu náležejícího pod pravomoc soudu na území některé země, která je jeho smluvní stranou, bude muset být soudu vydán bez ohledu, zda Česká republika již statut ratifikovala, či nikoli.
Vláda České republiky projednala dne 23. 1. 2008 návrh na ratifikaci, schválila jej a postoupila Parlamentu ČR, který musí s ratifikací této mezinárodní smlouvy vyslovit souhlas.
Dovolte mi ještě dodat, že obecně velmi vítám činnost takovýchto mezinárodních soudních orgánů, jako je právě Mezinárodní trestní soud, jejichž cílem je stíhat pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, tak aby tyto zločiny nebyly nebo nezůstaly nepotrestány, tedy aby pachatelé takovýchto zločinů nemohli počítat s beztrestností, ať už pobývají momentálně kdekoli. Existenci takovéto instituce, jako je Mezinárodní trestní soud, považuji za daleko vhodnější nástroj než vytvářet vždy nějaký ad hoc tribunál pro každý konflikt či problém, který může vzniknout. Jsem přesvědčen, že Mezinárodní trestní soud svým dosavadním působením při vyšetřování závažných zločinů v oblastech, jako je Uganda, Demokratická republika Kongo, Středoafrická republika nebo Súdán, získává vysokou důvěru mezinárodního společenství a rozptyluje mnohé obavy, které jeho vznik provázely.
Dámy a pánové, věřím, že Poslanecká sněmovna předložený statut Mezinárodního trestního soudu ratifikuje a Česká republika se tak zařadí mezi ty země světa, které svou podporou soudu vysílají jasný signál těm, kteří by se snad chtěli dopouštět těchto závažných či nejzávažnějších zločinů, že spravedlnosti neuniknou.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu zpravodajovi, panu poslanci Janu Hamáčkovi. Otevírám obecnou rozpravu a mám do ní zatím čtyři písemné přihlášky. První přihlášku má paní poslankyně Kateřina Jacques, které dávám slovo. Po ní bude hovořit pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslankyně Kateřina Jacques: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se také já připojila se svým příspěvkem k projednávání tohoto závažného tématu.
Jak už tady zaznělo, již v roce 1998 byl mnoha státy uveden v život Římský statut Mezinárodního trestního soudu a Česká republika jej velice záhy, a to už v roce 1999, podepsala, a myslím, že to tak bylo dobře. Co je však s podivem a také důvodem ke znepokojení, je skutečnost, že jej ani po více než deseti letech neratifikovala. Znepokojivé je to o to více, že jsme se tak stali jedinou zemí v rodině členských států EU, které v uplynulých letech postupně statut úspěšně ratifikovaly a zapojily se do práce. Marně se snažím pochopit, jak k tomuto stavu došlo, a marně také hledám porozumění pro odpůrce, když všechny jejich obavy a argumenty byly myslím dostatečně efektivně vyvráceny, a to naposledy před několika minutami, od pánů ministrů Schwarzenberga a Svobody a také ústy zpravodaje tohoto tisku. Přesto ještě jednou zopakuji, o co tady jde.
Existence mezinárodní trestního tribunálu je nezbytná zejména s ohledem na morální nutnost odsoudit nejtěžší válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Důležitý je v tomto případě moment a aspekt prevence. Nejtěžší zločiny jsou totiž často páchány vrcholnými představiteli států, kteří jsou z pohledu jejich národní justice beztrestní, a statut vysílá jasný signál o tom, že se nemohou cítit bezpečně nikde na světě, že jednoduše je spravedlnost dostihne všude, ať už jsou kdekoli.
Římský statut je postaven na společných hodnotách zakotvených v Chartě Spojených národů a dává vzniknout univerzální, stálé, nezávislé a nepolitické instituci, která je prostředkem k předcházení či zastavení těch nejhorších zločinů vůči mezinárodnímu společenství, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů, genocidy či agrese.
Mezinárodní trestní soud je institucí, která v současné době sdružuje více než 100 členských států, a jak už jsem řekla, všechny státy EU, vyjma České republiky.
Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu je pouze doplňková, nikoli primární, tedy vyšetřování a stíhání by měl vést stát a musí vést stát, do jehož jurisdikce zločin spadá. To tady opakovaně zaznělo, a přesto se neustále opakuje výhrada z obav, že by snad mohlo být zasahováno do naší národní justice. Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu se v praxi týká skutečně jen těch států, kde došlo k naprostému rozpadu a nefunkčnosti základních soudních orgánů, a to například v důsledku občanské války. V případě funkčního právního státu, kterým, jak věřím, Česká republika je, a snad to tady nechce nikdo zpochybňovat, nemůže v praxi nikdy dojít k trestnímu stíhání českého občana před Mezinárodním trestním soudem, neboť by bylo povinností našich národních orgánů činných v trestním řízení jakékoli zločiny jím spáchané, například českým vojákem na misi v zahraničí, vyšetřit, tento delikt, na národní úrovni.
Podpora Mezinárodní trestního soudu patří mezi priority společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, která politiku podpory Mezinárodního trestního soudu v praxi velmi aktivně po celém světě realizuje. Evropská unie vyjádřila podporu Mezinárodnímu trestnímu soudu ve formě rezolucí Evropského parlamentu a také společných postojů Rady EU. V návaznosti na tyto postoje Rada EU přijala takzvaný Akční plán na podporu Mezinárodního trestního soudu, jehož realizace uvádí Českou republiky do vskutku absurdních situací, které vyvrcholí naším předsednictvím v Radě EU, pokud se nám nepodaří tento dokument ratifikovat. Členské státy EU jsou například povinny zpracovávat zprávy o vztahu třetích států k Mezinárodnímu trestnímu soudu a Česká republika, která sama není smluvní stranou, tak připravovala v minulosti hodnotící zprávu mimo jiné třeba o Rumunsku, které již Římský statut ratifikovalo.
***