(16.30 hodin)
(pokračuje Benda)
Druhá věc je, jestli může mezinárodní trestní tribunál nějakým způsobem napomoci k řešení konfliktů. Ono vypadá velmi pěkně, jestliže problémy Dárfúru předneseme před mezinárodní trestní tribunál a řekneme: běda vám, jestli budete vraždit své spoluobčany, budete jednou stíháni. Ale nezříká se tím část mezinárodního společenství naopak odpovědnosti za to, aby zasáhli, aby efektivně donutili válčící strany, resp. dokonce v tomto případě jednu stranu, která čistě vyvražďuje své spoluobyvatele, efektivně mocí donutili k tomu, aby přestala s takovýmto chováním, místo toho, aby řekli: až vy si to tam na místě vyřídíte, tak vás třeba jednou odstíháme. Pomohlo to něčemu v Dárfúru? Já jsem přesvědčen, že nepomohlo, přestože už je obviněno pět či sedm či kolik dnes představitelů těch skupin, které likvidují své politické nepřátele mocí. Podle mne se to většina z nich ani nedozvěděla, rozhodně nikdo z nich neviděl žádný mezinárodní trestní tribunál, nikdo z mezinárodního trestního tribunálu neviděl nikoho z nich, přesto část světa má jistý pocit, že jsme z obliga, že my jsme přece svůj díl odpovědnosti si vyřešili, protože jsme vyzvali k tomu, aby byli postaveni před Mezinárodní trestní soud.
Já si nejsem jist, jestli to není onen neblahý pacifismus evropské politiky Evropské unie jako celku, která místo spoluzodpovědnosti se snaží stále mávat nějakými právními atributy, instrumenty, ale které ve skutečnosti nic neřeší.
Tolik mé obecné pochybnosti, které do jisté míry nejsou vůbec pochybnostmi o tom, jestli Česká republika má v tuto chvíli ratifikovat. A docela rozumím argumentaci, která říká, jestli chceme být v příštím volebním období předsednickou zemí Evropské unie, tak je rozumné, abychom byli jedni ze států, které ratifikovaly. Upřímně řečeno, myslím si, že je celkem jedno jak České republice, tak mezinárodnímu trestnímu tribunálu, zda zrovna Česká republika jako země, kde se hodně dlouho neválčilo, a myslím, že hodně dlouho válčit nebude, je nebo není signatářem tohoto statutu. Jsou to mé obecné výhrady k tomu, jak a proč byl statut přijat, jestli dává smysl, jestli je tím správným politickým nástrojem mezinárodního míru a bezpečnosti. A protože já o tom velmi pochybuji, tak jsem nikdy nebyl jeho nadšeným příznivcem a prosazovatelem. Přesto rozumím tomu, že vláda s tím přichází, a přesto nenavrhuji v prvním čtení vrácení k přepracování nebo zamítnutí.
Prosím, aby se výbory vážně mými pochybnostmi zabývaly. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Markovi Bendovi. Nyní prosím pana kolegu Stanislava Grospiče, ale předtím ještě faktická poznámka pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, jenom drobnou poznámku k tomu, co říkal kolega Benda. Z mých slov, když jsem doporučoval Sněmovně, aby se k tomuto návrhu postavila pozitivně, rozhodně po mém soudu neprýštilo žádné nadšení nejen proto, že v mém věku nadšení je už fenomén dosti vzácný, ale spíše z toho důvodu, že jsem si samozřejmě vědom, jaký je stav v mezinárodních vztazích, že rozhodně tu nezavládla ani v 90. letech po zhroucení toho, čemu pan Reagan říkal říše zla, nějaká idyla, naopak že nebezpečí různých vojenských konfliktů, ať už etnického nebo jiného původu, ještě zesílilo.
Ale jde o to, zda má mezinárodní společenství vůli aspoň něco v tomto směru dělat, nebo ne. Já si myslím, že každý drobný krok, který se podařil, je v tomto směru úspěchem. Čili nepřeceňuji také výsledky mezinárodního trestního soudu pro Jugoslávii, ale přesto si myslím, že bylo dobře, že někteří lidé, kteří odpovídali za válečné zločiny tam nastalé, byli potrestáni. Stejně jako vím, že nebudou potrestáni nikdy všichni, kdo se zúčastnili těch zvěrstev v rámci genocidy ve střední Africe. Přesto to, že zvláštní tribunál pro Rwandu 28 lidí odsoudil, považuji za drobný příspěvek k tomu, aby ti, kdo takovéto věci páchají, přece jen se cítili, nebo alespoň někteří z nich, potenciálně ohroženi tím, že mohou být postaveni před soud, že tedy za své činy ponesou odpovědnost.
Sám jsem řekl, že jsem si vědom toho, že zdaleka není stav, kdy právo dominuje tomuto světu, že síla má mnohem větší vliv než mezinárodní právo. Ale tam, kde to mezinárodní právo -
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Promiňte, pane poslanče, jde o faktickou poznámku.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Poslední věta: kde to mezinárodní právo můžeme prosazovat, dělejme maximum k tomu, aby se tak stalo. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji také. Poprosím pro příště, aby si všichni uvědomili, že hlásí-li se s faktickou poznámkou, mají na ni dvě minuty času.
Prosím nyní pana poslance Stanislava Grospiče.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolte také pár poznámek k předloženému návrhu Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.
Římský statut Mezinárodního trestního soudu, a bylo to zde zmíněno už několikrát, je vlastně mezinárodní smlouvou, která ustanovuje Mezinárodní trestní soud a určuje jeho jurisdikční a procesní pravidla. Byla přijat a otevřen k podpisu na mezinárodní diplomatické konferenci 17. července 1998 a v platnost potom vstoupil 1. července 2002. Tento soud má stíhat nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, tj. válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, zločiny genocidy a zločiny agrese. Určitě z hlediska humanitárních a lidských myšlenek zločiny nejvážnější.
V současné době je celá záležitost předkládána již potřetí do Poslanecké sněmovny. Poprvé to bylo v roce 2000, kdy byla učiněna snaha vlády České republiky nepřímou formou předložení návrhu ústavních změn adaptovat český ústavní pořádek na statut, ale ve druhém čtení byl návrh Sněmovnou zamítnout. Podruhé tak vláda učinila v roce 2001, kdy předložila statut a zároveň návrh souvisejících ústavních změn. Poté co byl Sněmovnou návrh ústavních změn vládě vrácen k dopracování, vláda vzala zpět i návrh na ratifikaci tohoto statutu.
Důvody, proč tak bylo učiněno, jsou koncentrovány v podstatě tohoto mezinárodního statutu trestního soudu. Jurisdikce Mezinárodního trestního soudu je jednak komplementární, jednak speciální. Bylo to tady již zmíněno. Komplementární je ve smyslu možnosti jejího uplatnění vůči jurisdikci vnitrostátní, a to právě v případě, kdy vnitrostátní jurisdikce selže. Speciální je vztah k Mezinárodnímu soudnímu dvoru OSN, který je příslušný k rozhodování sporů mezi státy s jejich předem daným souhlasem. Mezinárodní trestní soud je naopak příslušný pouze ke stíhání vyjmenovaných zločinů, právě oněch, které zde byly zmíněny, tj. válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, zločinů genocidy a zločinů agrese podle mezinárodního práva a spáchaných jednotlivci.
Vztah Mezinárodního trestního soudu k OSN však není jednoznačný. Je upraven smlouvou o přidružení, a jde tedy o samostatnou mezinárodní instituci. Problém problematiky Římského statutu Mezinárodního soudního dvora spočívá v tom, že v současné době je ratifikován 105 státy. Stále chybí ratifikace tří stálých členů Rady bezpečnosti OSN, a to Číny, Ruska a Spojených států amerických. Z hlediska fungování mezinárodního práva je to poměrně závažný problém, protože mezinárodní právo vyžaduje do určité míry konsensus. Za Clintonovy vlády Spojené státy americké statut podepsaly, za Bushovy vlády svůj podpis odvolaly. Pro úplnost stojí za to dodat, že z členů Severoatlantické aliance ji neratifikovaly tři členské země. Vedle zmiňovaných Spojených států amerických Turecko a Česká republika.
***