(17.20 hodin)
(pokračuje Vondra)
Ano, ten systém potřebujeme. Jediné, co zbývá, je doladit přesně parametry, jak to dotáhnout do konce, tak aby ten systém chránil všechny členské země Aliance, protože je samozřejmě známo, že pokud bude vybudován středoevropský komponent, v České republice radar, v Polsku protirakety nebo interceptory, tak stále ještě je tu okénko na jihovýchodě Evropy, to znamená část Rumunska, Bulharska, Řecko a Turecko, které zůstávají nechráněny, a Aliance si vzala za úkol, že do příštího roku, do summitu v roce 2009, kdy NATO bude slavit své šedesátiny, najde řešení.
A koneckonců ta předmětná deklarace k protiraketové obraně, která byla přijata na summitu v Bukurešti, byla dílem práce skupiny deseti zemí, na jedné straně Spojené státy, Británie, Polsko, Česká republika, Dánsko, které jsou v úvahách řekněme o krok vpřed, naopak skupina zemí, které měly otázky, mimo jiné Rumunsko a Turecko s ohledem na ta okna, čili ten text byl výsledným dílem skupiny, dlouhodobé práce těchto deseti zemí.
Znovu - nejde o žádný náš výmysl, o naši specifickou interpretaci, ale o to, na čem se shoduje Aliance jako celek.
Pokud jde o rizika, já bych doporučoval jedno - nepodceňovat rizika z oblasti Blízkého a Středního východu, Írán zejména. Koneckonců i v posledních dokumentech, které se projednávají na shromáždění, které vám je nejbližší a kde tato Sněmovna má svou pravidelnou delegaci, to znamená Severoatlantické parlamentní shromáždění, se jasně uvádí, že Írán bude schopen produkce a rozmístění raket dlouhého doletu do roku 2015 a že podle toho je nutné rozvinout příslušné obranné kapacity na bázi NATO již dnes, že je to věc, kterou nelze odkládat. Odkazuji na dokumenty, na kterých se podílejí lidé v této Sněmovně.
Kolega Petr Nečas tu myslím jasně ukázal, že i v oblasti jaderného výzkumu a detonážních zařízení máme informace, které jsou značně znepokojující.
Nyní k diskusi ve Spojených státech. Platí to, co tu řekl předseda vlády: obrat o 180 stupňů po volbách je mimo jakoukoli realitu. Já si neumím představit nového amerického prezidenta, ať už je to John McCain nebo Hillary Clintonová nebo Barack Obama, není prostě myslitelné, že předstoupí před národ a řekne: milí přátelé, od zítřka všechno, co jsme dvacet třicet let dělali, je nesmysl, a zůstáváme nechráněni. To je prostě mimo jakoukoli realitu.
Jsou samozřejmě možné různé vývoje. Jeden, který myslím zdaleka nemá většinu ani v demokratické straně, řekl bych, že ho zastávají jenom někteří představitelé, je vrátit se svým způsobem ke konceptu jenom toho celoamerického národního deštníku, to znamená Amerika bude chráněná a Evropa zůstane nechráněná. A to je myslím to nejhorší. Máme-li zájem na tom, aby NATO zůstalo soudržné a zajišťovalo bezpečnost Evropy, tak to je asi to nejhorší, co by se vůbec mohlo stát, protože by vznikly dvě oblasti s naprosto rozdílnou úrovní bezpečnosti. Já jsem to často uváděl na příkladu toho, chápeme-li Alianci jako svého druhu manželství a mají-li manželé obavu, že hrozí liják, déšť v podobě raket, manžel deštník má, nabízí ho manželce, manželka deštník odmítá - vydrží takovýto svazek, nebo bude čelit brzo rozvodu? Čili toto je cesta, která není v našem zájmu.
Pak je tu samozřejmě možnost druhá, ke které se mohou klonit někteří demokraté, prostě ten systém rozvinout jako transatlantický deštník, tak jak je rozvíjen nyní, ale s jediným rozdílem, že my ho nedostaneme zadarmo, ale že za něj budeme muset zaplatit miliardy. Pak by přišlo v úvahu to: Ale máme na to? Jsme ochotni se do toho pustit? To byly otázky, které kladlo třeba Rumunsko, Turecko nebo Řecko - kdo bude platit ten doplněk, který bude muset být ještě v rámci Aliance dojednán, protože to, na čem pracují Češi a Poláci v rámci NATO, budou platit Američané. Čili v našem národním zájmu jednoznačně je dotáhnout nabídku tak, jak byla koncipována a jak bude vtělena do budoucích smluv a do systému v rámci NATO.
A konečně k Rusku. Nepochybně platí to, co tu řekl předseda vlády. Návrhy a diskusi, kterou vedli Američané v březnu s Rusy, my chápeme jako návrh opatření na posílení důvěry a transparentnosti ve vztahu k Rusku a v tomto smyslu nevidíme žádný důvod tu šířit nějaké rusofobní nálady. Cílem návrhu je potvrdit, že zamýšlené umístění prvků protiraketové obrany ve střední Evropě přece není a ani nemůže být namířeno proti Rusku.
Dovolte mi pro vyjasnění ještě konstatovat, že stávající návrh ruské straně na vzájemné inspekce na zařízeních protiraketové obrany, pokud budou ve střední Evropě vybudována, za prvé jednoznačně je podmíněn souhlasem České republiky, resp. Polska. Bez něho není nic takového možné. Za druhé, nejednalo by se o žádnou stálou přítomnost nebo stálou základnu, mohlo by se jednat pouze o pracovníky, kteří by byli akreditováni na ruské ambasádě a za přesně stanovených okolností by měli na inspekci právo. A ten návrh samozřejmě předpokládá princip reciprocity a není pro nás zanedbatelný, protože na území Ruska jsou nejméně dva radary, které monitorují situaci u nás. Za takovýchto okolností je samozřejmě dobré, aby čeští odborníci mohli na podobná zařízení mít přístup.
Moje poslední poznámka se týká výzkumu veřejného mínění a vůbec politiky ve vztahu k veřejnosti. Hodně tu řekl Petr Nečas, ale v jednom, myslím si, zaslouží ještě doplnění. Helmut Kohl byl ten, kdo prosadil praktickou realizaci rozmístění raket proti sovětské hrozbě v osmdesátých letech. Ale byl to už Helmut Schmidt, kancléř za SPD v Německu, kdo musel čelit levicovým náladám a nakonec volil politiku zodpovědnosti a prosadil rozmístění pershingů podle smlouvy. Myslím si, že tento politik může být inspirací pro českou sociální demokracii, až bude tato smlouva projednávána v Parlamentu zde doma.
Lidé samozřejmě vnímají diskusi u nás doma. Z průzkumů veřejného mínění v poslední době vyplývá, že tím, že ten systém bude propojen s NATO, tak podpora není zdaleka tak malá, jak se ještě nedávno uvádělo. Už dnes z průzkumů se jasně ukazuje, že 40 % lidí souhlasí s rozmístěním radaru na území České republiky.
***