(17.20 hodin)
(pokračuje Marková)
Pavel Rychetský: "Ustanovení článku 31 Listiny stanoví, že občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rámci veřejného zdravotního pojištění. To znamená, že tato péče musí být poskytnuta bezplatně. Místo toho zákonodárce přijal normu, která paušálně a bez rozdílu stanoví poplatkovou povinnost prakticky na všechny druhy poskytované zdravotní péče a na všechny pojištěnce bez rozdílu. Taková úprava je zcela neústavní."
Jiří Nikodým: "Je-li poplatek příjmem zdravotního zařízení, který není kompenzován snížením platby pojišťovny zdravotnickému zařízení, jde nepochybně o hotovou platbu za péči do rukou ryze soukromoprávnímu subjektu. Takto zavedené poplatky představují ve skutečnosti vrchnostenské opatření cenové povahy, kterým se zasahuje do soukromoprávního vztahu, a to navzdory tomu, že náklady na úhradu péče jsou již hrazeny z veřejného zdravotního pojištění."
Vojen Güttler: "Je zavádějící názor, že poplatek 30 korun je únosný pro každého. To proto, že starší lidé a malé děti jsou často nuceni vyhledat lékaře, a to i vícekrát v měsíci, takže zaplatí vícekrát 30 korun plus další poplatky za každou položku na receptu a doplatek na léky. Plošnost poplatků je v přímém rozporu s článkem 31 Listiny. Tento článek zakotvuje právo na bezplatnou péči na základě veřejného pojištění za podmínek, které stanoví zákon. Zákon však nesmí jít tak daleko, aby porušil samou podstatu a smysl jakéhokoliv základního práva. K tomu však právě v této věci došlo."
František Duchoň: "Regulační poplatky jsou svou povahou vstupným, které musí občan zaplatit, aby mu byl umožněn vstup do zdravotnického zařízení. Poplatky představují jen fiskální snahu vybrat pokud možno od co největšího počtu subjektů co nejvíce peněz. O tom svědčí plošnost jejich zavedení."
Jan Musil: "I malé poplatky mohou pro určitou skupinu sociálně hendikepované populace vytvořit bariéru, kterou tito občané nebudou s to překonat, a nedostane se jim ani základní zdravotní péče, a to přesto, že byli účastníky systému zdravotního pojištění a podíleli se někdy celoživotně na jeho průběžném financování."
Po této argumentaci ústavních soudců je nepochopitelné, že pan ministr Julínek se domnívá, že - jak sám řekl - dostal od Ústavního soudu mandát pokračovat v reformách zdravotnictví a že má radost především za české pacienty, protože pro ně je to dobrá zpráva. Já si to nemyslím a se mnou tisíce lidí, kteří se podepsali pod petici proti poplatkům, a svědčí o tom i proběhlé protesty před Úřadem vlády, průzkumy veřejného mínění, odpor opozice i prosazení dílčích úlev například pro novorozence.
Díky zavedení poplatků a dalším připravovaným opatřením se zdravotnictví stále více stává kšeftem, zdravotníci nedůstojnými výběrčími poplatků a zdraví zbožím, ale ne zbožím ledajakým, zbožím velmi luxusním, které není pro každého.
Z výše uvedených důvodů poslanci a poslankyně za KSČM podpoří zrušení takzvaných regulačních poplatků a případně i každé zmírnění asociálních dopadů jejich zavedení. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí pan poslanec Šťastný. Připraví se paní poslankyně Molendová. To je poslední písemně přihlášená. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Boris Šťastný: Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, předkladatel návrhu zákona na zrušení regulačních poplatků, respektive dvou zákonů na zrušení a částečné zrušení regulačních poplatků, zahájil svou úvodní řeč slibem, že se nás pokusí přesvědčit o tom, proč považuje regulační poplatky - cituji - za zbytečné a nic neřešící.
Vraťme se společně na konec roku 1995, kdy se objevují první výraznější diskuse v souvislosti s hrozící ekonomickou nestabilitou českého zdravotnictví, zdravotnictví postiženého desetiletím předlistopadového rovnostářství, neexistencí konkurence, podfinancovaností a problémy spojenými s nově se rozjíždějícím systémem veřejného zdravotního pojištění. Ministrem zdravotnictví se tehdy stal Jan Stráský, který jako jeden z prvních přichází s odvážnější vizí spoluúčasti pacientů a jistou formou regulačních poplatků ve zdravotnictví. Šlo o poměrně komplikovaný návrh, který v setrvačnosti běžícího modelu bezplatného zdravotnictví, kdy vše je všude zadarmo, neměl šanci získat dostatečnou politickou podporu, dokonce ani na pravé straně politického spektra.
Možná některé z vás překvapím, ale hlavní předkladatel zákona, který právě projednáváme, pan doktor David Rath, který nás zřejmě bohužel opustil, nebo nás neposlouchá v sále, tehdy ještě jako předseda Lékařského odborového klubu s tímto návrhem souhlasil. "Jednodušší by bylo, kdyby platba pacienta byla stanovena jako určité procento z ceny výkonu, přičemž by se stanovila hranice, které by za rok mohla spoluúčast dosáhnout," tvrdil tehdy dnešní předkladatel zákona. Jak blízké našemu současnému pětitisícovému limitu!
Dvanáctého srpna 1996 pokládá reportér levicového deníku Právo předsedovi LOK Rathovi jasnou a zásadní otázku. Otázka zní: "Jste pro spoluúčast, tedy pro to, aby pacient doplácel za léčení a léky?" Dostalo se mu i jasné a srozumitelné odpovědi: "Osobně z jakéhokoliv placení kdekoliv, nejen u lékaře, nemám žádnou radost. Ale jako lékař si kladu otázku, co je a co není ve zdravotnictví možné. Srovnám-li evropské modely, chápu, že bez určité míry spoluúčasti se neobejdeme." Tolik zněla odpověď. "Chcete tedy říci, že jste například pro nemocniční poplatek 40 korun za den" - ptá se dále šokovaný reportér - "v době, kdy jsou na recept i dioptrické brýle?" "Ano," odpovídá pan doktor Rath. "Jídlo v nemocnici bezprostředně s léčbou nesouvisí. Pokud pacient leží doma, 40 korun denně projí. Nemocnicím by tento příspěvek pomohl, i když by nepokryl celkové náklady na stravu. Ty činí asi 70 korun na den a osobu. Přesto ona čtyřicetikoruna by finančně zajistila například 400 transplantací ledvin ročně." A dále dodal: "O spoluúčast pacientů očekávám boj v Parlamentu mezi opozicí a koalicí. Myslím si, že i sociální demokraté tuší, že bez určité spoluúčasti nelze mít dynamické zdravotnictví."
To je prohlášení! Skoro jako by to řekl pravicový politik. Konečně, v ODS začínal lecjaký dnes známý politik, že ano. Ze všech stran následuje bouřlivá kritika, vzniká velké mediální téma. Například Edgar Semmel, tehdejší místopředseda Svazu důchodců ČR, pokládá Rathův návrh za silně asociální a dodává: "Obhajovaná finanční spoluúčast pacientů na hrazení nezbytných léčiv … a tak dále … postihuje již nyní hlavně sociálně nejslabší vrstvy obyvatelstva, zejména seniory a zdravotně postižené občany."
Následuje rok 1997. Tehdejší prezident České lékařské komory Bohuslav Svoboda přichází s myšlenkou, že by se měla lidem účtovat za každé ošetření spoluúčast ve výši 15 až 20 % a část péče ze systému veřejného zdravotního pojištění by se měla zcela vyjmout.
"Je to stejné jako s pojištěním. Lidé se pojišťují proti živelním katastrofám, ne proti oknu, které prakem rozbije sousedovi kluk. Také kapky do nosu by si měl každý platit sám a ze solidárního pojištění by se hradily drahé operace," uvedl tehdy David Rath, který dnes navrhl zákon, který touto vládou zavedené fungující opatření, která vedou pacienta k tomu, aby si citované kapky do nosu skutečně koupil sám a v systému tak zbyly prostředky na drahé výkony, aby tímto návrhem tuto věc zmařil.
Duben 1999. Dnešní předkladatel návrhu na zrušení fungujícího systému regulačních poplatků se kvůli poplatkům tvrdě střetává s tehdejším ministrem za sociální demokracii Ivanem Davidem. Ten poplatky odmítal. Pan předseda zdravotního výboru Rath naopak chtěl, aby si lidé připláceli všude, kde hrozí zneužívání péče. I v roli prezidenta ČLK - znovu připomínám, že velmi správně - požadoval, aby se méně nutná zdravotní péče vyňala ze zdravotního pojištění.
***