(18.20 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Pasivní rezistence je mi cizí. Když jsem se svými názory v menšině, neznamená to, že budu trucovat a negovat vše, na čem se všichni ostatní dohodnou. To je nepolitický přístup. Já preferuji politický přístup. Jak dlouho se taková nepolitická hra dá hrát? Já myslím, že ne příliš, protože vede do kouta úplně stejně jako to, když beru to, co přichází z Bruselu, jako neměnný fakt.
Ratifikací Lisabonské smlouvy se přichází v některých otázkách o právo veta a zároveň se od roku 2017 posiluje hlasovací váha velkých zemí. To je nepříjemné. Ale nikoliv zásadní. Právo veta se fakticky nenaplňuje ani dnes a přesně vím, o čem mluvím. Vždy je potřeba mít na své straně spojence. Země, která by zůstala se svým názorem zcela osamocena, se ocitá pod obrovským tlakem, a právem. Je potřeba vytvářet koalice, je potřeba hledat spojence, je potřeba prosazovat svůj názor v takovéto široké diskusi. Potřebujeme mít sílu aktivně prosazovat změny, které chceme, ne se pouze pasivně bránit těm, které odmítáme.
My jsme vždy dělali realistickou evropskou politiku. Snažili jsme se pohybovat v rámci té reality, ať už byla dána smlouvou z Maastrichtu, nebo smlouvou z Nice, nebo bude dána smlouvou Lisabonskou. Pokusme se takto reálně a aktivně využívat ten prostor i dnes.
Myslím si, že negace nám nepomůže v tom, co my potřebujeme, a to je prosadit v Evropské unii změny. Dnešní podoba Evropské unie nám přece vyhovuje méně než některým velkým zemím, a Lisabonská smlouva navíc neřeší skutečné problémy Evropské unie. Neřeší ani reformu rozpočtu, společných politik, neřeší další rozšiřování, neřeší dokončení plné liberalizace vnitřního trhu, neřeší posilování konkurenceschopnosti. Do přijetí této smlouvy nicméně nebyla vůle v Evropské unii cokoli reformovat. Nejsme tedy na konci debaty, ale na jejím začátku.
Já bych ještě dodal, jak jsem o tom vtipkoval v Evropském parlamentu, že ta smlouva pro mě je horší než ta smlouva minulá. Ale nepoměrně lepší než ta, která přijde, na které se podle mě neshodnou členské země. Myslím si, že pro nás je velkou výhodou, že sedíme u jednacího stolu, kde se rozdávají pravidla hry, kde se řeší institucionální uspořádání na mnoho desetiletí dopředu. Neschválení Lisabonské smlouvy nesmí dát těm ostatním záminku, aby nás s umělými důvody vytlačovali z této hry o budoucí pravidla. Myslím si, že musíme chtít mít stejnou šanci jako ostatní státy.
Pokud bychom Lisabonskou smlouvu odmítli, tak to samozřejmě něco vyvolá v Evropě. Nevím přesně co, možná pozdvižení, možná něco víc. Na to jsme schopni se zřejmě politicky připravit. Nevím, jestli jsme schopni na to připravit českou společnost. Minimálně, a to mluvím ke svým členům, naše voliče, kteří jsou na rozdíl od ostatních politických subjektů a politických stran v této zemi na vstup nebo na přijetí Lisabonské smlouvy připraveni, vstupu do Evropské unie se nebáli, jsou to lidé, kteří jsou daleko lépe připraveni na střet s evropskou realitou, a proto bychom měli respektovat právo našich vlastních voličů.
Mimo jiné Lisabonská smlouva má i některá pozitiva. Možná jich není mnoho, méně než bychom chtěli, ale některá jsem tam našel. Lisabonská smlouva daleko lépe upřesňuje pravomoci na výlučné, sdílené a podpůrné. Dosavadní úprava umožňovala překrývání, někdy velmi sporné. Nicméně stále platí skutečnost, že i tato smlouva formuluje pravomoci EU velmi obecně, dává v některých oblastech bianko šek a umožňuje možné další větvení nových pravomocí unie, které se ve svých primárních dokumentech požadují v té Lisabonské smlouvě velmi obecně.
Lisabonská smlouva obsahuje poměrně explicitní vyjádření, že unie ctí rovnost členských států před smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržení veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.
Pozitivně lze hodnotit též zavedení výslovné úpravy pro vystoupení členského státu z unie, které doposud ve smlouvách chybělo, což vedlo mnohé prointegračně angažované právní teoretiky ke kategorickým konstatováním, že z unie nelze vystoupit. Zapojení národních parlamentů do legislativního procesu Evropské unie, zejména do kontroly subsidiarity, a stejně tak požadavek, aby Rada při projednávání legislativních návrhů zasedala veřejně, je pozitivní. Pokud ho budeme spojovat s tím, o čem jednáme a na čem se shodujeme, že se bude vázat passarelle na problematiku vázaného mandátu, tak tím eliminujeme částečně nekontrolované riziko přesunu některých kompetencí pouze rozhodnutím vlády. To, že by měla být zajištěna parlamentní kontrola rozhodování vlády na unijní úrovni v případech, kdy ustanovení Lisabonské smlouvy umožňují buď zjednodušený postup při revizi základních smluv, nebo přechod od jednomyslného rozhodování k rozhodování kvalifikovanou většinou, by mohl právě umožnit krok, na kterém jsme se v obou komorách Parlamentu shodli. I to je podmínkou, a mou jasnou podmínkou, pro ratifikaci Lisabonské smlouvy. Vázaný mandát tohoto typu má např. Velká Británie, ale také Německo.
Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo - a o tom jsem také přesvědčen - se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.
Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji předsedovi vlády Mirku Topolánkovi a prosím, aby se slova ujal místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík. Připraví se pan poslanec Jiří Paroubek.
Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo vlády, kolegové a kolegyně z vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, v lednu minulého roku předala vláda Lisabonskou smlouvu k ratifikaci Parlamentu. Proces ratifikace se vyvíjel viditelně pomalejším tempem než v kterémkoliv jiném členském státě Evropské unie. V pokusu o oddálení dnešního dne, kdy budou mít poslankyně a poslanci příležitost hlasovat, byla totiž použita nekonečná série důvodů.
Nejčastěji prezentovaným argumentem proti Lisabonské smlouvě je, že smlouva je jakýmsi fundamentálním ohrožením ústavního pořádku a suverenity. Tento argument byl rozvinut až do nejjemnějšího detailu vloni před Ústavním soudem. V pokusu o to, aby Ústavní soud smlouvu odmítl, bylo použito všech možných argumentů položených ze všech možných úhlů. Tyto argumenty nicméně zcela selhaly. Soud, ve kterém převažují lidé nominovaní prezidentem Klausem jako nejlepší ústavní právníci v zemi, a jejichž zvolení bylo ratifikováno horní komorou Senátem, řekl jednomyslně - podtrhuji jednomyslně - že smlouva nenarušuje suverenitu ani neohrožuje ústavní pořádek.
Další pokusy o zpochybnění Lisabonské smlouvy nejsou ničím jiným než cynickou zdržovací taktikou. Ti z vás, kteří nadále věří, že smlouva jde příliš daleko, což je legitimní víra, musí přijmout fakt, že dramatické výhrady proti smlouvě byly Ústavním soudem odmítnuty. Jak bylo jednou řečeno, máte právo mít vlastní názor, ale nemáte právo mít vlastní fakta.
***