(9.20 hodin)
(pokračuje Grospič)
Jako Komunistická strana Čech a Moravy dovedeme pochopit, že v rámci velice složitých a nepřehledných konglomerátů novelizující tři zmíněné smlouvy by ve výlučné pravomoci orgánů Evropské unie měla zůstat otázka celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky a s určitou výhradou i společná obchodní politika.
Máme velice kritické výhrady k tomu, že by Evropská unie získala hlavní garanci za uzavírání mezinárodních smluv, pokud je jejich uzavření stanoveno legislativním aktem, a to zejména k dalšímu okruhu pravomocí, takzvané sdílené pravomoci, kterou si podle návrhu absorbují orgány Evropské unie, které - na rozdíl od předřečníků musím říci - nejsou tvořeny na plně hodnotných demokratických principech, tak jako jsou ustanovovány parlamenty a vlády v dvaceti sedmi členských zemích Evropské unie.
Je pro nás vážným problémem, máme-li hájit zájmy pracujících, obyčejných lidí v České republice, sociálně postižených rodin, ať už to jsou starobní důchodci nebo mladé rodiny nebo zdravotně postižení občané. Tak máme prostě výhradu s tím, říkat, že ve sdílené pravomoci, aniž do toho budou moci národní státy výrazně zasahovat, bude vnitřní trh, sociální politika z hlediska vymezení Lisabonské smlouvy, která je všeobjímající, objemná, neurčitá a může obsáhnout naprosto vše, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství, rybolov, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě a již zde několikrát citovaná i energetika, máme-li přistoupit k tomu, že Česká republika, a určitě v zájmu jejích občanů je, aby se snažila být energeticky soběstačná a udržela si nezávislost.
Velkou otázkou je také ve sdílené pravomoci prostor svobody, bezpečnosti a práva. On jednoznačně neříká, že budou vystaveny evropské bezpečnostní jednotky, ale také tomu nechává otevřená zadní vrátka.
Je otázka, i jak bude pojímána otázka společných a bezpečnostních oblastí veřejného zdravotnictví. Zda nám orgány Evropské unie do budoucna nezačnou předepisovat povinnou spoluúčast pacientů, poplatky a platby ve zdravotnictví v podstatně větší míře, než nám je předsouvá dnes současná pravicová vláda. A v této souvislosti zdaleka nesdílím ten nadšený nekritický eurooptimismus, který jde z lavic sociální demokracie.
V Lisabonské smlouvě je celá řada dalších klišé. Mohli bychom hovořit o zásadě proporcionality a subsidiarity, která má být vedena pouze mírou respektování jednotlivých členských států. Ale ona ta otázka stojí i jinak. Stojí třeba i o tom, nakolik se mění mechanismus hlasování v jednotlivých orgánech Evropské unie a jaká váha připadne České republice. A protože občané neměli možnost, ani vláda, ani sociálně demokratická opozice si nedaly práci seznámit občany s podstatou Evropské unie, pouze ji vydávají jedni za skepticismus a druzí za jakousi bibli, která bude východiskem ze všech problémů, které trápí občany v České republice, tak je možná dobré tyto věci zopakovat.
Podle kritéria počtu členských států pro přijetí je požadován určitý moment takzvané kvalifikované většiny, 55 % souhlasu členských států, nejméně patnácti. Česká republika ovšem disponuje jednou patnáctinou, to je 6,67 % kvalifikované většiny.
V případě, kdy je vyžadována většina 72 % členských států, disponuje Česká republika jednou devatenáctinou, to je 5,26 % této kvalifikované většiny.
Podle počtu obyvatel je potřeba, aby členské státy zastupovaly nejméně 65 % obyvatel unie. Česká republika má ovšem 2,08 % obyvatel, disponuje tedy v přepočtu 3,20 % kvalifikované většiny.
V případě negativního potenciálu potom České republice je přiděleno dvanáct hlasů, přitom minimální počet k nepřijetí je 91, tedy Česká republika zde disponuje 13,19 % blokační menšiny.
U kritéria počtu členských států, jež je stanoveno na čtrnáct, disponuje Česká republika jednou čtrnáctinou, to je 7,14 %. A v případech, kdy je potřeba dvou třetin počtu členských států k nepřijetí, je třeba nejméně deseti států. Je to pro Českou republiku 10 %. U počtu obyvatel činí blokační menšina 38 % obyvatel Evropské unie. Na Českou republiku připadá 5,47 %.
Jsou to nesmírně závažné otázky. Bude-li chtít česká politika a politická scéna dělat výrazně samostatnou sociální a hospodářskou politiku, nikoliv protekcionistickou, jak tady mnohokrát zaznívalo, ale v zájmu svých občanů, bude vázána a bude přehlasovávána velkými členskými státy Evropské unie, pro které nebude problém vytvořit a dosáhnout na potřebná kvalifikovaná kvora. Malé členské státy toho fakticky nebudou schopny dosáhnout. Mezi ně bude patřit i Česká republika.
Velkým otazníkem je také vztah práva Evropské unie k právu národních států. Je nadřazeno zájmu subsidiarity a proporcionality. Otevírá se celá otázka závaznosti celé řady právních aktů v České republice včetně individuálního řešení kauz spojených s tím nejbolestivějším, co trápí a je stále velice aktuální v České republice, a to je otázka Benešových dekretů.
Vážené kolegyně a kolegové, to jsou věcné důvody. Věcné důvody, které říkají, že Lisabonská smlouva nejen že je novelizací tří základních smluv. Je mechanismem nesmírně těžkopádným, ale je mechanismem, který nemá nic společného s přirozenými integračními snahami v Evropě, s respektováním národů a národností žijících v Evropě. Smazává je pojmem evropanství a v určitý moment výrazně omezuje suverenitu členských států.
Když lidé vstupovali a rozhodovali v referendu o vstupu do Evropské unie, vstupovali do jiné Evropské unie, kde každý členský stát měl váhu svého hlasu nutného ke konsensu a k přijetí základních rozhodnutí. Toto se dnes mění. Toto by měli lidé vědět a s tímto nesouhlasí Komunistická strana Čech a Moravy, a proto předkládá návrh o referendu. Proto jsme se i připojili k návrhu jednacího řádu, který v případě, že tato Poslanecká sněmovna a politická reprezentace v ní zastoupená, zejména sociální demokracie s částí pravice, prosadí ratifikaci Lisabonské smlouvy, vyváže vládu pod dohled Poslanecké sněmovny a nebude právě v rámci sdílené pravomoci a zásady proporcionality a subsidiarity moci dále prodávat alespoň ty zbytky státní suverenity.
***