(15.40 hodin)
(pokračuje Schwarzenberg)
Členské země NATO přislíbily, že ratifikace protokolů o přístupu Albánie a Chorvatska v národních parlamentech proběhne ideálně do konce roku 2008, aby byl dán prostor k ratifikaci i Chorvatsku a Albánii. Příštího summitu Severoatlantické aliance v dubnu 2009 ve Štrasburku a Kehlu by se tak obě země měly účastnit už jako řádní členové aliance.
Česká republika podporuje euroatlantické aspirace všech zemí, se kterými sdílíme společné hodnoty a které svým členstvím v alianci přispějí k posílení bezpečnosti a stability severoatlantického prostoru. Vstup Albánie a Chorvatska do NATO přispěje k posílení bezpečnostní stability v jihovýchodní Evropě. Region je jednou z hlavních zahraničněpolitických priorit České republiky, a to nejen během předsednictví v Radě Evropské unie. Vstup Albánie a Chorvatska do NATO bude současně příkladem a motivací pro ostatní země v regionu... (Odmlčuje se pro je velký hluk v sále.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím vás, kolegové, umožněte panu ministrovi vystoupit.
Ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg ... aby zintenzivnily zavádění demokratických reforem a urychlily plnění požadovaných podmínek pro postup na cestě k členství. Klíčem k trvalé bezpečnosti, stabilitě a prosperitě v Evropě stejně jako strategickou prioritou české zahraniční politiky je postupná integrace celého balkánského regionu do euroatlantických struktur, tedy do NATO a do Evropské unie.
Vstup Albánie a Chorvatska do NATO vytvoří bezpečnější ekonomické a investiční prostředí v těchto zemích. Jejich vstupem do aliance dojde k posílení spolupráce s dosavadními členskými zeměmi nejen v bezpečnostní, ale nepřímo také v hospodářské a politické oblasti, podobně jako se to stalo v jiných zemích během předchozích fází rozšiřování.
Děkuji za nepozornost. (Smích a zatleskání.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak. Ještě bych poprosil pana poslance Duba, zpravodaje zahraničního výboru, aby odůvodnil usnesení výboru, které máte jako tisk rozdáno. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Tomáš Dub: Děkuji vám, pane předsedající. Přeji dobrý den.
Dámy a pánové, já si dovoluji jenom upozornit na usnesení zahraničního výboru z jeho 31. schůze ze dne 12. listopadu 2008 k vládnímu návrhu, kterým se předkládají Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Protokoly o přístupu Albánské republiky a Chorvatské republiky k Severoatlantické smlouvě, podepsané v Bruselu dne 9. července 2008.
Zahraniční výbor po projednání doporučuje Poslanecké sněmovně přijmout následující usnesení: Poslanecká sněmovna dává souhlas k ratifikaci Protokolů o přístupu Albánské republiky a Chorvatské republiky k Severoatlantické smlouvě, podepsané v Bruselu, jak jsem řekl, dne 9. července 2008. Zároveň mě pověřil, abych vám toto usnesení zde tlumočil.
A já si jenom dovoluji podotknout, že se jedná o jedno z našich klíčových a strategických hlasování v tomto roce.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Otevírám rozpravu. Nevidím tady žádné přihlášky. Hlásí se paní poslankyně Kateřina Konečná. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji vám. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi ještě krátce upřít vaši pozornost k právě projednávané smlouvě, která má podle mne velké nedostatky, které si musíme všichni uvědomit předtím, než o přijetí těchto dvou států rozhodneme.
Pokud se dnes zabýváme Severoatlantickou aliancí, je důležité se zabývat její oficiální strategickou koncepcí. Důležité je nejprve se podívat na vojenskou strategii USA. Obvykle to totiž bývá tak, že strategie NATO je špatnou kopií oficiální vojenské strategie Spojených států amerických. V podstatě jde o to, že se balkánské země dostaly do popředí vojenského i politického zájmu Spojených států, neboť se budou muset podílet na intervenční politice. Obě tyto země jsou dostatečně závislé na ekonomické podpoře USA, což bude mít za následek další posílení americké politiky na Balkáně po skončení vlády nynější republikánské administrativy USA. NATO je pakt pro to nejvhodnější.
NATO deklaruje, že přijetí Albánie a Chorvatska je politická otázka. Již minulá demokratická Clintonova administrativa prosadila v NATO bombardování srbsko-černohorské Jugoslávie na podporu tehdejší kosovskoalbánské teroristické organizace UČK. Je ale základní chybou se domnívat, že nově přijatí členové přijmou také identitu Západu. Historie nám totiž ukazuje pravý opak. Zároveň je nutné připomenout, že tak jako u nás nebylo vyhlášeno referendum o možném vstupu České republiky do NATO, které víceméně plní úkoly intervenční nežli obranné, tak ani v těchto zemích se referendum neuskutečnilo.
Co se týče Albánie, patří etnicky mezi země sice kompaktní, když Albánci tvoří 98 % obyvatel, panuje však tradiční napětí mezi dvěma původně kmenovými skupinami. Minority tvoří Řekové, Arméni, Makedonci, Romové a jiní. Mnoho Albánců zároveň žije v Jugoslávii, zejména v oblasti Kosova, v Makedonii a Řecku. Věřící jsou vesměs muslimové, zejména sunnité, menšiny vyznávají řecké pravoslaví a křesťanství. Značná část obyvatel je však bez vyznání. Vzhledem k tomuto variabilními složení obyvatelstva může dojít k velmi negativním postojům po přijetí Albánie a Chorvatska za členy NATO z důvodu již výše zmiňovaného nevyhlášení referenda, a tím k další nestabilitě balkánských zemí a také další nestabilní politické, ale i vojenské situaci v Evropě, potažmo Evropské unii.
V současné době Albánie ani Chorvatsko zdaleka nesplňují kritéria a nároky, které museli splňovat všichni předešlí kandidáti, kteří usilovali o přijetí za členy NATO, nevyjímaje Českou republiku či Slovensko. A tak se jen těžko hledají důvody, které by měly vést k souhlasu s přijetím těchto dvou států do struktur Severoatlantické aliance.
Vstup Chorvatska a Albánie do NATO zatím ratifikovalo pouze Slovensko a Maďarsko. K přijetí nových členů je nutný oficiální souhlas všech členských států NATO. Já se sama sebe tedy ptám, co nás vede k tomu, že opět budeme mezi těmi prvními, když všichni dobře známe ty důvody, které jsou v této otázce nevyjasněny. Bezpochyby to není to, aby se tyto dva státy zúčastnily summitu NATO jako řádní členové, protože je evidentní, že žádné jiné země takto na toto přijetí nespěchají, a tudíž k tomu s největší pravděpodobností nedojde.
Těžko se mi hledají důvody, které by měly vést k souhlasu s přijetím Chorvatska a zejména Albánie do společenství Severoatlantické smlouvy. Snad, jak jsem řekla již v prvním čtení, jen jediný - v Evropě a v Evropské unii je vytvářen další problém, který nevyvoláváme, ale budeme muset s vysokými politickými i hospodářskými náklady řešit, podobně jako jsme nesmyslně, ale lživými záminkami byli vtaženi do Iráku nebo Afghánistánu. A jsme na to opravdu připraveni? Nepřispívejme souhlasem s předloženými protokoly o připojení Albánie a Chorvatska k vytvoření nových problémů na Balkáně, ale i v celé Evropě a Evropské unii.
Z výše uvedených důvodů proto navrhuji vládní návrh na ratifikaci za poslanecký klub KSČM zamítnout. V případě, že toto nebude odsouhlaseno, deklaruji, že KSČM vstup Albánie a Chorvatska do zemí Severoatlantické aliance nepodpoří.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní se hlásí o slovo pan poslanec Zdeněk Jičínský. Tak ho prosím, aby se dostavil k jednacímu pultu, a má slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, nebudu navrhovat jako kolegyně Konečná zamítnutí, ale přece jenom bych byl rád, abychom se v této souvislosti trochu hlouběji zamysleli nad naší zahraniční politikou i nad našimi představami o roli Severoatlantické aliance a o naší roli v ní. Mám na mysli to, že došlo před časem k odchylnému postupu mezi usnesením Sněmovny týkajícím se uznání Kosova a postupem vlády. A myslím, že to jsou věci, které pro zahraniční politiku České republiky nejsou dobré.
Na Balkáně není nepochybně dobrá situace. Dlouhodobě se tam situace vyvíjela dosti nepříznivě mimo jiné i proto, že některé západní státy příliš brzo z určitých důvodů, které není jednoduché přesně charakterizovat, spěchaly se svými akcemi k tomu, aby někdejší Federativní republika Jugoslávie se rozpadla, přispěly k tomu, že vztahy mezi Chorvatskem a Srbskem byly spojeny s krvavým konfliktem o takzvanou Srbskou Krajinu. A nepochybně potom následovalo ono bombardování NATO bez podkladů mezinárodního práva, bombardování Bělehradu ve věci tzv . řešení kosovského problému. Takže jsem si vědom toho, že situace na Balkáně se bez účasti NATO a bez účasti Evropské unie nemůže pozitivně vyvíjet.
Pro nás je po mém soudu důležité, abychom se jako stát, který v rámci někdejší Jugoslávie měl s ní velmi dobré vztahy, snažili o maximální integrování Srbska do těchto procesů, aby se neudržovaly ony rozdíly, které Srbsko stavěly proti Chorvatsku a proti těm dalším státům bývalé jugoslávské republiky.
Sám mám také pochybnosti o tom, zdali Albánie je zralá na to, aby už se stala, řekl bych, normálním článkem Severoatlantické aliance. A vůbec je otázka, jestli je vhodné tak rychle se snažit o rozšiřování Severoatlantické aliance. Mám na mysli snahy svého času, aby členským státem Severoatlantické aliance byla Ukrajina i Gruzie.
***