(14.40 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Vládu pak čekalo náročné předsednictví v Evropské unii. Úkol, který dokáže zcela vyčerpat kapacity aparátu i daleko větších zemí, než je ta naše, a odvést od možnosti řešit domácí problémy i vlády s daleko širší parlamentní podporou. Předsednictví navíc přišlo doprostřed světové krize. Byli jsme coby malá nová země od počátku nuceni čelit obrovské skepsi v celé Evropě. Přesto mohu říci, že jsme tento úkol zvládli. Alespoň doposud. Dnes naši kolegové oceňují náš leadership, náš zásadový souboj s protekcionismem, naše návrhy na řešení krize.
I zde se přímo nabízela možnost spolupráce s ČSSD. Opět jsme tvrdě narazili do zdi. Dokonce i v případě takových samozřejmostí, jako je párování ministrů plnících si povinnosti v Evropské unii. Musím říci, že více státotvornosti i obyčejné slušnosti v tomto ohledu projevila KSČM.
Jsem přesvědčen, že kabinet zvládá své úkoly, jak co se týká prosazování jeho reformního programu, tak vedení Evropské unie a boje s krizí. Důkazem toho je změna tónu médií i rostoucí popularita, která tak jako u každé reformní vlády v první polovině volebního období klesala. Právě tento nečekaný úspěch, který neodpovídá prognózám, vysvětluje řadu kroků předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, včetně tohoto hlasování o nedůvěře vládě.
Je tu však ještě jedna nadmíru závažná okolnost, která vedla ČSSD k navození této situace, ke snaze vyvolat nestabilitu a chaos. Onou okolností je strach z kauzy Savoy a snaha překrýt tuto aféru silnějším mediálním kalibrem. Kauza Savoy je nejotřesnějším polistopadovým případem politické manipulace, zneužití bezpečnostních služeb v politickém boji a ovlivňování médií. Vláda projednala zprávu o této kauze včera. A musím říci, že jejím obsahem jsme byli já i ostatní ministři naprosto šokováni.
Ten příběh, jak si jistě pamatujete, začal podezřením, že se skupina příslušníků policie a ÚZSI pokusila ovlivnit volbu prezidenta republiky. Policie, inspekce ministerstva vnitra a zpravodajské služby toto závažné podezření šetřily v rámci platných zákonů a na základě povolení příslušných soudů. V průběhu vyšetřování, které probíhalo několik měsíců v přísném utajení, se ovšem objevily další mimořádné závažné okolnosti. Nejen že se potvrdilo původní podezření. To, co šokovalo členy vlády, je jednoznačně dokázané zjištění, že se na zneužití bezpečnostního aparátu a na ovlivnění volby českého prezidenta podíleli dva nejbližší spolupracovníci předsedy ČSSD - Petr Dimun a Karel Randák.
Vláda se na uzavřeném jednání seznámila s podrobnými důkazy a požádala zpracovatele, aby zprávu odtajnili. V této chvíli tu nemohu mluvit o dalších detailech, které nade vši pochybnost dokládají existenci tohoto spiknutí. Nicméně myslím, že i fakta, která jsem uvedl, jsou alarmující a nepotřebují dlouhý komentář. Vejde se do jedné věty: Vážení spoluobčané, každý z vás, pokud si to okolí Jiřího Paroubka usmyslí, může být nezákonně sledován, nahráván a detaily z vašeho soukromí zveřejněny prostřednictvím spřátelených novinářů.
Tomuto porušování ústavních svobod je třeba učinit přítrž. Tato kauza a strach z jejích důsledků je pravým důvodem hlasování o nedůvěře vládě. Právě dnes, a nikoli třeba za měsíc, až nervozita nad vývojem volebních preferencí v Lidovém domě ještě vzroste.
Ale jsou tu i další, snad podružnější, ale přesto vážné důvody. Strach, že se ukáže, jak to skutečně bylo s poslancem Petrem Wolfem, jak ČSSD manipulovala jeho případem, jak nejprve tajila možné důkazy a pak je neúspěšně použila k jeho vydírání, načež se tyto materiály objevily v České televizi. Je tu shoda s kauzou Savoy pouze náhodná? Nebo jde o pokračování praktik a zásahů do svobody médií, které zdomácněly v Lidovém domě?
Osvěžme si trochu paměť. V roce 2005 zrušila Česká televize pořad Bez obalu měsíc poté, co si na něj stěžoval Úřad vlády prostřednictvím svého ředitele Přibyla. V srpnu 2006 byl redaktor David Borek odvolán z pořadu Události, komentáře pár dní poté, co Česká televize odvysílala interview, v němž nebyl servilní k Jiřímu Paroubkovi. V roce 2006 Daniel Kaiser napsal dva komentáře k situaci ČSSD a vyšetřování jejích politiků. Jiří Paroubek na něj podal trestní oznámení. Následně do redakce Hospodářských novin, kde působil, vtrhli vyšetřovatelé. Podobně byl Daniel Kaiser vyšetřován za komentář do Lidových novin. V dubnu 2006 musel Aleš Cibulka skončit v Českém rozhlase s moderováním pořadu Host do domu okamžitě potom, co v něm Yvonne Přenosilová kritizovala Jiřího Paroubka. Ten se Aleše Cibulky odmítl zastat. Konečně tu máme případ deníku Právo. Jeho majitel, šéfredaktor Porybný, otevřeně přiznal, že je mu vyhrožováno ztrátou inzerce státních firem kvůli údajně kritickému tónu vůči ČSSD. A když byla s kauzou Savoy řeč o Petru Dimunovi - v roce 2005 jej tehdejší nejvyšší státní zástupkyně a nyní stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Benešová obvinila, že uplácel novináře. Nyní o něm už dva nezávislé deníky zveřejnily, že nabízí redakcím rozhovory s vyšetřovatelem kauzy Krakatice Karlem Tichým.
Toto jsou tedy, dámy a pánové, sice drobné, ale jasné důkazy o soustavné snaze ČSSD omezovat svobodu médií.
A jak je to s justiční mafií? A já bych řekl - nejen justiční. Tu mafii přece popsala právě Kubiceho zpráva. Zpráva statečného důstojníka, který se jako jeden z mála nebál říkat pravdu o mafiánském propojení organizovaného zločinu a státní správy, bezpečnostního aparátu a politických špiček.
Jestli má moje vláda v něčem opravdu velké manko, tak v tom, že jsme nebyli dostatečně důrazní v rozplétání kauz z doby vlád sociální demokracie, že jsme ponechali bez trestu i neskutečný zásah do osobních svobod a zneužívání politické moci ze sklonku Paroubkovy vlády, kdy Inspekce ministra vnitra kvůli Kubiceho zprávě odposlouchávala politické protivníky ČSSD, jejich manželky a děti, a dokonce i nezúčastněné osoby a novináře, kdy se dokonce pokusila odposlouchávat i Sněmovnu. Neschopnost rázně zatočit s těmito estébáckými praktikami se nám nyní vrací, mimo jiné i v tomto hlasování o nedůvěře, k čemuž je možná ještě jeden zajímavý důvod.
V pátek přišla zpráva, že švýcarská prokuratura dokončila vyšetřování podvodné privatizace Mostecké uhelné. Jde o mnohamiliardový podvod spjatý s dlouholetými sponzory ČSSD, s firmou Appian Group, spojenou se jménem bývalého premiéra Stanislava Grosse. Podvod, který byl v České republice vyšetřován deset let, ale za vlády ČSSD byl kupodivu grossovskou policií odložen. Až ho museli vyšetřit Švýcaři.
Jaký jasnější důkaz ovlivňování bezpečnostních složek chcete slyšet? Co je jasnějším dokladem fungování justiční mafie za vlády ČSSD? Přiznávám, nedokázali jsme tyto sociálně demokratické kostlivce vyházet ze skříní.
Naše vláda samozřejmě od samého počátku měla obtížnou pozici a nikdy neměla své jisté. Skutečně demokratické strany prakticky nikdy nejsou schopné hlasovat jako jeden muž. Pro prosazování programu proto kabinet obvykle potřebuje dostatečnou převahu hlasů nebo dohodu s opozicí. Jak jsem však zmínil, tato dohoda nebyla možná. Nikoli mojí vinou nebo vinou mých kolegů. Proto jsme od počátku balancovali na ostří nože. Museli jsme velice složitě hledat dohodu uvnitř stran a následně i uvnitř klubu, abychom dosáhli přijetí důležitých reformních zákonů.
Klidně bych vedl stejně otevřenou a férovou debatu i s opozicí, kdyby to šlo. Vůbec mně nečiní problém být v pozici menšinového premiéra a prosazovat maximum možného, když už je jasné, že neprosadím své představy v čisté podobě. Stále jsme však naráželi na snahu Jiřího Paroubka, aby ČSSD hlasovala jako jeden muž. Kdo s ním ve straně nesouhlasil, byl buď umlčen, případně vydírán, nakonec vyloučen. Přiznávám bez mučení, že s takovou totalitní strategií se mi vycházelo zpočátku velice obtížně. A nejenom mně.
Bylo jen otázkou času, kdy toto uměle vyvolané napětí přeroste při složitých poměrech ve Sněmovně v otevřenou krizi. Ztráta byť jediného hlasu se totiž stává za této situace fatální nikoli pro fungování vlády, ale Sněmovny. Dnes je toto těleso prakticky zablokované. Nikdo v něm neprosadí nic. Stačil k tomu odchod několika vládních poslanců. A je úplně jedno - a moje hodnocení tu opravdu není důležité - z jakých důvodů tak učinili, zda malicherných a osobních, nebo zásadních a programových. K tomu se přidalo úspěšné vydírání jednoho poslance zvoleného za ČSSD plus pokus o vydírání dalšího. Výsledkem je stav, kdy nikdo nedokáže předvídat, jak se toto těleso zachová. Nedokážu to předvídat já, nedokáže to předvídat ani Jiří Paroubek.
***