(16.10 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Tato změna ústavy, kterou jsem tu citoval, byla součástí komplexního návrhu změny ústavy. Ten v Poslanecké sněmovně přijat byl, neprošel o dva hlasy v Senátu a v důsledku toho tato změna přijata nebyla. Od té doby už se žádný širší komplexní návrh změny ústavy, který by se týkal i tohoto institutu, neobjevil.
Pak se tu objevil onen senátní návrh, který jsem tu už zmínil, a ten by jistě bylo možno akceptovat za předpokladu, že by byl změněn. Myslím si, že asi nejsme pro to, aby tam byla většina 101 hlasu, a že asi by tam také nemohlo zůstat, že pokud by Sněmovna přijala takové usnesení, měl by prezident na vůli, zda tak učiní, nebo neučiní, protože tam bylo slůvko "může". To je věc problematická. Samozřejmě by to bylo možné změnit pozměňovacími návrhy ve Sněmovně, ale protože už by to byla součást stabilního ústavního uspořádání, pak se vám přece jenom kladou další otázky, protože v rámci platné ústavy je také ono ustanovení o třech pokusech sestavování vlády, třetí pokus na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, a i potom je tam ustanovení, že za takových okolností prezident může, nikoli že rozpustí. Čili v tomto smyslu jsem na ústavněprávním výboru hovořil o tom, že pokud bychom chtěli ústavní změnu v podobě senátního návrhu, potom bychom přece jenom museli provést změny v dalších ustanoveních ústavy, aby ta změna nebyla zcela nahodilá. Ale k tomu vůle také nebyla, takže já si myslím, že za této situace je nejvýhodnějším řešením onen zvláštní ústavní zákon.
Ještě bych chtěl říci také k určitým námitkám, která jsme slyšeli od pana senátora Kubery - dnes je opakoval i v televizi, pan senátor Kubera má samozřejmě velmi zvláštní představy o ústavě a o ústavní teorii, on je svým způsobem autor tak svérázných názorů, že je někdy obtížné s nimi polemizovat, protože neuznává nic, co ústavní teorie považuje za nesporné. On říkal: když chcete volební období zkrátit, může se i prodloužit.
Chtěl bych říci, že je podstatný rozdíl mezi tím, že volební období se může zkrátit, protože se zkrácením volebního období počítá i platná ústava v souvislosti s ustanoveními o možnosti rozpuštění Poslanecké sněmovny za předpokladu oněch tří pokusů o sestavení vlády nebo za předpokladu, že by Poslanecká sněmovna nebyla s to se usnášet po stanovenou dobu, nebo konečně, že by nepřijala usnesení o vládním návrhu zákona, se kterým by vláda spojila otázku důvěry. Čili otázka, že by nebylo možno zkrátit volební období, tady ústavně neexistuje. Ta ústavní možnost tu je. Ale možnost prodloužit ústavní volební období neexistuje, protože ta už by znamenala porušení opravdu podstatných náležitostí demokratického právního státu, protože by znamenala zásah do práv lidu. Lid rozhoduje o tom, že Poslanecká sněmovna i Senát jsou voleny na určité období, které je stanoveno. V tomto směru by lid byl zkrácen na tomto svém právu, kdyby si Poslanecká sněmovna prodloužila volební období. A jestliže z nějakých důvodů, které jsou ústavně uvedeny a o kterých my budeme rozhodovat tímto zvláštním zákonem, se volební období zkrátí, pak lid jako zdroj státní moci nijak zkrácen není. Pokud se to dotkne osudu jednotlivých poslanců, to je záležitost, se kterou ústava počítá, protože jak říkám, ústava dává možnost volební období zkrátit tím, že prezident za jistých podmínek může Poslaneckou sněmovnu rozpustit.
Ale vzhledem k tomu, jak ústava je koncipována, není důvod se teď vracet do dávné minulosti podzimu 1992, kdy se ta ústava přijímala, abychom uvažovali o tom, proč to je formulováno, řekl bych, dosti neprakticky. To už nemá cenu. Dnes řešíme velmi vážný praktický problém, že politická krize musí být řešena poměrně brzy předčasnými volbami, aby se vytvořil orgán, který má novou legitimitu k rozhodování o tom, jaká bude i po volbách příští vláda.
Chci jenom říci, že jakkoli toto řešení ideální není, lepší by bylo, kdybychom měli z tohoto hlediska ústavu, která více počítá s takovými situacemi, není tomu tak, ale povaha politické krize vyžaduje ústavní řešení, které v této době je nejvýhodnější provést tou cestou, která je vám navržena. Čili i já doporučuji tuto cestu. A těm kritikům, kteří vůči tomu mají výhrady, doporučuji ještě, aby se seznámili se statí našeho významného konstitucionalisty Františka Šamalíka, kterou napsal po tehdejší diskusi o prvním případě onoho zvláštního ústavního zákona do politologické revue, červen 1998. Jmenuje se to "Ústavní folklór kontra ústavní právo" a polemizuje tam i s Petrem Pithartem. Bohužel Petr Pithart se z toho nijak nepoučil a své problematické názory formuluje stejně jako tehdy.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí s přednostním právem pan ministr Cyril Svoboda. Než dojde k řečništi, chci oznámit, že se omlouvají z dnešního jednání ještě pan poslanec Řebíček a z členů vlády pan ministr Langer a pan ministr Pospíšil. Pan Cyril Svoboda, kterého jsem omlouval, je tady. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr pro místní rozvoj ČR Cyril Svoboda Děkuji, pane předsedo. Kolegyně a kolegové, nejprve začnu tím, že se mi zdá naprosto nekorektní říci, že názory Petra Pitharta jsou nějaké vadné, nebo něco podobného, protože má na svůj názor na ústavní právo stejný nárok jako kdokoliv z nás. Doufám, že to pan profesor Jičínský nemyslel vážně, to, co řekl na adresu Petra Pitharta.
Pokud jde o to, jak já vidím situaci - nelze tento návrh podpořit, a to ze dvou důvodů. První důvod je, že se tady vytvořila uměle krize. Jestliže vláda byla povalena z důvodu nezodpovědnosti, tak tady vytvoříme jakoby představu, že vznikla ústavní krize, protože jenom ústavní krize žádá změnu ústavy, a že sáhneme na základní zákon státu. A právní stát je definován tím, že dodržují zákony nejenom občané, ale také veřejná moc, a že veřejná moc, to znamená i Parlament, bude respektovat pravidla, která jsou daná. A bohužel Sněmovna a Senát mají onu výhodu, že právě proto, že mohou měnit kdykoli pravidla, tak tomuto pokušení podléhají a účelově pravidla mění. Proto náš postoj je, že je možné změnit ústavu, ale jako řešení trvalé, pokud se na tom shodneme, že chceme do budoucna definitivně určit nový způsob rozpouštění Poslanecké sněmovny. Ale považuji za arogantní říci, že pravidlo neměníme, že zůstává nadále stejné, jenom tentokrát ne, protože zrovna tentokrát nám nevyhovuje. To já považuji - a je to můj názor - za projev jisté arogance, protože tuto moc máme pouze my, poslanci a senátoři, nikdo jiný. Nikdo jiný si nemůže svá pravidla změnit ze dne na den, protože momentálně se to hodí. Podle mého názoru nebyly vyčerpány všechny podmínky možného řešení této krize a podle mě není správné říci, že máme jedno řešení a že žádné jiné řešení neexistuje, protože se také žádné jiné nehledalo. A tento začarovaný kruh, že se určí jedno řešení, označí se za jediné možné a kvůli tomu se sahá na ústavu, je podle mě neblahý zvyk, který sahá na materiální podstatu naší ústavy. ***