(15.30 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Žádný takový návrh nezazněl. A musím říci velmi kriticky na adresu současného předsedy Ústavního soudu s výhradou latinského úsloví amicus Plato sed magis amica veritas - Plato je můj přítel, v tomto případě Pavel Rychetský je můj přítel, ale větší přítelkyně je mi pravda. Jestliže tedy Pavel Rychetský také argumentuje, že v onom článku tehdy, když byl přijímán ten jednorázový zákon v roce 1998, že v důvodové zprávě bylo řečeno, že to je jednou a už se to nebude opakovat, tak za prvé nemusím vás ujišťovat o tom, že toto ustanovení žádný právní význam nemá. Prostě důvodová zpráva má význam pro pochopení kontextu, ale žádný právní význam nemá. Ale to není to nejpodstatnější. Pavel Rychetský také potom - tehdy byl v Senátu - když byl tento návrh zamítnut, také nikdy nepřišel s tím, aby to, co nyní považuje za tak principiální, stejně jako pan poslanec Svoboda nebo pan senátor Pithart, aby to někdy vůbec předložil, aby se dostalo na pořad jednání. Čili mně to je divné, jestliže je něco tak ústavně významné, tak principiální, jestliže jsme se tak závažným způsobem dotkli Ústavy, proč nemáme zájem tu Ústavu uvést do pořádku. Proč to tedy nikdo nenavrhl? Pavel Rychetský s panem poslancem Svobodou byli členy vlády Vladimíra Špidly. Pavel Rychetský byl předsedou Legislativní rady, pan ministr Svoboda měl v ní jiné role, ale to není podstatné, byl jejím členem.
V té době vláda předložila návrh změny Ústavy, který měl lehce populistický charakter, byla to ona přímá volba prezidenta. Já také nevím, proč se tam změna toho článku 17 nedostala. Já jsem neměl důvodu to navrhovat jako poslanec, byť jsem toto právo samozřejmě měl. Ale pro mě ona ústavní změna tím zvláštním ústavním zákonem rozhodně nebyla žádným narušením podstatných náležitostí demokratického právního státu. Já jsem ony výhrady, které měli její odpůrci, neměl, čili neměl jsem důvodu vyvíjet v tom nějakou iniciativu. Ale nechápu, proč tu iniciativu nevyvinuli ti, kteří měli proti tomu tak zásadní odpor a kteří dneska tak haraší protiústavností tohoto opatření.
Takže to jsou věci, které je třeba si v této souvislosti ujasnit. A zároveň je třeba říct taky velmi kriticky, a již jsem to říkal v řadě minulých měsíců i v souvislosti s projednáváním této předlohy, na adresu ODS, že jsem se ODS nejednou ptal, a mám pro to doklady: tak řekněte, na čem jsme se dohodli v roce 1998, můžete ještě dnes trvat, ne ve smyslu nějaké stranické dohody, ale ve smyslu vašich představ o tom, jak mají být změněna nebo doplněna ustanovení Ústavy. Žádná odpověď nepřišla. Nikdy jsme nezaznamenali od ODS, od nikoho, tím méně v době, kdy měla vládní odpovědnost, žádný návrh tohoto druhu. A myslím, že si vzpomínáte, že v minulém období fungovala ústavní komise vedená Jitkou Kupčovou. Byl podán určitý návrh změny Ústavy, který neprošel. Ale opět musím potvrdit, že změna týkající se toho, čeho se týkal onen zvláštní ústavní zákon, který jsme přijali, tam žádná nebyla. Čili mě se to jeví velmi podivné, že najednou z věci, která má opravdu charakter výjimečného opatření - a buďte tak hodní, podívejte se na to, jak se vyvíjely jednotlivé postkomunistické země od roku 1989, kdy se rozpadlo sovětské impérium a kdy začaly zkoušet obtížnou cestu politické demokracie, jakými prošly krizemi. Jestliže Česká republika v této souvislosti v roce 1998 přijala jeden zvláštní ústavní zákon, který - můžeme dejme tomu říci - je praeter constitutionem, není její organickou součástí, stojí tedy vedle Ústavy, ale vedle Ústavy stojí například i ústavní zákon o bezpečnosti státu, takže abychom si tak nehráli s určitými pojmy.
A jestliže podruhé za jedenáct let se něco takového stane, tak jaká je to krize ústavnosti? A já krizi ústavnosti vidím v tom, co si dovolil Ústavní soud. Znovu opakuji, vidím jako velkou chybu, že Poslanecká sněmovna i Senát se nedohodly na onom prohlášení, v kterém by jasně řekly, že trvají na platnosti ústavního zákona a vyhlášení voleb prezidentem republiky.
Ještě k argumentaci senátorů o tom, že tento jejich návrh už tu byl v minulém období. Ano, byl, diskutovali jsme jej. Ale na námitky, které byly, žádná validní odpověď nepřišla. Vzpomeňte si ještě na minulé jednání. Byl tu i pan senátor Kubera, i na ústavněprávním výboru. Opět tam byly názory, že tedy ta zvláštní cesta, že po demisi vlády prezident navrhne Sněmovně, aby se rozpustila, aby přijala usnesení, že se rozpustí. A když to Sněmovna přijme, že prezident opět uváží, zda tomuto návrhu Sněmovny vyhoví, nebo ne. Tak samozřejmě námitky, že to je velmi kuriózní ustanovení a že nevidíme důvod, proč tedy, chceme-li rozšířit možnosti, aby volební období se nějakým způsobem zkrátilo, čemuž tedy slouží i ony možnosti prezidenta republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu, prostě nebyly respektovány.
Takže to je současný stav. A já nadále trvám na tom, že tento návrh je dosti kuriózní, byť tedy snad bude s určitými změnami pro většinu přijatelný. Ale opět zdůrazňuji ještě jednu věc - že pokud Parlament strpí to, že 172 poslanců přijalo ústavní zákon a 56 senátorů, a proti tomu 13 nebo 11 nevolených, neodpovědných soudců rozhodne, že tento ústavní zákon není platný, tak já to považuji za skandální. A už se ve veřejnosti ozvaly hlasy, že to je pokus o nedemokratický převrat. Tak abychom si uvědomovali vážnost situace, protože opravdu se tady hraje o mnoho. A já nevidím žádný důvod, proč by faktickou cestou Ústavní soud měl měnit Ústavu a my jsme tomu měli trpně přihlížet a vycházet z toho, že to je správná cesta.
Nechci věci příliš komplikovat, chci jenom připomenout, že na rozdíl od nás, kteří jsme vystaveni tlaku veřejnosti spojenému s tím, že jsme spojeni s volbou a s odpovědností vůči voličům, tak Ústavní soud - tady bych připomněl, možná že si někteří z vás ze školních lavic to pamatují, že na konci 19. a začátku 20. století byl ve Francii směr umělecký, který se nazýval lartpourlartismus - umění pro umění. Prostě společenská funkce žádná není. Musíme pěstovat umění jako pěstování krásna. A zdá se mi, že Ústavní soud - o stoupencích tohoto směru se říkalo, že se pohybují nebo že žijí ve věži ze slonové kosti. Zdá se mi, že i současní soudci se uchýlili do věže ze slonové kosti a tam snují zvláštní artificiální juristické kreace, které nám vnucují, a my si to necháme líbit.
Takže to je řečnická otázka, kterou vám kladu.
Nyní pokud jde o tento návrh. Byl projednán ústavním výborem. Výhrady, které k němu byly, na schůzi zazněly, takže zazněly i při druhém čtení, takže lze je projednat ve třetím čtení - byť, jak říkám, opět zvláštní absurdní situace, že ke konci volebního období, když teď neříkám, kdy má skončit, ale já vycházím z toho, že ústavní zákon, který jsme přijali o skončení volebního období, nepřestal platit, takže najednou teď v této době máme, aniž já k tomu vidím - já k tomu žádný důvod nevidím, máme přijímat obecnou změnu Ústavy. Čili to je ona absurdní situace, do které nás Ústavní soud dostal.
To je má zpravodajská zpráva. ***