(16.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Dále může rozhodovat o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Ono sousloví "nebo zákonem" říká, že musí jít vždycky o podzákonnou normu.
Tady se poprvé dostanu do onoho rozhodnutí předběžného o pozastavení výkonu rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení data voleb. Přestože o to nepřítomný poslanec Miloš Melčák nežádal, aby bylo zrušeno rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení data voleb, pomocí oslího můstku Ústavní soud toto učinil.
Nevím, k jaké praxi se dostáváme, ale vím, že většinou platí, že soud rozhoduje o návrhu. Tady se dostáváme k rozhodování mimo návrh. Když nebudu tak tvrdý jako svobodní univerzitní profesoři na svobodných univerzitách v České republice a jinde po Evropě, tak se vyjádřím velmi decentně, že to je extra constitutione, nikoliv protiústavní, ale mimoústavní rozhodování. Potom už bych musel citovat pouze odstavec dva článku 87, že rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle článku 10a a článku 49 s ústavním pořádkem. A toho jsme si vědomi, protože senátoři minimálně podali Ústavnímu soudu návrh na zkoumání Lisabonské smlouvy. A dokonce v odstavci tři článku 87 se praví, že některé pravomoci místo Ústavního soudu bude vykonávat Nejvyšší správní soud, a ty se právě týkají onoho rozhodování, které se týká politických stran, mandátu poslanců a podobně.
Připomínám tedy, že toto rozhodnutí je minimálně mimoústavní a postup Poslanecké sněmovny a Senátu musí být svým způsobem adekvátní. Česká republika je totiž podle Ústavy České republiky parlamentní demokracií. Je pravda, že výrazné postavení v parlamentním systému má Poslanecká sněmovna, a to proto, že jenom jí je odpovědná vláda České republiky. Z toho dovozuji, že vyslovení nedůvěry vládě je jednoznačným právem Poslanecké sněmovny, která tak učinila. Učinila tak v souladu s Ústavou a nemohlo to vést k tomu, co tady předkládal pan poslanec Cyril Svoboda. (V sále je rušno.)
Stejně tak výrazné postavení Poslanecké sněmovny je ve věci financí a rozpočtu. Není jiného orgánu než Poslanecké sněmovny, který by mohl rozhodovat o rozpočtu. Předseda vlády České republiky Jan Fischer dnes při jednání politického grémia požádal o mimořádné zařazení bodu na dnešní jednání, a to je rozhodnutí o vypsání dluhopisů na řešení škod, které způsobily letošní katastrofální povodně. Je samozřejmě otázkou -
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Promiňte, pane místopředsedo. Dámy a pánové, prosím o klid v jednacím sále.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já chápu, že někteří kolegové nechtějí slyšet pravdu, ale v tom případě bych je požádal, pokud chtějí vést jinou diskusi, aby ji převedli do kuloárů, a já se pokusím dokončit svoje poměrně krátké vystoupení, chci ho koncentrovat. Ale budu pokračovat.
Pokud bychom projednali na základě žádosti předsedy vlády vypsání tohoto dluhopisového programu a rozhodneme podle jednotlivých návrhů včetně návrhu, který může projít, který tady komentoval pan kolega Ondřej Liška, tak nebude žádného orgánu, který by takové rozpočtové opatření učinil, a vypsaný dluhopisový program se dostane k potřebným až někdy v lednu nebo v únoru příštího roku. To je realita návrhu, který tady pan kolega Liška přednesl.
Jsem tedy přesvědčen, že skutečným veřejným zájmem je, aby se moc navrátila občanům České republiky, chcete-li lidu. A mé vystoupení v podstatě znamená tolik, že nehodlám v obecné rozpravě ve druhém čtení dále odůvodňovat návrh, který podám. Vychází z jednoduché úvahy. Ústava České republiky podle tvůrců ústavy, podle ústavodárců, v roce 1992 zaznamenala tento krok - a je to článek 2 odstavec 2 Ústavy České republiky, který zní: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
Pokud se přidržíme této dikce Ústavy, to znamená, že Ústava sama předpokládá, že jednotlivé kroky lze řešit samostatným individuálním ústavním zákonem. Tento Parlament, Poslanecká sněmovna před rokem 2004 a Senát před vstupem do Evropské unie takový krok učinily a byl přijat speciální ústavní zákon o referendu o přistoupení k Evropské unii. Ano, Ústava zná ústavní zákon, který jednotlivým způsobem řeší jednotlivý akt, protože samozřejmě může přijít v historii každého státu tak vážný úkol, který nelze předpokládat, nebo dokonce který je jednotlivý, neopakovatelný, a bude ho tedy muset řešit zákonodárce, ústavodárce samostatným ústavním zákonem.
Bavíme se tady o tom, že by bylo vhodnější, jak navrhl Senát, rozpouštět Poslaneckou sněmovnu 101 hlasy - teď se tady shodujeme, že spíše ústavní většinou, 120 hlasy - a prezident republiky by takové rozpuštění Poslanecké sněmovny akceptoval, rozpustil by ji a vypsal by nové volby.
Ptám se, jestli je rozhodnutí jedné komory Parlamentu České republiky méně nebo více než ústavní rozhodnutí obou komor Parlamentu. Uvědomme si, že v konstrukci Ústavy dvoukomorového Parlamentu České republiky, který jsem nepodporoval, ale respektuji ho s plnou vážností, že to je Ústava, je Parlament České republiky složen ze dvou typů zvolených zákonodárců. Za prvé jsou to zákonodárci, kteří jsou voleni podle poměrného systému, to znamená na základě volby, listin politických stran, a podle poměrného systému jsou obsazováni podle výsledků voleb. Druhá komora Parlamentu je volena jiným způsobem a ten mandát nabývá způsobem, který je odlišný, a proto má také jiný mandát. Je to 81 senátorů volených většinovým způsobem. A získat ústavní většinu v těchto dvou rozdílně volených orgánech je samozřejmě mnohem složitější, než je získat většinu v jedné komoře Parlamentu. Nakonec v diskusi tady padlo několikrát - teď nechci říkat, kdo hovořil o této věci - že prošly návrhy Ústavy nebo ústavních změn v Poslanecké sněmovně a neprošly v Senátu. Nebo byly navrženy v Senátu a neprošly v Poslanecké sněmovně.
Tedy rozhodnutí ústavním zákonem, kdy se v obou komorách Parlamentu dosáhne ústavní většiny, má mnohem vyšší legitimitu, než je případná ústavní většina v jedné z komor. Ptám se tedy, co má větší legitimitu před občany, co má větší hodnotu politické práce - jestli ústavní většina v jedné z komor, nebo ústavní většina v obou komorách Parlamentu. Jsem hluboce přesvědčen, že ústavní zákon, kterým se zkrátilo volební období Poslanecké sněmovny, má vyšší legitimitu než případné usnesení Poslanecké sněmovny, byť přijaté ústavní většinou, kterému vyhoví prezident republiky a Poslaneckou sněmovnu rozpustí. V tomto ohledu si myslím, že to vykládám nikoliv z jakési pouhé právní teorie, ale vykládám to jak z pohledu přirozených práv občanů, tak i z pohledu konstrukce naší ústavy.
Nyní mi dovolte připomenout ještě jednu věc. Když nastala krize, byl jsem bombardován všemi novináři a odmítl jsem se vyjádřit novinářům k tomu rozhodnutí, kterým Ústavní soud udělal krok, kterým odložil vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, který kontrasignoval vedle prezidenta předseda vlády. Teprve když jsem si ho přečetl a zjistil jsem, jaký je skutečný právní stav, jsem začal odpovídat na otázky novinářů při cestě do Prahy do televizního vystoupení. A shodl jsem se na jedné věci - že Ústavní soud ve svém odůvodnění zcela nepochybně nerozhodoval na základě úplných dokladů, které by měly být přiloženy k ústavní stížnosti. ***