(17.10 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Ale zatím tomu tak není. A zatím, pokud nechceme měnit Ústavu faktickou cestou, tím, že budeme, řekl bych, legalizovat uzurpování moci Ústavním soudem, té moci, kterou podle Ústavy nemá, to je cesta velmi špatná a odporuje to všemu, co Ústavní soud deklaruje a co deklarují ti, kteří hájí jeho ustanovení, dovolávajíce se dodržování Ústavy. Po mém soudu určité věci by měly být jasné, chceme-li k něčemu dospět.
Také musí být jasné to, že zákon, i Ústava, má v Ústavě charakteristiku jenom tím, že je stanoven proces, jak se přijímají, jaké jsou většiny, ale neříká se, co má být obsahem. Čili takové ty řeči, že obsahem Ústavy nebo ústavní změny musí být obecně používané pravidlo, to není pravda. To je učebnicová poučka, která se uplatňuje většinově. Samozřejmě nebudeme dělat pro každý případ jednotlivé zákony, ale v určitých případech jsou věci, které se řeší zákonem jako jednotlivým aktem zákonodárné moci. Prostě tedy respektujme alespoň elementární principy Ústavy, pokud k něčemu chceme dospět.
Pan poslanec Topolánek tady uvedl celou řadu věcí. V řadě souhlasím, v řadě ne. Já jsem jeden z poslanců, já bych byl volil jiný postup, ale respektuji to, že politické strany zastoupené v Parlamentu se po složitých jednáních na určitém postupu dohodly. To je samozřejmě, něco co k parlamentní demokracii patří. V tomto směru toto není pro mě problém.
Ale možná že když tady mluvil pan poslanec Svoboda, si vzpomínáte, že svého času byla tajenka had na tři. Asi bychom to měli modifikovat na had na sedm. Ale teď vážně. Přece to, co říkal... Nechci s tím vůbec vážně polemizovat, protože to snad ani nejde. To snad ani nejde, chceme-li si zachovat zbytky zdravého rozumu a jistého respektu k tomu, co říká partner.
Podívejte se, tady se tvrdí, že něco je, řekl bych, tak závažné, tak nezbytné, tak prostě... Ústava. Neexistuje žádná modelová ústava parlamentní demokracie. Jsou určité obecné principy parlamentní demokracie, které v jednotlivých zemích jsou jistým způsobem konkretizovány se zřetelem k jejich ústavnímu, politickému vývoji, tradicím a tak dále. Čili to, že Sněmovna se může sama ne rozpustit... Tady k tomu ještě něco řeknu... Že Sněmovna sama může svým vlastním rozhodnutím zkrátit své volební období, to je běžný ústavní institut v řadě zemí. V Rakousku to - oni mají Národní radu - činí zákonem přijatým prostou většinou poslanců. To znamená, že u nás by takový zákon mohlo přijmout 34 poslanců. To říkám, abychom si uvědomili, v jakých se pohybujeme polohách, abychom určitá kategorická tvrzení neformulovali jako něco, co je obecným modelem fungování parlamentní demokracie. I v Polsku je ale je ústavní pravidlo, že Sejm může vlastním rozhodnutím zkrátit své volební období.
A proč neříkám rozpustit? Možná že se vám to zdá jako slovní hříčka. A proto jsem také tehdy, i v minulém období, měl výhrady proti tomu senátnímu návrhu - protože rozpustit se Sněmovna po mém soudu nemůže. Rozpouští někdo zvenku. Když bude shromáždění podle shromažďovacího práva a budou jeho účastníci porušovat veřejný pořádek, má právo policejní orgán nebo příslušný představitel magistrátu nebo obce apod. toto shromáždění rozpustit. To je prostě akt vůči něčemu, který je ale určen zvenku, někým zvenku. V tomto směru jestliže Sněmovna sama takovéto rozhodnutí o ukončení své činnosti přijímá, pak to nemá být formulované jako rozpuštění. A tady je problém, chceme-li, aby se posilovalo postavení prezidenta republiky ve vztahu k Poslanecké sněmovně, nebo ne. Já k tomu nevidím důvod. Proto jsem to také vždycky odmítal. To je věc, abyste si ji ještě ujasnili, protože nějaké rozhodnutí bude nezbytné přijmout.
Pokud jde ještě o ten vlastní závěr. Osobně velmi vytýkám Ústavnímu soudu, vedle toho, co jsem už řekl, že se pustil na zcela politickou dráhu, vstoupil do nejvýraznější politické otázky jako politický orgán, totiž do procesu voleb. A to mu rozhodně nepřísluší. Už jsem říkal, že měl ústavní stížnost poslance Melčáka odmítnout. Tady mě skutečně zaujalo trefné označení. Nevím, jestli je to výrok, vlastní výrok, pana kolegy Topolánka, nebo jestli on to někde užil, ale "zastoupeného panem Humanem Doktorovičem Kalivoděnkem"... Ústavní soud to měl odmítnout jako bezdůvodné a mohl v odůvodnění svého závěru vyzvat Parlament, aby konečně přijal obecnou úpravu toho, co řešil teď ústavním zákonem. To bych považoval za adekvátní postoj Ústavního soudu. Tomu se, bohužel, zpronevěřil.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To bylo slovo pana poslance Zdeňka Jičínského. Nyní je přihlášen pan kolega Marek Benda. Po něm ještě se přihlásil pan poslanec Stanislav Křeček.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já jsem netušil, že se tato rozprava rozpoutá ve třetím čtení. Navrhuji v tuto chvíli vrácení tohoto návrhu zákona do opakovaného druhého čtení, aby mohly zaznít ty návrhy, které byly dohodnuty na úrovni politických jednání.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Ano. A nyní tedy pan poslanec Stanislav Křeček. Má slovo.
Poslanec Stanislav Křeček: Děkuji, paní místopředsedkyně. Dámy a pánové, také já nechci debatu již rozmělňovat dalšími údaji. Nejsme na půdě právnické fakulty. Nejsme na vědecké konferenci, kterou by to možná zasloužilo a která se bezpochyby k tomu nějaká sejde, abychom posuzovali, jestli Ústavní soud má, nebo nemá pravomoc posuzovat ústavní zákony. Ono to není tak jednoduché. Já si myslím, že v některých případech má. Otázka je, jestli ta intenzita, která v tomto případě je, je to adekvátní, jestli mohl, nebo nemohl bez vyzvání přijmout předběžné opatření. Na to je také řada judikátů. Také to není tak jednoduché.
Já bych se chtěl zmínit ale o jedné věci, která tady trošku zapadla. Když tady pan poslanec Svoboda, kterého si jinak velice vážím, a lituji, že není přítomen, řekl, že vlastně žádná krize není, že to je krize politiků, že to není ústavní krize... Ale v jaké jsme situaci, dámy a pánové? Vláda jako výkonná moc se necítí přece být plnohodnotnou vládou. Sami ministři říkají, že některé věci nemohou dělat, že čekají na politickou vládu. Sám předseda vlády říká, že něco už není v pravomoci této vlády, že má omezený mandát. Čili je si tato vláda vědoma své omezené působnosti. Zákonodárný sbor? Zákonodárné sbory se velkou většinou ústavní rozhodly, že budou předčasné volby a že zkrátí svoji dobu mandátu. Prezident republiky to akceptoval a vypsal volby. Jaká krize politiků? Politika je přece jednotná. Politika je jednotná. Dokonce tak jednotná, že má velkou podporu veřejného mínění, občanů, kteří také chtějí předčasné volby. Jediný, kdo do toho zasáhl způsobem, o němž zatím můžeme jen tušit - a na to velmi upozorňuji, dámy a pánové - Ústavní soud. O ničem nerozhodl. A o tom, jak rozhodl, můžeme si cokoli myslet, ale zatím žádné meritorní rozhodnutí není, takže jedině Ústavní soud zpochybnil, přijal předběžné opatření, které toto zastavuje.
Čili je to ústavní krize, nikoliv krize politiky. Politika je jednotná. Existuje ústavní krize, která musí tedy být nějakým způsobem řešena. Věřím, pevně věřím, že žádných mimořádných opatření nebude zapotřebí, že Ústavní soud pochopí tu situaci, která tady je, vyslyší vše, co tady bylo řečeno, a přijme rozhodnutí, které bude možná jednodušší, než si dneska myslíme.
Děkuji. ***