(16.30 hodin)
(pokračuje Grospič)
Dovolte mi řečnickou otázku: Kolik balíčků a batohů od roku 1993 v nejrůznější podobě zažila Česká republika a co přinesly lidem v této zemi? Když před rokem zde v Poslanecké sněmovně zaznělo od KSČM, tehdy jako jediné z parlamentních stran, varování před blížící se hospodářskou krizí, bylo to považováno za šíření poplašné zprávy. Přitom již v srpnu 2007 se povážlivě zatřásl finanční systém ve Spojených státech amerických. Pondělí 15. září 2008, kdy požádala o ochranu před věřiteli newyorská banka Lehman Brothers, bylo potom jenom signálem k otevřenému propuknutí finanční a následně hospodářské krize a banky na toto otevřené propuknutí finanční krize reagovaly omezením poskytnutí především provozních a překlenovacích úvěrů. V České republice na tento krok bezprostředně doplatil sklářský průmysl a výroba porcelánu, tisíce lidí ze dne na den přišly o práci a dodnes ji nemají. To je realita. Tehdejší vláda České republiky, její premiér Mirek Topolánek i ministr financí pan Kalousek se tvářili, že se nic mimořádného neděje.
Finanční krize, která přerostla v krizi hospodářskou z nadvýroby, jsou však vlastní tomuto kapitalistickému ekonomickému systému a opakují se cyklicky v různé intenzitě. V určitých periodách se potom projevují v celosvětovém měřítku. Jsem rád, že dnes to přiznal i bývalý ministr práce a sociálních věcí pan Nečas, který tehdy, když jsme o tom hovořili zde na půdě Poslanecké sněmovny, to nazval demagogií. Teď se toho dovolává.
Dal se tedy i v české ekonomice vysledovat nástup hospodářské krize, přinejmenším již tím, že již od poloviny roku 2007, tedy po zakolísání amerických finančních trhů a zakolísání velkých evropských ekonomik, zejména německé, se nachází naše česká ekonomika v sestupné fázi hospodářského cyklu a pozvolna, ale trvale klesal hrubý domácí produkt a jeho pokles se v posledním čtvrtletí urychlil. Vláda nedělala tehdy nic, ubezpečovala veřejnost, že bankovní systém České republiky je zdravý a stabilní a přes provázanost české ekonomiky na ekonomiku zahraniční, zejména německou, nás výrazné otřesy nečekají. Jaká je skutečnost, mohou se přesvědčit občané v České republice.
Do návrhu státního rozpočtu na letošní rok tak byla původně založena úvaha o vzestupu hrubého domácího produktu o 4,8 % a schodek rozpočtu měl být pouze 38 miliard. Podle Ministerstva financí mělo jít o další krok k ozdravení veřejných financí. Již zastavení růstu HDP při současném daňovém nastavení však vytvořilo automaticky nárůst deficitu veřejných financí na úrovni téměř minus 140 miliard korun. Pokud by se naplnil odhad, že ekonomika bude směřovat spíš k pětiprocentnímu reálnému poklesu, pak deficit veřejných rozpočtů nejspíš samovolně překročí 200miliardovou hranici.
Pro odhad vývoje v roce 2010 platí obdobná pravidla. Pokud nedojde k citelnému oživení ekonomiky, a podotýkám, že zatím nejsou reálné známky takového oživení, a pokud se občas objevují, jsou víceméně spekulativního charakteru, možná zbožným přáním, pak pouhá stagnace - podtrhuji stagnace - na úrovni letošního roku, to je zastavení nominálního poklesu HDP, by vedla k deficitu ve výši 255 mld. korun.
Ti, co připravovali státní rozpočet na letošní rok, i bývalý ministr Kalousek, teď volá licoměrně o odpovědnosti a kompromisu v zájmu vyššího cíle. Právě ale on má velkou zásluhu na tom, že Topolánkova vláda se nezhroutila dříve než na jaře roku 2009. Když na jaře padla pravicová vláda ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, hlasovali pro pád vlády poslanci Komunistické strany Čech a Moravy nejen proto, že tato vláda prováděla po tři roky asociální protilidovou politiku, ale také proto, že nebyla schopna řešit ani ty nejzákladnější ekonomické problémy občanů České republiky právě v době hospodářské krize.
Realita každodenního života v České republice je však mnohem tvrdší. Česká republika je z ekonomického pohledu polokolonií. To nejsou nadnesená slova, to jsou slova odrážející míru provázanosti české ekonomiky, a tím i postavení našich občanů vůči zahraničnímu kapitálu. Ano, jsme levnou montovnou, vystavenou všem vlivům velkých ekonomik, s relativně levnou pracovní silou, ne však tak levnou, aby to zahraničnímu kapitálu zajistilo stabilní zisky a v době krize nepřesouval výrobu jinam. O čem jiném například svědčí rozhodnutí o zavření Unileveru v Nelahozevsi jeho vlastníkem?
Je třeba říci, že průměrná nezaměstnanost dnes dosahuje 8,5 % a výše téměř 493 751 osob. Před rokem se ve stejném období dosahovalo výše "pouze" 371 300 osob. Za rok vzrostla tedy nezaměstnanost téměř o 181 tisíc. Pravice se netajila a netají, že by nejraději rostoucí nezaměstnanost řešila nikoli stabilizací podpory v nezaměstnanosti, ale naopak uvolněním pracovního zákonodárství a preferencí krátkodobých a částečných pracovních úvazků. To by však vedlo k výrazné sociální destabilizaci. Průměrná mzda v současné době činí 22 992 Kč, ale v posledním čtvrtletí loňského roku se dokázala přiblížit hranici téměř 25 tisíc Kč. Od té doby stále její růst klesá. Více jak dvě třetiny ze 4 000 100 zaměstnanců nedosahují zdaleka výše této průměrné mzdy. Pohybují se reálně mezi 14 000 a 17 000 Kč hrubého příjmu. Výše starobního důchodu se pohybuje ve výši 10 013 Kč, dosahuje v průměru poměru k hrubé mzdě hodnoty necelých 40 %, a téměř polovina starobních důchodců má tento příjem nižší. 450 tisíc starobních důchodců žije samo, musí ze svého důchodu pokrýt všechny náklady. V České republice je více jak 800 tisíc osob na hranici chudoby a další téměř 2 miliony osob žijí v nuzném standardu, přežívají od výplaty k výplatě, od měsíce k měsíci, aniž si mohou dovolit větší jednorázový výdaj převyšující částku 6000 Kč. Tito lidé mají zaplatit dopady hospodářské krize? Ale oni je přece nezavinili!
V této situaci takzvaná úřednická vláda předkládá návrh opatření, která se tvrdě dotknou životní úrovně těch skupin obyvatel, o kterých jsem hovořil. O ničem jiném není zmrazení důchodů či zmrazení životního a existenčního minima. Nepřijatelné je z tohoto pohledu i zmrazení platů státních zaměstnanců o 4 %. Nejenže povede ke snížení příjmů desetitisíců zaměstnanců a jejich rodin, ale ovlivní i výši průměrné hrubé mzdy v nestátní sféře. Na to je také třeba pamatovat.
V této souvislosti je pak nepřijatelné zpětně zamýšlené snížení zvýšené podpory v nezaměstnanosti a zcela nepřijatelné je plošné zvýšení i základní sazby DPH o 1 %. Povede to k reálnému zvýšení nákladů na zabezpečení základních životních potřeb. Nedá se odhadnout, zda to bude například předpokládaných 200 Kč měsíčně na potraviny, či zda více. Nepřijatelné potom bude i případné chystané omezení sociálních dávek, pokud bude v navrhovaném balíčku schváleno.
Předložený balíček potom z tohoto pohledu není tím, co říkal premiér této republiky, že je učebnicovým příkladem řešení krize a chování vlády odpovědné ke státním rozpočtům, ale je to prostě pokračování politiky pravicové vlády, která na jaře letošního roku padla. Topolánkova vláda nejen aktivně zadlužovala stát po tři roky své vlády, ale také obrovským tempem podřezávala příjmovou stránku státního rozpočtu. Dluh domácností dnes činí 942 mld. Kč. Dnes sklízí Česká republika a její občané ovoce této politiky. Pravice svou politikou a svou takzvanou reformou veřejných rozpočtů způsobila současný deficit důchodového pojištění, a možná že důvodem je zcela zjevně ekonomicky podtrhnout nutnost tzv. opt-outu, tedy vyvedení důchodového pojištění do soukromých fondů, privatizovat je a kapitalizovat. Navrhovaný balíček však toto neřeší, ale skrytě umožňuje.
Realita v České republice je tedy velice tvrdá. Lidé doplácejí na politiku všech vlád od roku 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika, a odpovědnost za dnešní stav nesou všechny politické strany, které se těchto vlád účastnily. Ty udělaly z České republiky průmyslovou monokulturu jednoho převažujícího odvětví, ty zbavily republiku všech českých komerčních bank, často s téměř více jak pětasedmdesátiletou tradicí, ty způsobily, že průmysl v České republice není dnes schopen vyvézt jediný investiční celek s výrazným podílem českého průmyslu a bez souhlasu zahraničního kapitálu. Ty způsobily ztrátu většiny obchodních trhů českých podniků. ***