(10.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Když sečtu problémové oblasti, které já osobně hodnotím jako nejsložitější a nejkritičtější v návrhu rozpočtu, tak celkový objem je vyjádřen částkou 11,5 mld. korun. Celkový objem výdajů státního rozpočtu je 1,1 bilionu korun. Problém, který bychom mohli zvládnout vyřešit ve druhém čtení, je 11,5 mld. korun. Je to 1 % všech výdajů státního rozpočtu. Já se domnívám, že to není žádné rozebírání rozpočtu, že to není nic, co by nebylo realistické, že to není nic, co by narušilo koncepci vládní rozpočtové politiky. Ten objem není dramatický. Je to 1 % výdajů státního rozpočtu. Jde celkem o 11,5 mld. korun. Podle mého názoru jsme schopni provést restrukturalizaci na výdajové straně. Pokud tyto problémy vyřešíme, nebude to znamenat zvýšení deficitu státního rozpočtu, ale nesmíme ty prostředky vzít z mandatorních výdajů. Pokud bychom je vzali z mandatorních výdajů, tak by to přirozeně zvýšilo sklon rozpočtu k deficitu. Musíme najít zbytné výdaje v rámci jednotlivých kapitol.
Já bych chtěl jasně deklarovat, že poslanci sociální demokracie jsou připraveni v procesu projednávání jednotlivých kapitol státního rozpočtu pečlivě identifikovat zbytné výdaje tak, abychom byli schopni vyřešit problém financování sociálních služeb, nesnižování objemu prostředků na platy zaměstnanců veřejného sektoru a také problém dofinancování přímých plateb pro zemědělce: 11,5 mld. korun. Já děkuji za všechny hlasy, které tady v diskusi zazněly a které ten či onen z těchto tří cílů podpořily. Těším se na debatu nad jednotlivými kapitolami státního rozpočtu a myslím si, že ten problém jsme schopni identifikovat.
Když jsem tady na začátku chválil Ministerstvo financí a vládu pana Fischera, tak mi dovolte ještě jednu poznámku, která příliš pochvalná nebude. Týká se materiálu a podkladových materiálů státního rozpočtu. Ve zprávě, která odůvodňuje návrh zákona o státním rozpočtu, je graf, který ukazuje, jak se vyvíjely deficity státního rozpočtu v uplynulých letech. Ten graf je pravdivý až na údaje, které se týkají výsledku hospodaření státního rozpočtu v roce 2008. Ministerstvo financí uvádí, že schodek státního rozpočtu v roce 2008 byl 20 mld. korun. Neuvádí však, že během roku 2008 došlo ke změně zákona o rozpočtových pravidlech, které umožnilo redefinovat deficit směrem dolů na základě změny metodiky započítávání rezervních fondů jednotlivých kapitol.
Jak by vypadal deficit v roce 2008, kdyby k této změně rozpočtových pravidel nedošlo? Tento deficit by nebyl 20 mld. korun, ale byl by o 47 mld. korun vyšší. Korektní by tedy bylo uvádět, že schodek v roce 2008 byl sice 20 mld. korun podle platných pravidel, ale současně snížení deficitu nebylo dosaženo za cenu úspor nebo zvýšeného výběru daní, ale díky zahrnutí rezervních fondů jednotlivých resortů způsobem, který umožnila novela zákona o rozpočtových pravidlech. Kdybychom uváděli časovou řadu na základě srovnatelných podmínek, pak bychom museli jasně uvést, že schodek státního rozpočtu v roce 2008 nebyl 20 mld. korun, ale byl 67 mld. korun. V roce 2007, rok předtím, byl 66 mld. korun ve srovnatelné metodice. Znamená to tedy, že mezi léty 2007 a 2008 nedošlo k poklesu deficitu státního rozpočtu, ale deficit státního rozpočtu stagnoval zhruba kolem částky 67 mld. korun.
Já myslím, že i ve světle tohoto je jasné, že cíl, který si původně Topolánkova vláda stanovila pro rok 2009, to znamená vlastně srazit deficit na 38 mld. korun, nikdy nebyl realistický, že to vždycky byla jenom pěkná pohádka, která se zde vyprávěla v Poslanecké sněmovně před minulými volbami do krajů a Senátu.
Chtěl bych proto požádat pana ministra, aby tu dokumentaci pokud možno doplnil o metodickou poznámku o tom, co se stalo mezi léty 2007 a 2008, že to vedlo k tomu, že se deficit v roce 2008 nyní a jednou provždy bude vykazovat ve výši 20 mld. korun místo 67 mld. korun. Ministerstvo financí ve státním závěrečném účtu za rok 2008 tuto informaci korektně uvedlo. O to více mě mrzí, že chybí v dokumentaci k návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2010.
Další poznámka, už je předposlední, se týká debaty o takzvaném druhém Janotově balíčku. Já myslím, že je velmi hezké, jak velmi rychle se odehrála debata o něčem, co vlastně vůbec neexistuje, jak virtuální debata vyžadovala od jednotlivých politických stran stanoviska a politické strany odmítaly něco, co ještě vůbec nevzniklo. To byla velmi zajímavá paradoxní situace. Nevím, jestli jste si jí všimli, ale skutečně k ní došlo. Jednotlivé strany říkaly, že je pro ně takzvaný druhý Janotův balíček nepřijatelný, říkaly, že je pro ně přijatelný, a já jsem hledal ten druhý Janotův balíček a nikde jsem ho nenašel. On ještě neexistuje.
Je samozřejmě možné vést debatu o tom, zdali by ještě vláda pana Fischera měla řešit problém rozpočtu na rok 2011. Já se obávám, že bychom jí toho naložili poněkud příliš. Není jednoduché vyřešit problém rozpočtu na rok 2010 a vedeme tady o tom docela složité debaty. Ještě složitější bude vyřešit problém rozpočtu v roce 2011. To se myslím také všichni shodneme. A protože to bude ještě složitější než situace, kterou řešíme nyní, je velmi důležité, aby řešení už proběhlo na základě jasného politického mandátu od občanů České republiky. To je důvod, proč my nechceme debatu o nějakém druhém či třetím nebo čtvrtém Janotově balíčku. Chceme, aby jednotlivé politické strany čitelně před volbami řekly, jakou chtějí dělat rozpočtovou daňovou politiku, aby lidé ve volbách rozhodli, aby vznikla vláda pokud možno se silným mandátem a řekla, jaká bude rozpočtová daňová politika nejenom v roce 2011, ale až do konce příštího volebního období.
My už nemůžeme postupovat metodou balíčku. Metoda balíčku je dobrá v situaci, kdy máte nějaký jednorázový výkyv, který se vám zase velmi rychle vrátí zpátky. Metoda balíčku není efektivní, jestliže máte strukturální problém ve veřejných rozpočtech. My máme strukturální problém ve veřejných rozpočtech. Naše veřejné služby, standard veřejných služeb, počet obcí, počet krajů, velikost úřadu jsou nastaveny na úplně jiný příjem veřejných rozpočtů, než ve skutečnosti máme. To je ta kardinální příčina strukturálního problému našich veřejných financí. Prostě na to, abychom si mohli dovolit 14 krajů, 6 tisíc obcí, veřejné výdaje, standard sociálních služeb, které máme, tak nám na to nestačí celková míra daňového zatížení. A můžeme postupovat dvojí cestou: buď můžeme redukovat výdaje, nebo můžeme zvýšit daně, nebo můžeme tyto metody kombinovat. Ale o tom, jestli tyto metody budeme kombinovat a jak, musí rozhodnout občané ve volbách a příští rozpočtovou politiku by již měla definovat vláda se silným politickým mandátem.
Já se proto přimlouvám za to, abychom na vládu pana Fischera nenakládali více, než může zvládnout, abychom se nezbavovali odpovědnosti na několik let dopředu. Já myslím, že to je zčásti zbavování se odpovědnosti, ať ten problém roku 2011 vyřeší Fischerova vláda, ať to nemusíme řešit my. Já myslím, že to je poněkud zbabělý přístup a na politické scéně by takový zbabělý přístup neměl mít místo.
Myslím si, že vláda je schopna zvládnout rozpočtovou situaci v roce 2010 způsobem, který nám zde naznačila. Ten návrh rozpočtu není dokonalý. Má některé strukturální problémy, investuje příliš do betonu, podceňuje oblast vzdělávání; o tom už tady koneckonců hovořil můj předřečník pan poslanec Ohlídal. Strukturální problém sociální demokracie odhadla zhruba v rozsahu 11,5 mld. korun a my jsme připraveni hledat efektivní řešení v rámci druhého čtení. Proto platí, že my po skončení diskuse pro tento návrh zákona o státním rozpočtu v prvním čtení ruku zvedneme.
Já děkuji za vaši pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče a zpravodaji. Nyní se přihlásil o slovo pan ministr. Připraví se paní poslankyně Zubová. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr financí vlády ČR Eduard Janota Pane předsedající, dámy a pánové, já vystoupím souhrnně k debatě, ale teď bych si dovolil reagovat velmi klidně a rozvážně na to, co říkal pan bývalý ministr a předseda rozpočtového výboru Sobotka. ***