(12.00 hodin)
(pokračuje Opálka)
Žádám zpravodaje, aby nechal hlasovat o těchto dvou novelách odděleně, to znamená samostatně zákoník práce a účinnost, samostatně nemocenské pojištění a účinnost, tak aby ti, kteří chtějí napravit své hlasování, měli možnost. A pokud bude větší odpor ke karenční lhůtě, aby prošla aspoň mateřská. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Opálkovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Kalousek.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Jen drobnou poznámku. Pan poslanec Opálka definoval bilanci nemocenského pojištění loňského roku a řekl, kolik činil podle jeho slov zisk u firem díky proběhlé bilanci. Já bych při vší úctě k erudici doktora Opálky chtěl poznamenat, že snížení odvodové zátěže a zisk jsou dvě zcela odlišné ekonomické i účetní kategorie. Že tu v žádném případě nelze mluvit o zisku. A že snížení odvodové zátěže u zaměstnavatelů je často, zvlášť v době krize, jedním z mála nástrojů, jak udržet místa pro zaměstnance, pro ty rodiny, kvůli nimž zaměstnavatel často půl měsíce nespí, když přemýšlí, má-li na jejich výplaty.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kalouskovi. Pan poslanec Opálka se hlásí o slovo s faktickou poznámkou.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji. Respektuji, že z účetního hlediska o zisku můžeme hovořit, až když se udělá bilance výdajů a příjmů. Ale každopádně je to příjem, se kterým se v minulých letech nepočítalo. Každopádně karenční lhůta nebyla zakalkulována v návrhu zákona o nemocenském pojištění a změně zákoníku práce. Čili to byl příjem nad to, co předpokládala Poslanecká sněmovna. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Opálkovi. Tím jsme vyčerpali přihlášky do rozpravy. Není tomu tak - přihlásil se pan poslanec Petr Nečas.
Poslanec Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, páni poslanci, dámy a pánové. Já považuji za docela symbolické, že máme hlasovat o tomto návrhu zákona právě ve dnech, kdy Česká správa sociálního zabezpečení uveřejnila čerstvé výsledky o vývoji pracovní neschopnosti v České republice, které samozřejmě byly z tohoto pohledu ovlivněny i některými věcmi, které jsou navrhovány ve změně v tomto návrhu zákona.
Bylo tady řečeno, že systém nemocenského pojištění je v deficitu. Já bych tady chtěl zdůraznit, že odvod na nemocenské pojištění není samostatným fondovým zdrojem, jinými slovy, neexistuje samostatná bilance příjmů a výdajů nemocenského pojištění na rozdíl od důchodového pojištění, kde jsou bilancovány výdaje vůči příjmům důchodového pojištění. Jinými slovy, odvody na nemocenské pojištění jsou standardním příjmem státního rozpočtu jako kterákoli daň, přestože v tomto případě není vybírána v rámci daňového systému přes finanční úřady, ale je součástí odvodu na sociální zabezpečení. Není tedy možné mluvit o deficitu nemocenského pojištění, protože žádná taková položka ve státním rozpočtu, respektive ve veřejných financích není.
Co považuji za nesmírně důležité, je zdůraznit, že právě zavedení změn do systému nemocenského pojištění ve dvou kombinovaných vlnách, první související s přijetím tzv. zákona, kterým se stabilizovaly veřejné finance v roce 2007, to znamená snížení náhradového poměru a zavedení třídenní karenční lhůty, se okamžitě velmi pozitivně odrazilo na vývoji pracovní neschopnosti v České republice.
Tady bych chtěl především upozornit na dlouhodobý vývoj míry pracovní neschopnosti v České republice. Česká republika měla výrazně nadprůměrnou míru pracovní neschopnosti nejenom v porovnání s vyspělými zeměmi, ale i s okolními zeměmi se srovnatelnou minulostí, sociální strukturou, případně ekonomickou základnou. Přestože podle všech renomovaných mezinárodních srovnání zdravotní stav obyvatelstva v České republice byl a je pořád lepší než v Maďarsku, na Slovensku či v Polsku, tak míra pracovní neschopnosti byla v naší zemi vyšší než v těchto zemích.
Chtěl bych říci, že byla rekordně vysoká, velmi nadprůměrná i z hlediska dlouhodobého vývoje, kde bych to chtěl dokumentovat na třech číslech, a sice na tom, že vývoj míry pracovní neschopnosti v průběhu let 2008 a 2009 se postupně vyvíjí k tzv. přirozené míře pracovní neschopnosti. Tuto přirozenou míru pracovní neschopnosti můžeme indikovat někde mezi čtyřmi až pěti procenty nebo možná okolo čtyř procent a máme k této indikaci tři základní údaje.
První údaj je míra pracovní neschopnosti v době, kdy systém byl velmi direktivní, to znamená neschopenky byly vydávány závodními lékaři. Závodní lékaři v podstatě byli ekonomicky motivováni k tomu, aby udržovali určitou míru pracovní neschopnosti, to znamená mluvíme o období před rokem 1990, kdy se skutečně pohybovala tato míra pracovní neschopnosti zhruba na úrovni dvou třetin míry pracovní neschopnosti, která byla u nás dosahována na přelomu 90. let a prvních let tohoto desetiletí. Znamená to tedy, že přestože se podle opět všech mezinárodních indikativních studií zlepšil zdravotní stav českého obyvatelstva od konce 80. let, tak přesto důsledkem tohoto zlepšení zdravotního stavu byl poměrně razantní, byť pozvolný nárůst pracovní neschopnosti.
Druhým indikativním údajem, který ukazuje, kde je zhruba přirozená míra pracovní neschopnosti, je míra pracovní neschopnosti u osob samostatně výdělečně činných, které jsou dobrovolně pojištěny v systému nemocenského pojištění. Právě proto, že se jedná u nich o dobrovolné pojištění, tak toto je skupina lidí, která velmi zvažuje, kdy tzv. z nemocenského systému čerpat a kdy ne. A je velmi charakteristické, že u této skupiny dobrovolně nemocensky pojištěných osob samostatně výdělečně činných se pohybuje dlouhodobě míra pracovní neschopnosti někde mezi 4 a 4,5 procenty.
Třetím údajem, který nám umožňuje indikovat přirozenou míru pracovní neschopnosti, je míra pracovní neschopnosti u vyšších příjmových skupin. Je totiž naprosto charakteristické pro systém nemocenského pojištění, že míra pracovní neschopnosti roste s klesajícím platem. Jinými slovy, klesá velmi významně, když platy rostou.***