(17.30 hodin)
(pokračuje Bratský)
Korunní svědek pak nachází svůj původ v angloamerickém systému práva a postupně byl transformován v modifikované podobě i do trestního práva v Evropě, která jej začíná využívat od začátku sedmdesátých let minulého století jako jeden z právních prostředků v boji proti organizovanému zločinu a terorismu.
Budu citovat. Pan Musil, Korunní svědek ano, či ne, Trestní právo ročník 2003, číslo 4, strana 21. Korunním svědkem se rozumí spolupachatel trestného činu nebo účastník na trestném činu, který uzavře s orgány činnými v trestním řízení dohodu o tom, že bude pravdivě vypovídat ve prospěch obžaloby a přispěje tak k odhalení nebo usvědčení jiného spolupachatele účastníka, který je na podání takového svědectví honorován tím, že se mu poskytne privilegium nestíhatelnosti, beztrestnosti nebo zmírnění výkonu trestu, event. též zvláštní ochrana před pomstou. Konec citátu. Jde tedy o dohodu mezi pachatelem trestného činu a státem, kdy se obžaloba nachází ve stavu důkazní nouze, která je obtížně překonatelná dostupnými důkazními prostředky, a určitým katalogem výhod motivuje pachatele trestného činu k tomu, aby jí byl v tomto směru nápomocen k podání pravdivých, nezkreslených a relevantních informací.
Jedná se o téma velmi kontroverzní a jako každé takové téma má své přívržence i odpůrce. Mezi námitky odpůrců institutu korunního svědka patří jeden argumentů, že totiž pachateli v době, kdy nabízí svoji spolupráci jako korunní svědek, nemůže nikdo s jistotou zaručit, že mu budou nabízené výhody skutečně poskytnuty. Naše soudní praxe není americkou detektivkou, kdy šerif si splní, co slíbil. Tato situace je pro pachatele značně nejistá a působí jako demotivující faktor při rozhodování, zda případnou spolupráci vůbec nabídnout nebo přijmout. Proč by se takový pachatel vlastně doznával k trestné činnosti, sám se tak usvědčoval a vědomě tak zhoršoval svoje postavení? Navíc o definitivní přisouzení výhod dochází až na samý závěr nelehké procedury. To je jedním z důvodů, proč je tento institut využíván spíše sporadicky.
Motivace bude také jiná u pachatele, který má šanci vyváznout pro nedostatek usvědčujících důkazů, a u pachatele, proti kterému dostatek důkazů existuje, a hrozí mu tedy odsouzení reálně. To, že u některých pachatelů nebude možné spolupráci navázat nikdy, a to z důvodů silné sounáležitosti členů zločinecké organizace a averzi vůči státním orgánům, je bohužel argument opodstatněný a jistě pravdivý. Ukazuje se, že u teroristických organizací tomu tak skutečně díky mimořádně imunním členům vzhledem k jakýmkoli racionálním kalkulacím.
Budu citovat z Musila, Korunní svědek ano, či ne, Trestní právo, ročník 2003, číslo 5, strana 10. Naproti tomu zkušenosti např. ze Spojených států nebo z Itálie ukazují, že v prostředí běžných zločineckých organizací kriminálního typu sledujících téměř výhradně zištné cíle může být institut korunního svědka úspěšně využíván. Chladná racionální kalkulace něco za něco je členům těchto organizací natolik vlastní, že se nezdráhají využít kontaktů s orgány činnými v trestním řízení. Konec citace.
Další problém může vyvstat v rovině ústavněprávní, kdy je tomuto institutu vytýkána kolize s několika ústavními principy, mezi které patří zásada rovnosti občanů podle článku 1 ústavního zákona číslo 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. A dále zásada rovnosti všech účastníků řízení podle článku 37 odstavce 3 Listiny základních práv a svobod. Z vůle státu totiž dochází k poskytnutí zvláštních privilegií korunnímu svědkovi a stejné jednání jiných spolupachatelů je přitom sankcionováno. Otázky mohou vyvstat i u nároku poškozeného na náhradu škody. Zde se dostáváme k polemice týkající se organizovaného zločinu vůbec, a to k otázce proporcionality mezi právními prostředky, které slouží k potírání organizovaného zločinu, a garancí základních práv a svobod jednotlivců v právním státě.
Základní otázkou je, jaký zájem jednotlivce lze obětovat v zájmu odhalování organizovaného zločinu. Na jedné straně stojí zájem společnosti na potrestání pachatelů s organizovaným zločinem spojeným, na straně druhé ústavní zákon číslo 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a Listina základních práv a svobod a nadnárodní norma, kterou je Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. Přijatelné a uvědomuji si, že i velmi sporné je tvrzení, že je přípustný zásah státu do určitých občanských práv a svobod v zájmu ochrany těchto práv, neboť jen tímto způsobem mohou být tato práva chráněna. Takové zásahy ale mohou mít i své meze a musí se odvíjet v rámci zákonů právního států.
Opět budu citovat, tentokrát Chmelíka Úvahy k agentu provokatérovi a korunnímu svědkovi, Kriminalistika ročník 2005, číslo 1, strana 69. Zdálo by se, jako by společnost byla ochotna se vzdát v nezbytném rozsahu svých vydobytých práv a svobod ve prospěch její ochrany před závažnou trestnou činností, ale jedním dechem je dodáváno, že se tak má stát za předpokladu, že tato práva nebudou zneužita. Konec citace.
Argumentovat lze mimořádnou nebezpečností organizovaného zločinu a terorismu, které ohrožují samé základy demokratické společnosti v právním státě, a proto je nutností s nimi bojovat všemi dostupnými právními prostředky. Členové těchto struktur disponují mimořádnou ekonomickou, sociální a nezřídka i politickou mocí a staví se tak v tomto ohledu na roveň státním orgánům.
Dosavadní nástroje sloužící k potírání organizovaného zločinu se v praxi bohužel velmi neosvědčily, resp. zatím nevykazují očekávané a potřebné výsledky. Je potřeba novelizovat určitá ustanovení a dát tak do rukou policejním a justičním orgánům mocnější zbraň v boji s organizovaným zločinem. Institut korunního svědka je dalším stupínkem k účinnějšímu boji proti těmto nebezpečným formám kriminality. Neúčinnost dosavadních nástrojů se projevuje v tom, že mimo jiné nezajišťují dostatečný přínos informací, které jsou stěžejní pro odhalování a objasňování trestných činů. Dostávají se tak do stavu důkazní nouze a kvůli tomu nemohou případy dotáhnout takříkajíc do konce.
Budu citovat tentokrát Musila, Korunní svědek ano, či ne, Trestní právo, ročník 203, číslo 5, strana 11. Za této svízelné situace je stát oprávněn, aby zákonem omezil některé ústavní principy, musí však postupovat tak, aby zabránil svévoli státních orgánů, jinak musí dostatečně určitě, a příkaz určitosti právní normy, stanovit podmínky aplikace zaváděných institutů. Tento požadavek je možno při legislativním zakotvení korunního svědka dodržet. Konec citátu.
Další otázka nepostradatelnosti korunního svědka jakožto prostředku ultima ratio. Ukazuje se, že institut korunního svědka může být nahraditelný činností policejních informátorů a agentů. Ti jsou dokonce schopni podat aktuální informace včas a v potřebnějším rozsahu, než je tomu u výpovědi korunních svědků podávaných ex post. Na druhé straně lze argumentovat tím, že korunní svědek zná prostředí uvnitř organizované skupiny oproti policejnímu agentovi přece jen lépe, důvěrněji, nehledě na časově velice náročné období pronikání agenta do zločineckých struktur organizace. Existují také stále dokonalejší operativně pátrací prostředky a technické prostředky, kterými jsou kupříkladu odposlech telekomunikačního provozu, tzv. rastrové pátrání, optický a akustický monitoring osob a věcí. I když jsou tyto prostředky využívány, situace vzhledem k poptávaným informacím ze strany policejních orgánů je stále stejná a ani tyto prostředky bohužel nepřivodily výraznější obrat k lepšímu.
Ministerstvo vnitra České republiky ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti České republiky iniciovalo již v roce 2002 práce na návrhu právní úpravy institutu korunního svědka, který by měl být zakotven v § 306b až 306e trestního řádu v návaznosti na úpravu obsaženou v ustanovení § 40 odstavec 3 a 4 trestního zákona, kdy soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele, který významně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo napomohl zabránit trestné činnosti, kterou ve prospěch zločinného spolčení jiný připravoval, nebo se o ně pokusil, jestliže vzhledem k možnostem nápravy pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti má za to, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Tento návrh byl předložen k připomínkovému řízení. V návrhu se operuje s termínem obviněný, případně svědek nebo pachatel. Pojem korunní svědek bychom tedy hledali marně. ***