(10.00 hodin)
(pokračuje Nečas)
V roce 2009 se zavedením nového systému nemocenského pojištění, spočívajícího ve třídenní karenční lhůtě, v platbě náhrady mzdy po dobu pracovní neschopnosti od 4. do 10. pracovního dne a s platbou nemocenského, tedy náhrady mzdy, ze strany zaměstnavatele a platby nemocenského od 11. dne pracovní neschopnosti s tím, že se současně zaměstnavatelům snížila platba nemocenského pojištění z 3,3 procentního bodu na 2,3 procentního bodu při 50procentní refundaci objemu náhrady mezd vyplácených po dobu pracovní neschopnosti mezi 4. a 10. pracovním dnem a se snížením sociálního pojištění placeného zaměstnancem o 1,5 procentního bodu, tak došlo k dalšímu výraznému poklesu míry průměrné pracovní neschopnosti na 4,7 procentního bodu.
Jestliže tedy porovnáme výsledky tří klíčových let, to znamená roku 2003 - starého systému s vysokým náhradovým poměrem v prvních třech dnech pracovní neschopnosti, roku 2004 - zavedení kvazikarenční lhůty se sníženým náhradovým poměrem po první tři dny pracovní neschopnosti, tedy krokem, který učinila vláda Vladimíra Špidly, a systému, který byl plně zaveden od 1. ledna 2009, tak ty změny, tyto systémové změny opět jsou evidentně dokumentovatelné. To znamená se starým systémem s vysokým náhradovým poměrem tento systém končil s průměrnou mírou pracovní neschopnosti 6,8 procenta, aby poklesl po zavedení kvazikarenční lhůty na 5,9 procenta a s novým systémem nemocenského pojištění aby dále poklesl o více než 1,2 procentního bodu na 4,7 procenta míry pracovní neschopnosti. Tady bych chtěl říci, že toto také samozřejmě je nejnižší míra pracovní neschopnosti od vzniku samostatné České republiky, ale že současně jsme se tímto číslem, které se dostalo pod pětiprocentní míru pracovní neschopnosti, přiblížili k míře, tzv. přirozené míře pracovní neschopnosti.
Jak bychom vydefinovali tuto přirozenou míru pracovní neschopnosti. Máme pro to několik základních indikátorů. Prvním je samozřejmě indikátor o míře pracovní neschopnosti z období před rokem 1990, čili s velmi striktním direktivním systémem závodních lékařů, na který každý, kdo si pamatuje, nebylo tak jednoduché dosáhnout na pracovní neschopnost, kdy dokonce za určitých okolností existovala ekonomická motivační složka v platech lékařů, která se vyvíjela od vývoje pracovní neschopnosti. To je tedy první indikátor, který nám umožňuje stanovit jakousi přirozenou míru pracovní neschopnosti.
Druhou je samozřejmě míra pracovní neschopnosti dosahovaná ve standardních západoevropských zemích.
Třetí indikátor, který můžeme použít, je míra pracovní neschopnosti dosahovaná osobami samostatně výdělečně činnými, které dobrovolně platí nemocenské pojištění, protože jak je známo, OSVČ, osoby samostatně výdělečně činné, nemají povinnost platit nemocenské pojištění s tím, že samozřejmě ztrácí nárok na jakoukoliv nemocenskou dávku, mohou se připojistit dobrovolně.
Čtvrtým indikátorem, který nám umožňuje stanovit přirozenou míru pracovní neschopnosti, je míra pracovní neschopnosti u nadprůměrně či vysokopříjmových kategorií pojištěnců v naší zemi, protože právě zavádění redukcí, právě zavádění stropů platby nemocenského vede k tomu, že čím vyšší plat, tím méně se tzv. marodit vyplácí. To znamená tyto nadprůměrné příjmové kategorie mají výrazně, ale výrazně nižší míru pracovní neschopnosti než nízkopříjmové kategorie, kde dokonce, jak jsem již řekl, za určitých okolností při krátkodobé pracovní neschopnosti ve starém systému, který do sebe zahrnoval nejenom pracovní dny, ale i dny pracovního volna, celková výše vypláceného nemocenského mohla být vyšší než míra čisté mzdy dosažená ve stejném období. Jinými slovy, to byl přímo systém, který motivoval k tomu zůstat doma a tzv. se hodit marod.
Tyto čtyři údaje nám umožňují stanovit přirozenou míru pracovní neschopnosti a říci, že ta se skutečně pohybuje někde okolo 4,5 procenta průměrné pracovní neschopnosti, a k tomuto číslu my jsme se de facto dostali v roce 2009. To znamená tento systém funguje, funguje velmi dobře, je přínosný pro občany, je přínosný pro zaměstnavatele, je přínosný pro stát. Zavádí tady přirozenou míru pracovní neschopnosti bez toho, aby měl negativní vliv na zdravotní stav našich občanů. Protože to je také velmi často zaznívající, musím říci nekvalifikovaná, laická výhrada, že se tzv. přechází nemoci a že se tím zvyšuje ve skutečnosti nemocnost. Není to pravda, protože pokud se podíváme na sousední země se stejným zdravotním stavem obyvatelstva a s rozdílným přístupem ke karenční lhůtě, tak by přece logicky muselo platit, že v těch zemích, kdyby fungovala tato hypotéza, kde není karenční lhůta, tak je nemocnost nižší než v zemích, kde je karenční lhůta. Jenomže fakta ukazují, že tato hypotéza je opravdu laická, nekvalifikovaná a že vůbec nefunguje. Protože, jak jsem již řekl, vezměme si příklad na jedné straně Švédska bez karenční lhůty, na straně druhé Finska s devítidenní karenční lhůtou, země zhruba se stejným složením obyvatelstva, se stejným zdravotním stavem, se stejnou kvalitou lékařské péče, dokonce s podobným podnebím, abychom zahrnuli i vliv různých chřipek, viróz, angin, nachlazení a podobně, mají zhruba stejný objem svého území za arktickým kruhem a podobně. Zjistíme, že mezi nimi z hlediska míry pracovní neschopnosti prakticky není žádný výrazný rozdíl, vyjma toho, že země s karenční lhůtou mají samozřejmě nižší míru pracovní neschopnosti, ale že se to neprojevuje větším případem různých infekčních onemocnění horních cest dýchacích a podobně. Čili tato hypotéza není pravdivá. Zrovna tak můžeme vzít příklady dalších dvou sousedních zemí, třeba Francie s třídenní karenční lhůtou a Lucemburska či Belgie, Lucembursko bez karenční lhůty, Belgie s jednodenní karenční lhůtou. Opět zjistíme, že vliv na zdravotní stav obyvatelstva tady prakticky neexistuje. Kde existuje, je na míru pracovní neschopnosti. Čili tato hypotéza, prosím, aby ve světle těchto jasných zřetelných faktů, má charakter spíše, promiňte mi, hospodské povídačky než kvalifikovaného a fakty podloženého a vyfundovaného argumentu. Čili neplatí.
Tady bych chtěl tedy zdůraznit, že díky vývoji tohoto systému se samozřejmě v České republice pohnula tato průměrná míra pracovní neschopnosti na svou přirozenou úroveň, to znamená kdo je opravdu nemocný, jde k lékaři, vyléčí se, a došlo k poklesu využívání takových krátkodobých jedno- dvou- tří- čtyřdenních pracovních neschopností, velmi často svázaných nikoliv se zdravotním stavem, ale s kdečím, co souviselo například s různým vyřizováním, rodinnými záležitostmi a podobně. Uvědomme si, že do zavedení nového systému opravdu neexistovala žádná motivace praktických, ale i ambulantních lékařů nevypisovat zbytečné pracovní neschopnosti. Když se podíváme na počet pracovních neschopností, které jsou vypisovány např. na bolest zad a na podobné diagnózy, tak zjistíme opět, že ta souvislost, ta kauzalita je tady zjevná, s tím - to chci zdůraznit - že nový systém nemocenského pojištění umožňuje České správě sociálního zabezpečení, a to je výrazná pozitivní novinka, sledovat, kteří konkrétní lékaři a v jakém počtu vypisují pracovní neschopnosti, a umožňuje poprvé České správě sociálního zabezpečení, aby tuto věc nejenom sledovala, evidovala, ale aby také na ni reagovala, aby se např. zajímala o konkrétního lékaře, který má vysoce nadprůměrný počet vydaných neschopenek, proč dochází k tomuto nadprůměrnému vydávání neschopenek, zda jsou k tomu nějaké objektivní důvody, to znamená např. struktura pacientů odpovídá nějakým způsobem zhoršenému zdravotnímu stavu, např. nadprůměrným počtem třeba osob nad 50 let, rizikovému povolání nebo něčemu podobnému, nebo zda příčina je jiná, subjektivní, a umožňuje dokonce v krajním případě u některých lékařů, kteří bezdůvodně vydávají vysoký počet pracovních neschopenek, odejmout povolení k vydávání pracovních neschopenek. ***