(10.30 hodin)
(pokračuje Nečas)
Co se týče Středočeského kraje, zde v roce 2008 bylo 252 814 případů ukončené pracovní neschopnosti, které poklesly v roce 2009 na 174 869 případů ukončené pracovní neschopnosti, což je pokles o 77 945, čili o 31 %. Co se týče prostonaných dnů ve Středočeském kraji, v roce 2008 - ano, paní zpravodajko prostřednictvím pana předsedajícího - to bylo 9 313 029 prostonaných dnů, pokleslo v roce 2009 na 7 513 012, to znamená pokles o 1 800 017 prostonaných dnů ve Středočeském kraji, to je pokles o 19 %. Čili je to v podstatě republikový průměr.
Co se týče Ústeckého kraje, zde v roce 2008 bylo 172 326 případů ukončené pracovní neschopnosti, které poklesly v roce 2009 na 111 199 případů pracovní neschopnosti, což je pokles o 61 127 případů, to je pokles o 35 %. Co se týče počtu prostonaných dnů v Ústeckém kraji, tak v roce 2008 zde bylo prostonáno 6 706 221 dnů, poklesl tento počet dnů pracovní neschopnosti v roce 2009 na 5 547 904, což je pokles o 1 158 317 dní pracovní neschopnosti, to je pokles o 17 %.
Co se týče kraje Vysočina, zde v roce 2008 bylo 111 899 případů ukončené pracovní neschopnosti. Následoval pokles v roce 2009 na 72 790, to znamená pokles o 39 109 případů ukončené pracovní neschopnosti, to znamená pokles o 35 %. Co se týče prostonaných dnů na Vysočině, zde bylo prostonáno v roce 2008 4 340 894 dní, poklesl tento počet prostonaných dnů v kraji Vysočina v roce 2009 na 3 566 220, což je pokles o 774 674 dnů pracovní neschopnosti. To je pokles o 18 %.
A na závěr kraj Zlínský, čili údaj zajímavý například pro mne, pro pana poslance Melčáka a další, pro pana poslance Škromacha, který zde není, nicméně i pro něj. V roce 2008 bylo ve Zlínském kraji 131 848 případů ukončené pracovní neschopnosti, která poklesla v roce 2009 na 84 655 případů ukončené pracovní neschopnosti, to je pokles o 47 193, čili pokles o 36 %. Co se týče prostonaných dnů ve Zlínském kraji, tak v roce 2008 bylo zde prostonáno 5 791 604 dní, v roce 2009 došlo k poklesu na 5 071 396, to znamená pokles o 720 208 dní, to znamená pokles o 12 %.
Kdyby byl zájem, dámy a pánové, samozřejmě mohu v některém z dalších vystoupení přednést i krajskou, případně okresní strukturu včetně průměrné délky trvání pracovní neschopnosti. (Poznámky z lavic)
Podle obcí to není evidováno, tady slyším.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já bych prosil, aby kolegové nevykřikovali z lavic. Slovo jsem udělil panu poslanci Nečasovi, který mluví k věci.
Poslanec Petr Nečas: Existují určité problémy na Pražské správě sociálního zabezpečení, čili statisticky tyto údaje vzbuzují v odborných kruzích určitou pochybnost.
Co se týče vývoje systému nemocenského, tady jsem již zmínil, že velmi zásadním krokem bylo rozhodnutí Ústavního soudu, jeho nález, který samozřejmě byl zákonodárcem respektován. Já jsem již řekl, že na základě tohoto nálezu byla okamžitě snížena sazba nemocenského pojištění placeného zaměstnancem z 1,1 procentního bodu na 1 procentní bod, to znamená o 0,1 procentního bodu, což odpovídá pojistně matematickému přepočtu toho, jaká byla průměrná výše nemocenské v prvních třech dnech nemoci ve starém systému a jaká výše procentní sazby nemocenského pojištění odpovídá této výši nemocenské.
Znamená to, že nicméně právě tímto krokem Ústavní soud výrokem svého nálezu existenci karenční doby v zásadě připustil. Skutečnost, že samotné odůvodnění v tomto směru, kdy roku nálezu neodpovídá, je samozřejmě určitým rozporem z hlediska právní úrovně tohoto nálezu. Karenční doba byla do zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců zavedena formou novelizace provedené v části 19. zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, s tím, že se jednalo o body: třetí - v němž byla pro nemocenské zavedena podmínka alespoň třídenního trvání dočasné pracovní neschopnosti, čtvrtý - v němž bylo zavedeno poskytování nemocenského při dočasné pracovní neschopnosti až do čtvrtého dne trvání pracovní neschopnosti, pátý - v němž byla pro nemocenské zavedena podmínka alespoň třídenního trvání karantény, a šestý - v němž bylo zavedeno poskytování nemocenského při karanténě až od čtvrtého dne trvání karantény. Ústavní soud však ve svém nálezu zrušil pouze právní úpravu odpovídající bodům 3, 4 a 6 zákona číslo 261/2007 Sb., zatímco úpravu odpovídající bodu 5 ponechal beze změny, což znamená, že i ve smyslu nálezu Ústavního soudu i nadále platí, že nárok na nemocenské při karanténě vzniká pouze tehdy, trvá-li karanténa déle než tři kalendářní dny. Ze skutečnosti, že tuto právní úpravu Ústavní soud v nálezu nezrušil, lze dovodit, že ji v zásadě akceptoval. Ve zrušení úpravy nově zavedené karenční doby do § 16 věty první zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců mu totiž nic nebránilo.
Tady bych chtěl ještě z hlediska tohoto zásadního rozhodnutí Ústavního soudu, které samozřejmě mělo vliv na výslednou podobu systému nemocenského pojištění, tady bych řekl, že i na základě tohoto rozhodnutí Sněmovna a Senát rozhodly na vládní návrh o razantním snížení sociálního pojistného placeného zaměstnancem dohromady o 1,5 procentního bodu, z toho 1,1 procentního bodu na nemocenské pojištění a 0,4 procentního bodu na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, kterýžto krok přenechal občanům téměř 16 miliard korun za jediný rok.
Samotným rozporem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu je pak rozpor obsažený typicky v bodu 63 nálezu, kde se v prvé části tohoto bodu výslovně konstatuje, že podle názoru Ústavního soudu zrušení poskytování nemocenského za první tři dny pracovní neschopnosti je v rozporu s ustanovením článku 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Současně se však dále uvádí, že výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvních tří dnů v pracovní neschopnosti bez platby nemocenského s tím, a to je ta klíčová věta, na základě které došlo k těmto úpravám, že zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstává nedotčena. Čili to je ten fundamentální krok, kde Ústavní soud shledal problém, to znamená nutnost provázat zavedení karenční lhůty se snížením pojistného. A to bylo skutečně provedeno.
Z uvedeného lze dovodit, že Ústavní soud spatřoval porušení ústavnosti mimo jiné v tom, že zavedení karenční doby u pojištěnců nebylo doprovázeno, či lépe kompenzováno snížením pojistného na sociální zabezpečení placeným pojištěnci. Tomu odpovídá i text závěru bodu 63 nálezu, kde Ústavní soud výslovně uvádí, že je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinnosti ze strany zaměstnanců, v daném případě plnění pojistného, a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. ***