(15.50 hodin)
(pokračuje Sobotka)

Česká ekonomika dnes vyniká příznivým poměrem veřejného dluhu a HDP, ale rovněž tak nízkým zadlužením v zahraničí a stabilitou celé finanční soustavy, o čemž svědčí mimo jiné růst zisku bank a velkých firem, zejména pak nové velké zpevnění koruny jak k euru, tak k dolaru.

Stručně shrnuto: Naše ekonomická situace není s Řeckem srovnatelná, a kdo tvrdí opak, je buď nezodpovědný politický populista, lhář, nebo je to ekonomický diletant. Nelze naši situaci řešit řeckými recepty.

Druhým velkým mýtem, z něhož vládní program vychází, je představa, že si pěstujeme v naší zemi příliš velké sociální výhody a státní dotace pro středně- a nízkopříjmovou většinu obyvatel. Že zkrátka máme nabobtnalý sociální stát. Strohá, přísně věcná ekonomická analýza dokumentuje, že to tak prostě není. Jestliže výdaje na konečnou spotřebu domácností jsou například stejné jako ve Finsku, tak finské sociální transfery neboli přerozdělení hrubého domácího produktu ve prospěch veřejného sektoru jsou o polovinu vyšší než u nás. Konkrétně 14, téměř 15 % oproti našim deseti. Ještě ostřeji je tento nepoměr sociálních výdajů v náš neprospěch vyjádřen u výdajů zemí, jako je Holandsko, Dánsko, Švédsko, kde je podíl sociálních transferů tvořen až 20 procenty hrubého domácího produktu. Dvacet procent HDP v těchto zemích oproti 10 procentům v České republice. To jsou strohá fakta, která nelze oddiskutovat ani popřít a podle mého názoru ostře kontrastují s běžným tvrzením naší publicistiky, řady ekonomů a představitelů této vlády o našem údajně příliš silném státě a přebujelém sociálním přerozdělování.

Daný problém úzce souvisí s výrazným zaostáváním našich mezd. Jestliže v roce 2008 průměrné nominální mzdy ve vyspělých západoevropských zemích nám historicky blízkých se pohybovaly zhruba v rozmezí 3 až 3,5 tisíce eur, pak u nás to bylo 880 eur, tedy kolem třetiny, nejvýše 40 % západoevropských mezd. Pokud to přepočteme na srovnatelnou kupní sílu, poměr je pro nás příznivější, ale dostáváme se na pouhou polovinu příjmů ve srovnatelných západoevropských zemích. Není třeba zdůrazňovat, že v případě srovnání penzí je na tom český důchodce ještě hůře.

To znamená jediné: V této situaci našich nízkých mezd kombinovaných s relativně nízkým financováním veřejných zdrojů vládou plánované plošné škrty platů a všech sociálních výdajů budou obzvláště bolestivé. A sociální demokracie k tomu dodává, že budou bolet zbytečně mnoho lidí, budou bolet zbytečně dlouho a zbytečně intenzivně.

Pravdou je, že tato vláda a její ekonomové bolestivost dopadů své velké operace nepopírají. Otevřeně to říkají a ve své velké většině si to asi i myslí. Shodně s nimi musím konstatovat, že nutnost určitých škrtů je odůvodněná, ale podle mého názoru je mnohem lepší hovořit o úsporách, protože škrtat perem od zeleného stolu umí každý finanční byrokrat. Rozdíl je v tom, že vláda si se svou rétorikou brousí rozpočtové nože a pily na plošné amputace. Přitom ale pacient, naše veřejné rozpočty potřebují spíše odbornost, skalpel a komplexní péči. Hrozí totiž, že bude lidmi, kteří se dnes přetlačují u operačního stolu, český stát zbytečně zmrzačen, nebo dokonce neúmyslně zabit. Veřejný sektor je ohrožen, jsou ohroženy i služby, které tento veřejný sektor poskytuje.

Naše věcné analýzy ukazují, že koncepce vládních škrtů jako výchozí základní strategie je špatná, je nespravedlivá a uškodí nejen širokým vrstvám obyvatel, ale i české ekonomice jako takové. Skutečně jen pár konkrétních příkladů za všechny: Náklady rozpočtových škrtů nejsou v žádném případě spravedlivě rozloženy. Na zvýšení příjmů států se skládají ti nejslabší. U těch nejbohatších s vyššími daněmi nikdo nepočítá. Přitom právě lidé s nejvyššími příjmy žijí od roku 2008 v České republice ve zvláštním daňovém ráji, když se zbavili břemena z progresivní daně z příjmů a odvodů a přesunuli toto břemeno na střední vrstvy. Tato nerovnost je skutečně do očí bijící. Veškeré náklady financování sociálního státu jsou od roku 2008 přenášeny jen a pouze na tuzemské střední vrstvy. Ti nejbohatší a firmy se daňové a odvodové zátěže zbavují. To je trend, který jednoznačně narušuje sociální soudržnost společnosti.

Plány vlády, tak jak je vláda deklaruje, zvýší nerovnost v naší společnosti, urychlí diferenciaci příjmů, zhorší přístup ke vzdělání zavedením školného, ke zdravotní péči tím, že budou zaváděny jakési standardy či nadstandardy, a zhorší také přístup k zajištění ve stáří, protože penzijní reforma založená více na individuálním spoření zvýší také nerovnost k odpovídajícímu zabezpečení příštích důchodců.

Způsob daňové a rozpočtové politiky, kterou tato vláda začala realizovat, podlamuje důvěru občanů v právní a demokratický stát. Pokud tato vláda skutečně prosadí zpětné zdanění podpory ve stavebním spoření 50procentní daní, bude to čistý rozpočtový podvod. Žádný občan, pokud se to stane, pak už neuvěří slovům premiéra Petra Nečase o dlouhodobé státní podpoře reformovaného penzijního připojištění. Vláda, pokud něco takového provede, posílí jen nespokojenost a extremismus. Nemusím zdůrazňovat, že ani jedna z vládních stran neměla 50procentní zpětné zdanění státního příspěvku ve svém volebním programu.

Posledním příkladem toho, jak si vláda představuje spravedlnost a solidaritu, je avizované zřízení zvláštní položky na povodně, do které by každý občan přispíval stokorunou měsíčně ze snížené slevy na dani z příjmů. Tento příspěvek plánuje ministr financí stejně velký pro člověka, jenž vydělává stovky tisíc nebo miliony a tuto položku na svém účtu ani nepostřehne, a stejně jako pro člověka, který je tím, kdo pobírá průměrnou mzdu. V tom je zásadní rozpor mezi naším a vládním pojetím daňové a spravedlivé daňové politiky. Jsme přesvědčeni, že platit by měli všichni podle velikosti svých příjmů, nikoli všichni stejně. Tato falešná rovnost totiž znamená, že vládní reformy zasponzoruje pro ty opravdu bohaté drtivá většina těch, kteří počítají, jak se svými penězi vyjdou do konce měsíce.

Ekonomika České republiky se v těchto měsících odráží od krizového dna a možná i překvapuje výrazným vzestupem. Dochází k výraznému růstu průmyslové výroby, která se přibližuje předkrizovému stavu. S ohledem na současný reálný vzestup HDP můžeme letos očekávat až 2procentní přírůstek naší ekonomiky a v příštích letech se může pohybovat mezi 2 až 3 a možná 4 procenty. Přitom je zřejmé, že vláda s tímto růstem české ekonomiky ve své hospodářské ani rozpočtové strategii nepočítá. Ohlášené vládní škrty mezd doprovázené zvyšováním výdajů obyvatel na veřejné služby - to nejen technicky vzato znamená brzdění růstu spotřeby, tedy hrubého domácího produktu i rozpočtových zdrojů, ale ve svém důsledku to znamená ještě mnohem a mnohem více. Znamená to vlastně širokou demotivaci lidí, zbytečné ohrožení jejich základních jistot a chmurné výhledy do budoucna pro celou ekonomiku. Je totiž obtížně oddiskutovatelné, že hnacím motorem ekonomiky jsou optimistické výhledy a očekávání nejširších vrstev obyvatel. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP