(17.50 hodin)
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane premiére, páni ministři, kolegyně a kolegové. Programové prohlášení předložené vládou patří mezi dokumenty, které musíme posuzovat nikoli podle jejich nekonkrétního obsahu, ale podle toho, co v takových dokumentech chybí.
Za povšimnutí zcela jistě stojí skutečnost, že již ve vlastní preambuli prohlášení není ani zmínka o ekologických prioritách vlády. Proč tomu tak je? Nejspíš proto, že tato vláda žádné ekologické priority nemá, a nezmínil se o nich ani pan premiér, když programové prohlášení dnes předkládal. V tomto smyslu se skutečně jedná o zcela nový způsob vládnutí v České republice. Nestalo se tak totiž nikdy v minulosti.
Absence ekologických priorit ve vládním prohlášení může mít více příčin. Mohou to být nekonkrétní, doposud utajované záměry vládních stran, které by ekologické závazky vlády stály v cestě. Může to však být také odborná nepřipravenost a ve své podstatě neschopnost nového ministra životního prostředí prosadit do priorit vlády důležité části agendy svého resortu. Co bylo těmi hlavními příčinami, ukážou příští měsíce.
Již na střední škole se studenti učí o principech udržitelného rozvoje. Každá společnost, která se chce dlouhodobě rozvíjet, musí stejnou měrou respektovat ekonomický, sociální i ekologický pilíř svého rozvoje. Symbolicky se jedná o trojnožku, na které se bude dát sedět pouze v případě, budou-li všechny tři nohy stejně dlouhé a stejně pevné. Vláda se nám ve svém prohlášení pokouší vnutit názor, že se dá sedět na trojnožce, která má pouze jednu nohu. Musím vás, vážená vládo, ujistit, že se na takové trojnožce skutečně sedět nedá. A nedá se sedět ani na trojnožce, jejíž jedna - ekonomická - noha svou délkou výrazně převyšuje ostatní dvě nohy, sociální a ekologické. Z takové trojnožky prostě velmi záhy spadnete.
Část vládního prohlášení, která se věnuje životnímu prostředí, má dva hlavní rysy. Nekonkrétnost a časté používání pojmu efektivní. Z celého území České republiky je zvláštní důraz kladen na problematiku Moravskoslezského kraje, což je jistě v pořádku, protože to bylo tématem i několika posledních schůzí minulé Poslanecké sněmovny. Je skutečně diskutabilní, zda je pravdivá jedna z mála konkrétních tezí programového prohlášení, totiž že největším současným problémem stavu životního prostředí v České republice je kvalita ovzduší. Z pohledu Moravskoslezského kraje to tak jistě je. Ovšem nesmíme zapomínat ani na to, že čistota ovzduší trápí stejně tak občany například v Ústeckém kraji. A hlavně, pokud to pan ministr myslí opravdu vážně, očekávala bych, že napíše i konkrétní kroky, jak tento problém chce řešit, i kdyby se měl odkázat na usnesení poslední Poslanecké sněmovny, tak jak jsme je zde připravili s některými kolegy, kteří tady byli.
Předpokládám proto, že programové prohlášení vlády se týká celého území České republiky. A to i v případě, kdy současný ministr životního prostředí, který pochází z Moravskoslezského kraje, nebyl schopen za čtyři roky své vicehejtmanské funkce udělat pro zlepšení stavu ovzduší na Ostravsku vůbec nic.
Lidé, kteří jsou opakovaně postihováni ničivými povodněmi, by nejspíš ovšem za největší problém životního prostředí označili špatnou adaptaci české krajiny na probíhající klimatické změny a málo účinný systém protipovodňových opatření. Lidé, kolem jejichž oken projedou denně desetitisíce aut, by za prioritu nejspíš považovali dobudování obchvatů měst a obcí. A lidé, kteří vedou léta zdánlivě beznadějný boj s extremisty v řadách státních orgánů představovaných Českou inspekcí životního prostředí nebo konkrétními správami chráněných krajinných oblastí, by nejspíš za prioritní považovali zásadní systémové a personální změny v těchto státních úřadech.
Nekonkrétnost environmentální části vládního prohlášení přitom nemusí být nutně důsledkem malé odborné erudice jeho autorů nebo neschopnosti nového ministra dohlédnout za hranice Moravskoslezského kraje. Může se jednat o promyšlené a záměrně nic neříkající formulace a obecné proklamace, které dávají autorům velký prostor dělat si vlastně cokoli. A naopak - nedělat v oblasti životního prostředí téměř nic.
Protože si myslím, že každý z nás cítí a měl by mít v sobě tu trojnožku, o které jsem mluvila, a my nechceme spadnout z té trojnožky, která vlastně stojí jenom na jedné noze, domnívám se, že část životního prostředí, kterou předkládá tato vláda, je natolik nekonkrétní a zbytečná, že nemá v programovém prohlášení co dělat, a já jí nemůžu i z tohoto důvodu celému programovému prohlášení vyslovit svou důvěru.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal Stanislava Grospiče a připraví se Ivana Levá. Prosím, kolego.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, dnes projednáváme programové prohlášení vlády, na základě kterého se současná vláda uchází o důvěru Poslanecké sněmovny. Navozuje to jednu nezbytnou otázku: Stojí vláda, která se uchází o důvěru Poslanecké sněmovny, o hlasy většiny poslanců, anebo se spoléhá jenom na svých 118 hlasů? K volbám v květnu do Poslanecké sněmovny bylo do voličských seznamů zapsáno 8415 tisíc voličů, 5 milionů 268 (tisíc?) osob šlo k volbám. Pro tři politické strany, které vytvořily vládu, která se dnes uchází o důvěru, hlasovaly 2 464 752 voličů. Ano, byla to většina z těch, kteří šli k volbám a dali hlas některé z politických stran, která se dostala do současné Poslanecké sněmovny. Zdaleka to však nebyla většina lidí a voličů v této zemi, která vyslovila souhlas s tím, co je dnes předkládáno k projednání a na základě čeho se vláda uchází o svou důvěru.
Když v roce 2008 zasáhla hospodářská krize Českou republiku, probíhala zde v Poslanecké sněmovně bouřlivá diskuse. Tehdy v koaliční Topolánkově vládě, kterou tvořila Občanská demokratická strana a řada osob, které dnes zasedají v nové vládě, převládl názor, že není potřeba nic řešit ani aktivně pomáhat lidem v této zemi, protože hospodářské krize z nadvýroby jsou něco samozřejmého, co cyklicky přichází a odchází, a že stát může pouze intervenovat určitým sociálním skupinám, aby změkčil nebo zmírnil dopady. Vláda se spoléhala na to, že hospodářská krize mine Českou republiku.
Dnes, po dvou letech trvání hospodářské krize a po optimismu určitých ekonomů z počátku tohoto roku, začíná nezaměstnanost pozvolna opět růst. Dnes v České republice stále existují dva miliony osob, které žijí ve stavu hmotné nouze. Žije tu téměř jeden milion osob, které se blíží hranici chudoby. Tito lidé, rozčarováni politikou předchozí Topolánkovy vlády, vlády pravice, která získala důvěru na základě hlasů politických přeběhlíků, nešli k volbám. Rezignovali. A řada osob, které daly hlas jedné ze tří současných pravicových stran, možná ani nechtěla volit pravici, ale byla rozčarována a myslela si, že nové pravicové strany, byť se starými tvářemi, oživí čistotu politické demokracie, kulturu rozhodování a překonají politickou krizi, která rovněž po celé volební období byla znakem naší politické scény.***