(19.20 hodin)
(pokračuje Filip)
Setkali jsme se s tím už po volbách, kdy vládní koalice, tehdy ještě vznikající, řekla, že omezí počet výborů. Jedním z těch dotčených výborů byl výbor petiční. Petiční právo je jedno z nejzákladnějších lidských práv a všechny politické strany nejen v České republice, ale v celé evropské sedmadvacítce respektují to, že petiční právo nemá být omezováno, naopak, že názory lidí mají být realizovány. Co se stalo? Ještě nemáme ani zákon, který by měnil principy výstavby parlamentních orgánů, a už byl zrušen sekretariát petičního výboru. Takovou vůli má vládní koalice! Ještě jsme zákon neprojednali, ještě ze zákona je povinné zřizovat petiční výbor, ale už nemáme příslušné pracovníky, kteří by petici alespoň pro poslance připravovali. Samozřejmě, lze to řešit i jinak. Já jen podotýkám, že onen chvat něco znamená. Že znamená to, že místo uplatňování demokratických principů, místo toho, abychom respektovali právní předpisy a dodržovali náš Ústavou předepsaný slib, se tady někteří chovají jako na dobytém území.
Chci připomenout všem těm, že nikdo, kdo je členem vlády, nikdo, kdo se stal poslancem, není vlastníkem České republiky. Měl by být správcem těch společných záležitostí, a chcete-li, měl by být správcem tohoto státu, a to dobrým správcem, ne-li přímo dobrým hospodářem.
Mohl bych pokračovat v jednotlivých záležitostech. Chci jen připomenout, že jednotliví stínoví ministři Komunistické strany Čech a Moravy už jednotlivé kapitoly rozebírali. Nebudu se tedy vracet k těm věcem, které tady byly řečeny. Dovolím si ale na onen málo demokratický charakter vládního prohlášení upozornit ještě ve spojitosti se zahraničněpolitickou pasáží programového prohlášení. Je opět jedna z nejdelších, které v historii jsme četli. Nicméně je také nejméně obsažná. V podstatě se dá říci, že prohlášení zná ze zahraniční politiky jenom deklaraci transatlantické vazby, Severoatlantickou alianci a Evropskou unii.
Autorům prohlášení, doufám, že alespoň na Ministerstvu zahraničních věcí měli dost rozumu, se podařilo odstranit evidentní neprofesionální formulace, které se dostaly do koaliční smlouvy. Obzvlášť podařená totiž byla formulace o diverzifikaci zemí energetických zdrojů a přepravních tras s cílem snížení české závislosti na jedné zemi a preferování výstavby plynovodu Nabucco. To jsem se nasmál, když jsem to četl! Představte si, co udělala Česká republika a její zahraniční politika! Nebudu se vyjadřovat přímo k chimérickému programu Nabucco. Ale tento projekt počítá se svým fungováním se státy, jako je Írán a přepravní kapacitu Turecka. Když jsem to četl, tak jsem si uvědomil prohlášení našeho předsedy vlády a některých ministrů vlády, protože Turecko je prosím ta země, ke které Česká republika v situaci, když na turecké humanitární lodi byli izraelskými vojáky masakrováni turečtí občané, nebyla schopna vyjádřit ani elementární soustrast! Myslíte si, že u této příležitosti si Turecká republika bude brát vážně vůbec nějaké zájmy České republiky? Opak je pravdou.
Páni ministři, alespoň trochu pohledu když už ne do příštího roku, tak alespoň do toho příštího půlroku. To by nám slušelo. Ve vládním prohlášení sice máte, že zavazujete tuto zemi až do roku 2016, kdy si říkáte, že to bude finančně vyrovnané, ale budete tady pravděpodobně nejdéle do roku 2014. Přesto ve svém vládním prohlášení, resp. koaliční smlouvě, nejste schopni reagovat ani na to, co je nejzákladnější.
Prohlášení samo o sobě upustilo i od v koaliční smlouvě přítomného servilního zdůraznění prohlubování a rozšiřování spolupráce se Spojenými státy, jako kdybychom nevěděli, že právě v Praze se podepisoval ten moderní dokument, který se týká odzbrojení. Žel, v programovém prohlášení není ani jediná zmínka o nezastupitelné roli Organizace spojených národů. Organizace, která jediná disponuje globální zodpovědností za světový mír a bezpečnost. Autoři absolutně opominuli roli mezinárodních organizací univerzálního charakteru. Nezmiňují se tedy ani o OBSE ani OECD. Radu Evropy, to jsem ani nepočítal. V prohlášení totiž chybí přihlášení se k respektování mezinárodního práva. Pravděpodobně je pro nás více onen misijní charakter Severoatlantické smlouvy než samo mezinárodní právo. Je mi líto, že k tomu bych se měl přihlásit.
Koaliční smlouva ještě vzpomínala spolupráci se sousedními státy, ale samotné vládní prohlášení již nikoliv. Je to o to smutnější, že prohlášení opominulo i jedinečné, až strategické partnerství se Slovenskou republikou. Zřejmě 400 tisíc slovenských občanů v České republice a 65 tisíc Čechů na Slovensku nestojí nové vládě za jedinou symbolickou větu. Prosím, napravte to alespoň v závěrečném prohlášení, pane premiére. Bylo by to trapné!
Prohlášení se nezmiňuje ani o regionální spolupráci v rámci Visegrádské skupiny, i když od tohoto seskupení voliči právem očekávají, že se stane nástrojem společně prosazovaných zájmů v Evropské unii. Překvapilo mě to, protože zvláštní iniciativa ministra Karla Schwarzenberga, kterou představil ve Varšavě o sdílení ambasád, byla příslibem, že Visegrádskou skupinu budeme prosazovat. Možná že to je jinak, že se jen podřídil madam Ashton. Na místě je tedy otázka, proč právě s Varšavou a zda v tom není opět nějaká jiná utajovaná diplomatická hra.
Nejproblematičtějším faktem zahraničněpolitické části prohlášení je skutečnost, že je koncipována, jako kdyby ve světě v posledních letech nedošlo k žádným změnám. Připomínám znovu onu květnovou smlouvu tady z Prahy mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací. Místo respektování pozitivních trendů v rusko-amerických vztazích nová česká vláda chce mluvit o schopnosti reagovat na nové hrozby a přizpůsobování kapacit a nástrojů. Čímž se pravděpodobně rozumí ono centrum včasné výstrahy na území České republiky. To je projekt, který je mimo Severoatlantickou smlouvu a o kterém není známo, zda se děje v součinnosti USA a Ruské federace, nebo v rozporu se zájmy těchto dvou států, které se rozhodly pro Prahu jako pro město, kde smlouvu novou uzavíraly. Je to nerozumný a nebezpečný trend. Je třeba si zodpovědně uvědomit, že v našem civilizačním prostoru rozvinutého průmyslového severu nemá sbližování a spolupráce obou států, tedy Spojených států amerických a Ruské federace, žel, žádnou jinou alternativu, když už v Evropě žádný nový trend nepodporujeme.
Prohlášení by mělo definovat vztahy i k prudce rozvíjejícím se asijským státům, jako je Čína, Indie, Vietnam, Japonsko, Jižní Korea, a neopomíjet ekonomicky se rozvíjející státy Jižní Ameriky, Afriky nebo Blízkého východu. To, že to tam není, možná je jenom trendem, že úspory se budou hledat tam, kde zatím se nehledají, to znamená na zrušení ambasád v těchto státech. To by jistě bylo zajímavé šetření, ale jistě na nepravém místě.***