(14.20 hodin)
(pokračuje Šeich)
Jak jsem řekl, střídmost vlády ve výdajích je nutnou podmínkou pro rozvoj podnikání, nikoliv však podmínkou dostačující. Podnikatelé neuvažují pouze v horizontu jednoho roku. Pro jejich plánování a zejména investice jsou důležité především střednědobá a dlouhodobá očekávání.
Míra důvěry podnikatelů ve zdravý politický a hospodářský vývoj země nebyla dlouho akademickými ekonomy uznávána jako ekonomická relevantní veličina, ale velká hospodářská krize ve 30. letech minulého století ukázala, že naopak zásadní pro prosperitu a růst ekonomiky tato veličina je. Právě ztráta důvěry soukromých investorů způsobená protipodnikatelskou politikou takzvaného new dealu srazila americkou ekonomiku na počátku minulého století na kolena a udržela krizi až do druhé světové války. Úsměvně se historie opakuje a svou hospodářství dusící politiku musí nyní přehodnocovat i prezident Obama. Víra, že stát svými vlastními investicemi rozhýbe ekonomiku a zaměstnanost, se ukázala jako lichá. Obavy investorů tedy mají přímý vliv na hospodářský růst, a tím i na výběr daní a příjmy státu.
Vím, že tato vláda je si těchto rizik plně vědoma. Věřím, že v příštím roce přijde s reformami, které dají podnikatelům tolik potřebnou jistotu. Jistotu, že jejich peníze a úsilí nepřijdou vniveč. Říkám otevřeně - v tomto rozpočtu žádné podstatné reformy ještě nenajdeme. Balíček zákonů, které vláda přijala kvůli rozpočtu, je de facto pouze škrty. To neříkám jako kritiku, pouze konstatuji fakta. Je totiž logické, že vláda potřebuje pro reformy nutný čas, ale mnoho času není. Co se nepodaří schválit v příštím roce, to se s největší pravděpodobností nepodaří schválit vůbec. Beru tedy tento rozpočet jako dobrý první krok, zčásti jako bianco šek pro tuto vládu, aby do konce příštího roku udělala daleko více. Pokud má tato země fungovat, nevystačíme s pouhými škrty. Potřebujeme skutečné reformy. To je ona podmínka dostačující. Podmínka pro zdravý ekonomický růst.
Co tedy podnikatelé a v přímé souvislosti i zaměstnanci od vlády očekávají? Podnikatelé v první řadě očekávají, že vláda nebude zvyšovat daně. Lze se srovnat s povodňovou stokorunou, lze pochopit konsolidaci v oblasti nepřímých daní, to znamená DPH či spotřebních daní. Ostatně, tyto daně se v době krize ukázaly být mimořádně odolné vůči propadu HDP a na rozdíl od přímých daní přinášely stabilní výnos.
České veřejné finance by v souladu s moderními trendy měly jít cestou snižování přímých daní a zvyšování daní nepřímých. Sazba DPH by se mohla sjednotit okolo určité rozumné hladiny, kde by horní hranice DPH o určitou procentní míru klesla a spodní hranice naopak stoupla, přičemž stát by mohl učinit určité velmi omezené výjimky a mohl by takovýto program být doprovázen sociálními opatřeními pro ty, které sjednocování sazeb DPH poškodí.
Co se týče spotřebních daní, tady existuje určitý prostor, který lze ještě využít. Týká se to například daní na cigarety, které jsou stále ještě nižší v porovnání s okolními státy i v porovnání s ostatními státy Evropské unie. Zdanění spotřeby je také logickou reakcí na krizi způsobenou nezdravě konzumním životem. My naopak potřebujeme naši spotřebu odložit a ušetřené prostředky investovat do budoucnosti. Menší přímé daně a vyšší daně ze spotřeby jsou k tomu jistě vhodným stimulem a snahy například sociální demokracie v minulosti na snižování spotřebních daní jsou jistě líbivé, ale ve své podstatě velmi nebezpečné. Ony spotřební daně mají totiž ze své podstaty omezovat spotřebu spojenou s nějakými negativními externalitami. To znamená například externalitami výfukových plynů u automobilismu nebo externalitami poškozování zdraví u kouření. Namísto toho sociální demokracie se snaží o snižování spotřebních daní bez toho, že by se ohlížela na rozpočtovou odpovědnost, a pokouší se tímto přilákat podle své vlastní argumentace více dopravců a automobilistů na území České republiky, kteří by si takto nepochybně na území České republiky levnější pohonné hmoty kupovali. Opravdu si přejeme nalákat masy dopravců na české silnice, znečišťovat ovzduší, ničit komunikace a zatěžovat dopravní tahy? Je to stejný argument, jako bychom říkali, že máme snížit sazbu daně, spotřební daně, na cigarety proto, aby kuřáci z okolních států si chodili nakupovat cigarety právě do České republiky.
Stejně tak za velmi nebezpečné považuji úvahy, které můžeme slyšet od pana ministra financí, že by daňové paušály pro osoby samostatně výdělečně činné se nemusely zvyšovat na původní úroveň, a že tedy to, co mělo být jen přechodným krizovým opatřením, by se stalo opatřením trvalým, nebo dokonce že by pro živnostníky se zvyšovaly sociální a zdravotní daně, čímž by se tato skupina stala velmi znevýhodněnou. Doufám, že to byly jen úvahy akademického typu a v praxi budou koaliční shodou redukovány tak, aby docházelo k trvalému snižování sociálních a zdravotních odvodů. Bylo by velmi ozdravné pro národní hospodářství sociální a zdravotní pojištění, které je u nás jedno z nejvyšších na světě, snížit. Snížení zdravotního a sociálního pojištění o 3,5 procentního bodu by se rovnalo například zvýšení nepřímých daní o zhruba 2 %. Já si myslím, že to není tak závratný náklad. Právě snižování zdravotního pojištění je oblastí, kterou by podnikatelé podle všech průzkumů nejvíce uvítali, a přineslo by to přímé, okamžité, měřitelné dopady na zaměstnanost. Je to jasná investice do budoucna.
Velice nebezpečný je také tlak levice a odborů, aby se zrušily stropy pro odvody zdravotního pojištění. Lidé s vyššími příjmy by byli opět trestáni za svůj úspěch, přičemž přínos pro zdravotnický systém by byl téměř minimální.
Zásadní revizi pro budoucnost by si zasloužily daně z příjmů fyzických osob. Dnes tato daň není ani rovná, ani progresivní, ani regresivní. Je to částečně regresivní, částečně degresivní a částečně místy rovná daň. To jistě není udržitelný stav. Musíme se inspirovat například Slovenskem, kde považuji za zajímavý model rovné daně, která je ale korigována tím, že odpočitatelné položky se s rostoucím základem daně o určitou míru snižují. Já si myslím, že tak se tvoří určitý přirozený strop k drastickým daňovým propadům, které by rovná daň a snižování daní mohly způsobit.
V žádném případě nelze připustit zvyšování daní, ať už u fyzických osob či u korporací. Zvyšování daňové zátěže, byť jen o jeden procentní bod, přináší podle makroekonomických propočtů ztrátu 20 tisíc pracovních míst v průmyslu. Je to dokonce situace, kdy jeden procentní bod zvyšování daní způsobuje 20tisícový výpadek pracovních míst. Myslím, že to je recept, který nám sociální demokracie nabídla. A je to recept stejný, jako kdybychom cpali nové lidi do autobusu s otevřenými zadními dveřmi, kdy sice nastupují lidé noví, ale zadními dveřmi ti ostatní vypadávají. Zdanění práce je u nás beztak velmi vysoké i v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie. Je dokonce o procentní bod vyšší, než je průměr zemí Evropské unie, a o plných 6 procentních bodů vyšší, než je slovenský průměr. Věřím, že vláda odmítne návrhy sociální demokracie na zvyšování přímých daní jako naprosto neodpovědný krok. Fakt, že zvýšení daní o jeden procentní bod, o 20 tisíc pracovních míst, jak jsem uvedl, je prostě jasným důkazem toho, že snižování či zvyšování daní má bezprostřední, přímý a hmatatelný dopad na zaměstnanost v České republice. Zdravým veřejným financím, kterých dosáhneme jedině šetřením, podporou podnikání, které umožní vyšší výběr daní, a hlubšími strukturálními reformami. Bylo by krátkozraké snažit se okamžitě vybrat o několik miliard navíc a uchlácholit jimi například státní zaměstnance. To je pouze cesta k další krizi nebo odkládání krize na později. A jak jsme se již měli možnost přesvědčit v čase deprese, můžeme mít sazby daně z příjmů třeba 90 %, a kde nic není, ani erár nic nebere. Tito zaměstnanci, kteří jsou dočasně uchlácholeni, se pak stávají prvními oběťmi propouštění. Viděli jsme to v Řecku, v Litvě, v Maďarsku. Stávají se prvními oběťmi snižování mezd a ztráty pracovních pozic.
Tolik tedy k výši a struktuře daní. ***