(17.30 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
My máme dosud zákon, který nyní nahrazujeme právě touto novou právní úpravou, a současný zákon upravuje procesní aspekty pro činnost vládního zmocněnce, který zastupuje Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zákon přesně říká, jak tento zmocněnec poskytuje a kdo je povinen mu poskytnout součinnost tak, aby vládní zmocněnec mohl zájmy České republiky dostatečně efektivně zastupovat. Mám-li to říci trošku lidským způsobem, jde o to, že takovýto vládní zmocněnec, který zastupuje Českou republiku před Evropským soudem pro lidská práva, má ze zákona oprávnění žádat součinnost po jiných státních orgánech a dále pak po osobách, jejichž jednání nebo opomenutí je projednáváno v řízení před mezinárodním tribunálem, před tímto soudem. To znamená, tento zákonný základ umožňuje vládnímu zmocněnci získávat informace tak, aby mohl Českou republiku efektivně hájit.
Bohužel současná úprava neumožňuje stejný postup pro vládního zmocněnce právě už u zmiňovaného Soudního dvora Evropské unie, ani u Komise OSN pro lidská práva, ani u jiných mezinárodních kontrolních orgánů, které jsou v zákoně přímo vyjmenované. Takže tento zákon nově definuje povinnosti součinnosti státních orgánů, orgánů samosprávy a občanů České republiky a nově definuje mezinárodní instituce, ke kterým tyto povinnosti součinnosti českým státním institucím, orgánům územní a jiné samosprávy a občanům vznikají. Jak jsem již naznačil, tento zákon právě po nás požadovalo Ministerstvo zahraničních věcí, tak aby mohli vládní zmocněnci efektivně Českou republiku před dalšími mezinárodními institucemi zastupovat.
Dámy a pánové, já vás tedy prosím o podporu této části zákona.
A ještě vysvětlím velmi stručně druhou část zákona, která se týká takzvaných předběžných opatření. Dnes Soudní dvůr Evropské unie a stejně tak Evropský soud pro lidská práva mohou vydávat takzvaná předběžná opatření. Problém ovšem nastává, jak takováto předběžná opatření vydávaná mezinárodní soudní institucí aplikovat v České republice, jaký mají vliv pro vnitrostátní soudní řízení. Zatímco u Soudního dvora Evropské unie je toto vyřešeno, upravuje to § 274 občanského soudního řádu, tak u Evropského soudu pro lidská práva takovouto úpravu nemáme. Proto tato novela nebo tento zákon říká, jak postupovat v případě předběžných opatření Evropského soudu pro lidská práva. Ta úprava je, myslím, velmi konsensuální, přijatelná i pro řekněme zastánce tradicionalistických metod, protože počítá s tím, aby mohlo být předběžné opatření Evropského soudu pro lidská práva v České republice aplikováno, tak se s ním musí, v uvozovkách, ztotožnit český vnitrostátní soud a musí inkorporovat toto mezinárodní předběžné opatření do českého předběžného opatření. Jenom v tom případě může být aplikováno.
Dámy a pánové, tolik jenom velmi stručně představení onoho návrhu, který - jak jsem naznačil - vyvěrá opravdu z nutných potřeb České republiky jako státu při obhajobě jeho zájmů, to znamená státních zájmů, u mezinárodních organizací. Prosím vás tedy o podporu tohoto návrhu.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, takže děkuji a poprosím paní poslankyni Janu Kaslovou, která by měla být zpravodajkou pro prvé čtení. Prosím.
Poslankyně Jana Kaslová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, pan ministr velice výstižně představil vládní návrh tohoto zákona, a proto bych pouze stručně dodala, že návrh tohoto zákona, nebo tento zákon nahrazuje starý zákon, který již nevyhovuje opravdu praxi, která se vyvinula v řízeních před mezinárodními orgány v oblasti lidských práv, a proto je opravdu třeba tohoto zákona, i když velice krátkého, ale obsahově velice výstižného a potřebného. A možná ještě, že přijetí tohoto zákona nebude mít žádný výrazný dopad, nebo by nemělo mít dopad na státní rozpočet.
Tím bych to asi uzavřela a navrhuji proto přikázat ústavněprávnímu výboru návrh k projednání. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Otevírám obecnou rozpravu. Písemné tady nemám, takže kdo se přihlásí z místa do obecné rozpravy k tomuto návrhu zákona, kterým je součinnost pro účely řízení před některými mezinárodními soudy? Nehlásí se nikdo k tomuto bodu? V tom případě tedy ukončím obecnou rozpravu. To, co budeme hlasovat, budeme hlasovat opět až později.
Takže v této chvíli bych ukončil projednávání bodu - přerušil, pardon, omlouvám se za ten výraz - pouze přerušuji tento bod. Vrátíme se k němu ještě dnes.
Nyní otevírám další bod, to je tedy
38.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 231/ - prvé čtení
Prosím pana ministra Pospíšila, aby vedl trestní řízení soudní.
Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, pokusím se stručně uvést tuto novelu trestního řádu, která vychází z vládního prohlášení, které mimo jiné uvádí jako jeden z bodů reflexi takzvaného náhubkového zákona.
Experti Ministerstva spravedlnosti připravili tuto novelu, která se snaží vyvážit dva veřejné zájmy. Na jedné straně veřejný zájem, který má každá společnost, a to je zájem na ochraně soukromí jednotlivých členů společnosti, a na druhé straně pak stojí veřejný zájem na zveřejnění některých pro společnost důležitých informací. To znamená snahou tady je vyvážit zájem na ochraně soukromí a zájem a informace.
Naším cílem tedy bylo dosáhnout takového řešení, které společnosti poskytne informace, které je možné považovat za závažné, ale pouze v případech, kdy tento veřejný zájem převáží nad zájmem na ochranu soukromí. Právní úprava je postavena tak, že nejprve je vymezováno, kdy se informace v zásadě nezveřejňují. To vychází z původní úpravy, kterou přijala Poslanecká sněmovna již na konci minulého období, a pouze se toto zpřesňuje. Například u obětí trestných činů se specifikuje, kdy tedy ta oběť má zůstat anonymizována, a to například tam, kdy se rozlišuje osoba mladší osmnácti let, to znamená, je-li obětí osoba mladší osmnácti let, tam je ta anonymita zachovávána. A na druhou stranu u dospělých - v uvozovkách - obětí trestných činů se lépe specifikují trestné činy skrze jednotlivé skutkové podstaty, kdy by ta oběť měla být anonymizována, kdy zkrátka zveřejnění jejího jména a případně dalších identifikačních znaků oběti vede k její následné i další viktimizaci.
Uvedu příklady. Zákon říká, že jde-li o trestné činy v sexuální oblasti nebo trestné činy, kterými je oběti způsobeno závažné zranění, pak by takováto osoba, takováto oběť měla být dále anonymizována. Jsou jednotlivé skutkové podstaty přímo vyjmenovány v návrhu. Důležité je pak i kritérium charakter oběti, to znamená například u těhotných žen, u osoby svěřené do péče či osoby jinak bezmocné se počítá s tím, že takovéto oběti by měly býti i dále do budoucna anonymizovány.
Zákon tedy počítá s tím, že pokud sdělovací prostředek získá nějakou informaci například z odposlechu z trestního řízení, tak ji v zásadě nemůže zveřejnit. Zveřejnit ji může pouze v případě, kdy podle názoru sdělovacího prostředku převáží veřejný zájem na zveřejnění takovéto informace nad ochranou soukromí. Toto je samozřejmě vždy otázkou konkrétního výkladu a konkrétní aplikace v konkrétním případě. A jediný, kdo o tomto může rozhodnout, je v následném řízení soud. To znamená soud bude ten, kdo v individuálním případu bude posuzovat, zda veřejný zájem na zveřejnění převážil nad zájmem na ochranu soukromí.
Dámy a pánové, jak jsem již naznačil, my jsme se snažili velmi citlivě vybalancovat oba tyto veřejné zájmy, které jsou částečně též garantovány v ústavním pořádku České republiky. A forma, kterou jsme zvolili, to znamená, že pokud je zveřejněna nějaká informace, která zveřejněna být nemá, tak to samotné posouzení míry toho zájmu může opravdu činit nezávislý soud, nikoliv nějaký správní orgán nebo nějaký jiný státní orgán. Z pohledu nezávislosti nám připadalo toto řešení a tato konstrukce jako nejvhodnější. ***