(13.00 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Absurdní až komické jsou rovněž úvahy o rozlišování protikomunistické činnosti na odpor a odboj. Bude v podstatě záležet jen na libovůli úředníků, koho, kam a do které kategorie zařadí. Úžasné!
Konečně poslední výtka. Návrh zákona stanoví poměrně široké množství kategorií občanů, které podle zákona ocenit nelze vzhledem k jejich členství v klíčových organizacích komunistického režimu či spolupráce s nimi. Dochází však ke zjevným nerovnovážnostem, když mezi takové kategorie je zařazeno např. pouhé absolvování tříměsíčního kursu na vysoké politické škole v členských státech Varšavské smlouvy či krátké řadové členství v KSČ. Na druhou stranu návrh zákona nikterak nepostihuje kupř. ani působení v nejvyšších orgánech Socialistického svazu mládeže. A tak bych mohl, vážené kolegyně a kolegové, pokračovat, ale není, myslím, třeba.
Navrhovaný zákon je veskrze ideologickou právní normou. Je dalším pokusem rozdělovat společnost a to je proti smyslu politiky v sociálně demokratickém pojetí, aspoň jak já jsem ji vždy chápal.
Ale pro vládní koalici mám jednu dobrou zprávu. Řadového občana to příliš nezajímá, ani zajímat nemůže. Právnický a ideologický paskvil nemůže přinést důstojné normy nahlížení na minulost. Přitom zákon, kterým bychom se vyrovnali s minulostí a ocenili boj mnoha našich spoluobčanů proti komunistickému režimu, nepochybně potřebujeme. Celou řadu z nich jsem znal a byli po obnovení demokracie, kdy se např. mohli vrátit do republiky, mými přáteli. Měli dokonce stejnou stranickou legitimaci jako já. Například Jiří Horák, bývalý předseda sociální demokracie, po čtyřicet let v emigraci, který velmi intenzivně pracoval v československém exilu, byl např. generálním tajemníkem Rady svobodného Československa a samozřejmě činitelem exilové sociální demokracie. Nebo Přemysl Janýr, činitel exilové sociální demokracie a také člověk, který v Rakousku v úřadu spolkového kancléře organizoval pomoc chartistům. Radomír Luža, činitel exilové sociální demokracie. Jiří Löwy a další a další. Mohl bych samozřejmě také hovořit o svých předchůdcích ve funkcích, které jsem v sociální demokracii zastával, ať to byla funkce předsedy strany nebo funkce ústředního tajemníka. Ty jsem osobně pochopitelně znát nemohl, ale vím, že např. Bohumil Laušman, předseda sociální demokracie, zahynul ve vězení bývalého režimu, stejně tak např. jeden z generálních tajemníků Vojtěch Dundr, který byl odsouzen k doživotí v procesu s Miladou Horákovou a zahynul v komunistickém vězení. Mluvím úmyslně o těch, kteří zemřeli, o těch, kteří strávili desítky let v emigraci, a byli to třeba moji osobní přátelé, nebo také ve vězení, a pracovali v exilových československých organizacích.
Dámy a pánové z koalice, schvalte si klidně tento zákon, vaše politické postavení se tím nijak nevylepší. Reálně problémy této země tímto zákonem nevyřešíte.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Nyní prosím o slovo pana poslance Daniela Korteho a poté je přihlášen pan poslanec František Bublan. Tyto dvě přihlášky zde nyní mám. Pan poslanec Daniel Korte má slovo.
Poslanec Daniel Korte: Vážená paní předsedkyně, vážení hosté, dámy a pánové, nebojte se, nebudu zde na rozdíl od mnohých a zejména některých mluvit dlouho. Vyznávám zásadu non multa sed multum.
Vyrovnávání s minulostí je, dámy a pánové, disciplína, která nám příliš nejde. Není ani příliš divu, je to totiž disciplína obtížná. Toto téma rovněž není obvyklým předmětem širšího veřejného diskursu a není ani u veřejnosti příliš oblíbené. Opět není ani příliš divu. Vždyť podívat se do zrcadla sám na sebe, přiznat si své slabosti, poklesky, či dokonce provinění vyžaduje odvahu a jistou mravní sílu.
Nebojte se, nechci zde moralizovat, a tím spíše jsem dalek toho, soudit. Vím, že ne každý měl, má a bude mít na to, být hrdinou. Tím spíše bychom měli projevovat vděk a úctu těm skutečným hrdinům, kteří se na základě své mravní odpovědnosti aktivně postavili na odpor komunistické zvůli, a to i s vědomím nevyhnutelnosti své následné perzekuce.
Ne že by se neudělalo vůbec nic. Na začátku 90. let byly na tomto poli přijaty důležité zákony - zákon o soudní rehabilitaci, zákon o mimosoudních rehabilitacích a zejména zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Myslím, že není od věci, abychom si z tohoto zákona něco připomněli.
Praví se v něm, že režim založený na komunistické ideologii byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. V § 3 citovaného zákona pak čteme: Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě nebo ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.
A zde se, dámy a pánové, nabízí otázka, zdali se opravdu dostalo úcty těm, kteří vedeni hodnotami svobody a demokracie se statečně stavěli na odpor zločinnému režimu a napomohli tak obnově těchto hodnot. Mnozí z nich žijí ve velmi skromných, ba dokonce nuzných poměrech. Nemohli vystudovat, měli podřadná zaměstnání, nemohli vykonávat svá povolání a v důsledku toho mají také podřadné, podprůměrné důchody. Mnozí z nich v důsledku věznění, dlouhodobého šikanování a jiné perzekuce mají podlomené zdraví či trpí psychickými problémy. A v neposlední řadě jsou pak ostudou našeho demokratického státu tzv. zbytkové tresty, které jim byly uloženy v souvislosti s jejich protirežimní činností a které nejen že nebyly rehabilitovány, ale nebyly ani odškodněny.
A provedeme-li srovnání se členy zločineckých organizací - připomeňme zde § 2 odst. 2 citovaného zákona o protiprávnosti komunistického režimu - cituji: Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému. Čili tito vedoucí funkcionáři Komunistické strany Československa, tyrani, kteří vydávali rozkazy, a jejich pochopové, kteří tyto rozkazy ochotně, horlivě, ba přehorlivě plnili - takové srovnání dopadne velmi tristně. Nikdo z hlavních exponentů, představitelů režimu nebyl potrestán. Zůstaly jim všechny neoprávněně nabyté výhody včetně majetku, neoprávněně nabyté proto, že byly odměnou za bezpráví, jehož se dopouštěli. A protože celoživotně měli vysoké příjmy, mají také nadprůměrné důchody. ***