(18.00 hodin)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, mám do ní v tuto chvíli sedm přihlášek písemných, jednu z místa, druhou z místa, písemné mají přednost. Nejprve paní poslankyně Jitka Chalánková.
Poslankyně Jitka Chalánková: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, jistě vnímáme, jak citlivé téma probíráme. Když jsme se o tomto tématu bavili na stálé komisi pro rodinu, předběžně také na semináři, tak jistě cítíme, že téma je velmi složité a že se asi těžko podaří vytvořit takový zákon, který by vyhovoval všem situacím, ve kterých se rodiny mohou ocitnout. Takto moudře mohl rozhodnout v historii pouze jeden, a to byl král Šalamoun.
Ale přesto se snažme, ať rodiče, soudci, nebo i my, mít na paměti jedno: je dobře, že slyšíme, že zájem dítěte má přednost, to je velmi dobře, že tato věta tam je. Ale mějte na paměti ještě jednu záležitost: že dítě není majetkem, že dítě není majetkem ani otce, ani matky a žádný z nich na ně nemá právo a nárok. Dítě není majetkem ani jednoho z nich.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní poslankyni Jitce Chalánkové. Druhou přihlášenou je paní kolegyně Lenka Kohoutová, po ní bude hovořit paní poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová.
Poslankyně Lenka Kohoutová: Děkuji, paní předsedkyně. Vážené dámy, vážení pánové, ráda bych vystoupila s příspěvkem na podporu návrhu zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o změnu, která je malou co do počtu slov, avšak velkou svým významem. Máme v rukou návrh na novelizaci zákona, který přináší mnohým dětem naději vyrůstat s oběma rodiči, byť střídavě.
Hovoříme o tom, že dítě bude svěřeno do této péče, bude-li to v jeho zájmu. Možná krátce o tom, co je to střídavá péče. Je to péče obou rodičů, kdy dítě však žije střídavě u jednoho z nich po různě dlouhou dobu, kterou stanoví soud. Jak dlouhá bude doba mezi jednotlivými intervaly, jak jsem říkala, určí soud. V potaz se vždy berou doporučení psychologů, shoda či neshoda rodičů a názor dítěte, pokud je k tomu způsobilé.
Ač doposud soud nemusel o použití institutu střídavé péče rozhodovat, pokud schválíme tuto novelu, říkáme, a já pevně věřím, že ji schválíme, že soud se bude muset zabývat skutečností, zda má rodina o střídavou péči zájem, a především, zda je tento zájem ve skutečném zájmu dítěte. Zkrátka již nebude možné se tomuto tématu vyhnout. Soudce prostě a jednoduše bude muset vzít v potaz, že rozhoduje o střídavé péči, nejde se tomu po této novelizaci vyhnout.
V současnosti se u nás soudci vyslovují pro střídavou péči pouze v necelých 3 %. Na Slovensku je to 16 % a v Belgii dokonce 20 % pro rozhodnutí pro střídavou péči.
Velmi ráda bych se svými kolegy ještě diskutovala o onom pojmu, co je to zájem dítěte. V žádném případě nesmí být rozhodujícím ukazatelem například malý byt či chudoba. Zájem dítěte však musí být brán na zřetel, když se v rodině objevují patologické jevy jako násilí, drogy, alkohol nebo třeba gamblerství. Pod pojmem zájem dítěte je i jeho vyzrálost, jeho zdraví a jeho rozhodnutí být s jedním nebo s oběma rodiči. Musíme si říci, že mnohé děti samozřejmě nezvládnou bydlet střídavě u jednoho či u druhého rodiče.
Diskuse nad zájmem dítěte a nad tím, co si pod tímto termínem představit, je pro mě klíčem, který otevírá možnost dítěte vyrůstat u obou rodičů. V žádném případě nesmíme dovolit, aby dítě bylo nástrojem k vyvolávání dalších šarvátek mezi rodiči nebo aby sloužilo jako rukojmí jednoho z nich. Tohle však není o vyzrálosti dítěte, o které jsem již hovořila, ale o zdravém rozumu samotných rodičů.
Dále bych ráda debatovala o možnostech, jak zavést povinnost uvádět v rozsudku, proč bylo nebo nebylo rozhodnuto o svěření dítěte do střídavé péče. Z jedné strany na to nahlížím jako na poučení pro rodiče a z druhé strany jako na jakési vodítko pro případná odvolání proti rozsudku. Podobný systém je velmi dobře praktikován v Belgii, kde toto podstatě lépe funguje nežli u nás.
Tak jako v životě není nic úplně bílé ani nic úplně černé, tak jsem se při své práci setkala jak s negativními, tak s pozitivními názory. Netvrdím, že střídavá péče je ideálním lékem na porozvodové starosti, ale pokud máme prostor diskutovat o možnostech, jak zachovat dítěti šanci vyrůstat s matkou i otcem, musíme tak učinit. Velmi prosím, mějme při naší debatě na paměti, že jednáme o dětech. O dětech, které mají právo na oba rodiče, o dětech, které mají právo současně na mámu i na tátu.
Na závěr bych ráda citovala Úmluvu o právech dítěte, kterou jsme před lety přijali a kde se píše. Cituji: "Článek 9 odst. 3. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelně osobní kontakt s oběma rodiči, leda že by to bylo v rozporu se zájmy dítěte." Čili naše novela se přímo k tomuto vztahuje.
Dámy a pánové, chtěla bych vás nyní vyzvat k široké a plodné diskusi, která bude probíhat mezi prvním a druhým čtením. Mějme při ní na mysli, že právě rozhodujeme o zájmu i našich děti. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní poslankyni Kohoutové. Prosím nyní paní kolegyni Zuzku Bebarovou-Rujbrovou, po ní je přihlášen pan poslanec Jiří Koskuba.
Poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová: Dobré odpoledne, kolegyně a kolegové. Děti jsou velmi citlivé téma a bude tomu jistě odpovídat i zde probíhající diskuse.
Já bych zejména některým poslancům, kteří zde nejsou tak dlouho jako já nebo třeba pan poslanec Benda, ráda připomněla, že jsme podobou diskusi už absolvovali. Absolvovali jsme ji v roce 1998, když jsme projednávali takzvaně velkou novelu zákona o rodině, která možnost střídavé výchovy do našeho práva zavedla. Tehdy jsme měli příležitost slyšet celou řadu odborníků a lze říci, že jsme šli nad jejich názor právě proto, že jsme chtěli umožnit úzký kontakt dítěte s oběma rodiči.
Pro mě ale návrh pana kolegy Staňka představuje především výraz nedůvěry k naší justici. 90. léta byla poznamenána děravým právem, koneckonců ekonomicky na to doplácíme dodnes, a dnes máme naopak tendenci šněrovat občany do nepřehledné právní kazajky, v níž sice neznalost práva a zákona neomlouvá, ale právo se stalo zcela nepřehledným nejenom pro občany, ale i pro právní odborníky. Soudům pak striktně linkujeme rozhodnutí, která musí při splnění formálních náležitostí učinit, dáváme jim k tomu lhůty, ve kterých tak musí učinit, a zapomínáme na to, že ne všechny případy jsou stejné, a že pokud soudcům neponecháme prostor pro posouzení právě jednotlivostí těchto případů, tak náš dobrý záměr může skončit i nešťastně.
Návrh vychází z přesvědčení, že rodiče, a je lhostejné, zda to má být otec, či matka, mají právo na dítě. Já bych chtěla říci, že tomu tak není. Dítě má právo na blaho, má právo na to, aby rodiče zabezpečili veškeré jeho potřeby, jeho výživu, jeho zájmy, jeho lásku, má právo na oba rodiče, to už tady jedna z předřečnic řekla. Ale motem všech rozhodování, která se nezletilých dětí týkají, by mělo být - a stanoví to výslovně zákon - blaho dítěte. ***