(16.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A samozřejmě také vím, že Česká republika pravděpodobně nemá takové nástroje, aby v té věci zjednávala nápravu. Takže - také o tom nemluvím proto, abych jenom říkal... Jenom prostě říkám, že důvody ke znepokojení jsou. A jestliže občané v České republice jsou znepokojeni, je dobré i uznat to, že akce se odvíjí za v něčem velice nepříznivých okolností a není tady jistota výsledku.
A bohužel se můžeme nadát i toho, že Libye se může na dlouhou dobu stát nestabilním státem, podobně jako jsme to viděli v minulosti třeba v případě Somálska a bohužel i některých dalších. Ale takovéto státy potom jsou opravdu zdrojem dlouhodobých rizik. To se dá na Somálsku demonstrovat.
Byl jsem rád, že se tady o tom bavíme, také proto, protože jsem přesvědčen, že by bylo dobré, abychom si uvědomili, že dochází k tomu, že vlastně Libye rozděluje svět. Ona jakoby dokonce rozděluje i situaci v jednotlivých zemích, jak jsem si všiml v Rusku, kde pozice pánů Putina a Medveděva jsou poměrně výrazně odlišné. A ona nás vlastně rozděluje i v tom, že - i když tady bylo řečeno, že máme Rezoluci Rady bezpečnosti OSN, na základě které se začalo jednat - se vlastně ukazuje, že nedlouho po tom, co ona rezoluce vešla v platnost nebo se začalo podle ní jednat, tak se Aliance začala drolit. Mám na mysli vystupování Číny, Ruska. A dokonce nemáme jednotu ani v rámci Evropské unie samotné. Dokonce i v rámci Aliance se ukázalo, že najít jednotný postoj je obtížné, a že dokonce problémy mezi jednotlivými zeměmi, dokonce z Evropské unie, se přelévají právě v takovéto situaci krizové do rozhodování NATO. To jakoby ukazuje slabiny.
A jestliže jsme tady dlouhodobě říkali, že Česká republika má v NATO a v Evropské unii zajištěnu bezpečnost lépe než kdykoliv v minulosti a že máme jistoty, které jsme nikdy v minulosti neměli, tak vlastně situace ukazuje určité meze jistoty. Mohou prostě vzniknout situace - a Libye to bohužel naznačuje - kdy najednou jednotný postup je velmi obtížný a kdy se ukazuje, že tady zůstala řada nevyřešených věcí uvnitř Aliance a dílem, řekněme, i uvnitř Evropské unie.
Kdybych měl formulovat to, co mi připadá, že je pro Českou republiku důležité, řekl bych, že pokud budeme a jsme schopni, tak bychom měl čelit té dezintegraci, kterou ta situace vytváří. Že by naším zájmem mělo být, aby se dezintegrace neprohlubovala a aby se ji podařilo nějakým způsobem zastavit nebo na ni reagovat. Připadá mi, že to je v této chvíli zájem České republiky.
Také si nemyslím, že situace je takto interpretačně jasná a jednoduchá. Já jsem si tady na jedné straně vědom toho, že tak jak to stojí, tak by bylo zpozdilé činit to tady předmětem nějakého ideologického boje. A to si ale nemyslím, že výklad toho, co se děje na Středním východě, je jednoduchý. Velmi dobře si uvědomuji, že kdybych měl já interpretovat ty události, zřejmě bych výrazně zdůraznil právě ty sociální aspekty - potravinovou, dokonce textilní krizi - které vedly k tomu, že vypukají tato povstání, ani vlastně nevím dost dobře, jestli mohu říci revoluce, v těchto zemích Středního východu nebo Blízkého východu.
Na druhé straně, myslím si, že i pro pochopení toho, jak se dnes k tomu stavíme, by bylo dobré bavit se například o tom, proč máme jiný postoj k Bahrajnu a jiný postoj k Libyi. Víte dobře, že v Bahrajnu je také demokratická revoluce, nebo je to revoluce, která je vedena požadavky šíitů. Dovedu si představit, že požadavky těch, co tam protestují, jsou možná v lecčems oprávněné. To mohou být požadavky sociální a jiné, které bychom měli podpořit. A všichni dobře víme, že se k tomu stavíme zdrženlivě a že do určité míry jakoby respektujeme stav, kdy vojáci ze Saúdské Arábie přivolaní do této země, Saúdské Arábie, která je, řekněme, spojencem, vlastně potlačují typ povstání, který není vzdálený tomu, který v jiných zemích podporujeme. Dokonce dochází k takovým paradoxům, že Saúdská Arábie na jedné straně podporuje akci proti Libyi, na druhé straně tato země sama koná akci proti lidem podobně protestujícím v Bahrajnu. Tím ale nechci říci, že protest proti Kaddáfímu je to samé jako protest proti monarchii v Bahrajnu. Nicméně říkám to, že to vůbec tak jednoduché není. A dovedu si představit, že tady je i politická interpretace, ve které se třeba budeme lišit, a pravděpodobně nebude tak jednoduché se na ní shodnout.
Nicméně, přesto si myslím, že v této chvíli není tak důležité za každou cenu se odlišit a říci, že jsme každý jinde - opozice jinde, koalice jinde, protože mně na tom všem především znepokojuje ten proces dezintegrace, to, že Libye nás rozděluje v Evropě, Libye nás rozděluje v NATO, Libye rozděluje dokonce mezinárodní společenství, viz postoj Číny a Ruska. Myslím, že to je pro Českou republiku špatný vývoj. A pokud máme možnosti, měli bychom se snažit tomu čelit.
To je to, co bych si dovolil jenom poznamenat k vystoupení Karla Schwarzenberga a Alexandra Vondry. Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu místopředsedovi Zaorálkovi. Nyní je přihlášen do rozpravy pan poslanec Vojtěch Filip. Zeptám se, zda se ještě někdo hlásí. Pan místopředseda vlády Karel Schwarzenberg bude reagovat na vystoupení místopředsedy Sněmovny Lubomíra Zaorálka. Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Karel Schwarzenberg: Paní předsedkyně, paní poslankyně, páni poslanci, snad jenom k doplnění, řekněme, informaci.
Co se týče srovnání Bahrajnu a Libye, tady je přece jenom závažný rozdíl. Já nepochybuji, že vláda bahrajnská není perfektně demokratická. O to nejde. Bahrajn ale na rozdíl od Libye nikdy nepodporoval teroristické akty po celém světě, v Evropě pamatujeme Lockerbie, pamatujeme na různé libyjské akce v Africe atd. Bahrajn jakožto takový není nebezpečím pro okolní svět, tudíž tady je závažný rozdíl mezi Bahrajnem, který zajisté... Tam je situace ta, že sunnitská menšina prozatím ovládá šíitskou většinu, což má ovšem další implikace. Ale, řekněme, není to stát, který ohrožuje někoho.
Co se týče drolení a Spojených států. Za prvé, Spojené státy ústy své ministryně zahraničí i státní tajemnice se částečně vyjádřily velice jasně. Já připomínám slova Kaddáfí must go atd. Existoval tady nějaký čas, než se vnitroamericky situace objasnila. Který směr zvítězil, je bez pochyby, ale, řekněme, Spojené státy to nepovažují za svůj hlavní zájem v politice, ale zajisté za tou akcí stojí.
Drolení. Byly rozpory v alianci, tedy v alianci NATO, jak postupovat. Řekněme, jedině Německo bylo silně proti ozbrojené akci. Slovy svého ministra Westerwella velice dobře argumentovali. Nicméně tady zůstali v menšině.
Rusko a Čína nikdy nebyly součástí aliance, jak známo, když se koneckonců v Radě bezpečnosti zdržely hlasů. Já jsem se odvážil to označit jako pokrytecký postoj, neboť tím umožnily akci. Tím, že se Čína a Rusko zdržely hlasů, tak rezoluce prošla Radou bezpečnosti. Ozbrojené akce byly možné. Když se toto stalo, tak po nějakém čase jak z úst ministerského předsedy Putina, tak čínských představitelů zaznělo, že vlastně to vůbec nechtěly. ***