(22.40 hodin)
(pokračuje Heger)
Návrh mluví i o optimalizaci výdajů a příjmů. Výdaje se týkají hlavně lékové tvorby. O tom tady moc řeč nešla, když pominu rozsáhlou kritiku z projednávání v minulém týdnu, kdy jsme byli napadeni, že nic neděláme, že SÚKL nic nedělá, že se nesnažíme situaci zlepšit. Je tam celá řada nápravných kroků, které by měly situaci zlepšit v úhradách jak ceny léků, tak úhrad léků, tak vstupu vysoce inovativních léků, tak vysazování léků, které nejsou zdaleka tak efektivní, jak bychom si přáli, aby všechny prostředky, které medicína používá, aby je používala opravdu na základě evidence base neboli efektivně, průkazně s tím, že mají efekt.
Jsou tam pasáže, které mluví o zlepšení vymáhání dluhů, penále a pokut, které by mohly přinést pár desítek milionů do zdravotnického systému. Jsou tam drobné legislativní detaily - ale přiznám, že tam není nic z toho, co zde také často zaznívalo, že by se příjmy do zdravotnického systému měly zvýšit razantně, že by se mělo obnovit nedegresivní placení zdravotního pojistného, že by se měl zvýšit podíl státu za státní pojištěnce, a k tomu musím připomenout to, co jsem říkal v úvodu, že situace naší země není sice katastrofální, ale státní rozpočet rozhodně není v pozici, kdy by mohl přidávat do zdravotnictví peníze, a to zadání si koalice dala takové, že bude zvyšovat efektivitu, a nikoliv přilévat peníze.
Zní to velmi tvrdě, ale možná jsem na začátku neřekl nebo nepřipomněl jeden fakt, že zdravotnictví se za posledních dvacet let octlo v určité krizi několikrát a vždy bylo nakonec řešením přilévání peněz. Krize se tím oddálila, ale nikdy definitivně vyřešila a vrací se periodicky zpátky. Krizi jsme prodělali protestem lékařů a krize je tady, přestože jste o ní nemluvili, přestože se mluvilo hlavně o tom, že by se schválením návrhu, jak tady leží, vytvořila apokalypsa, která naše zdravotnictví úplně zničí.
Já vás ujišťuji, že nejenom já osobně, ale ani koalice nemáme v úmyslu zdravotnictví ničit. Přestože tomu nechcete věřit, koalice má v úmyslu posílit roli pacienta a změny, které dělá, dělá pro pacienta, nikoliv proti němu. To, že se má zvýšit v detailech poplatek za ošetřovací den, ještě neznamená, že to má znamenat vyždímání pacienta a jeho ponížení. To je opravdu věc, která, i když tomu nevěříte, má sloužit regulaci, má sloužit určitému omezování následné péče, dlouhodobým pobytům v nemocnici, které mohou být realizovány v sociálních ústavech.
Já se tomu nebráním, přestože se tomu říká regulační poplatek, tak je to jakási spoluúčast. Je to spoluúčast, která je daná zákonem, je tedy ústavně čistá a potvrzená Ústavním soudem. A je minimální, je symbolická, ne všude regulační efekt má, ale rozhodně ho má a prokázalo to snižování některých výkonů, které jsou zbytné. A tam, kde regulační poplatky byly odstraněny, jako u malých dětí, tak se výkony velmi rychle vrátily. Zeptejte se kteréhokoliv pediatra.
Není pochyb o tom, že náš zdravotnický systém musí nejenom natahovat ruku pro nové peníze, a ta doba znovu přijde, ta prostě tady byla vždycky v posledních dlouhých desetiletích a bude tady znovu. Náš systém se prostě musí státi více efektivním, přestože někteří z vás na efektivitu nevěříte.
Efektivní systémy jsou dnes v západní Evropě propagovány formou řízené péče. Řízená péče tady byla zmiňovaná mnohokrát, přestože tento návrh ji v sobě nemá. Nemá, ale já se netajím tím, že určité prvky řízené péče my prostě potřebujeme. Řízená péče není něco, co dělá americké zdravotnictví na úrovni 16 % z HDP extrémně drahým, naopak ty segmenty, kde řízená péče je, jsou velmi efektivní a dnes se k nim vrací západní Evropa a šilhá po nich, protože všude, i v drahých evropských systémech, kde je množství peněz daleko větší než u nás, řízená péče je určitým východiskem.
Ale jak zde zaznívalo v rozpravě a jak tvrdím i já, reforma a dramatická transformace zdravotnictví není jediným cílem. Cílem je kultivace zdravotnictví, zlepšení podmínek pro pacienta, lepší využití peněz, které jsou momentálně k dispozici a vždycky budou omezené, a cílem je tedy zdravotnictví kultivovat i v tomto směru.
Dámy a pánové, já musím říct jednu věc, která tu v těch velkých protestech nezazněla. Naše zdravotnictví není žádný ideál, tak jak jste ho tady líčili. Je samozřejmě technologicky na výši, poskytuje péči, která je často srovnatelná se zahraničím, neposkytuje nepochybně komfort ani pacientům takový, jako je ve vyspělých zemích, a neposkytuje komfort ani zdravotníkům, kteří jsou chronicky nespokojení, a je potřeba, aby se jejich postavení zlepšilo, aby byli v pohodě a mohli poskytovat pacientům to, co jim náleží. Takže tu apokalypsu, kterou jste tady líčili, tu my tady nemáme, ale rozhodně tady nemáme ideální zdravotnictví, které bychom chtěli kazit, ale naopak, chceme ho lepšit. (V sále je veliký neklid a hluk.)
Já musím zmínit některé věci, které tu také ještě nezazněly ze současného stavu. Padlo tu, že nikdo nemá nárok omezovat péči. Říkali to zde lidé, renomovaní právníci nebo znalci právního prostředí, kteří se opírali o ústavu, ale ústava říká: ano, pacient má nárok na péči, kterou neplatí, neplatí ji ale v rámci stávajícího zdravotního pojistného systému a tak, jak je systém definován zákonem. A v zákoně je dávno to, co kdybychom navrhovali dnes my, tak proti nám budete vystupovat, že chceme něco neústavního. V zákoně je omezení péče a všechny regulační záležitosti, které se týkají úhradových mechanismů, jsou omezováním péče, a to omezování je v zákoně řečeno, že je děláno ve veřejném zájmu, a k tomu veřejnému zájmu patří i to, aby systém, který tady je, který vybere a získá od státu jenom omezeném množství peněz, tak tento systém veřejného zdravotního pojištění prostě nemá úplně na všechno.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Pane ministře, prosím, omlouvám se. Prosím všechny přítomné v sále, aby se zklidnili, nebo aby si šli vyřídit věci do předsálí. Děkuji. Prosím.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Děkuji. Systém nemá na všechno, protože ani v nejbohatších zemích nemá žádný zdravotní systém sebedokonalejší na všechno, co by mohla medicína dnes poskytovat. To, co se říká v těchto zemích, je, že než před tím strkat hlavu do písku, nechávat věci na benevolenci lékařů úplně ve všem, přestože lékař vždycky bude peníze, které jsou k dispozici, nějak mezi pacienty rozdělovat, a naštěstí to lékaři stále ve své valné většině dělají velmi odpovědně, tak je prostě daleko racionálnější, když se pravda přizná, když se řekne, že systém, ať je jakýkoliv, bude vždycky mít své limity a limitace dostanou svá pravidla, podle kterých peníze, které jsou a mají být k dispozici všem a v rámci balíku všeobecného pojištění mají být k dispozici ekvitně všem, chudým i bohatým, a jestliže je někdo chudý a nemá na to, aby si platil nadstandard, tak standard by měl být takový, aby byl kulturní, byl na evropské úrovni a nemuseli bychom se za něj stydět. ***