(11.10 hodin)
(pokračuje Drábek)
Shodou okolností v minulých dvou dnech probíhalo v Paříži jednání ministrů sociálních věcí zemí OECD, tedy 34 nejvyspělejších zemí na světě, kde musím říci, že náš postup je velmi přesně v rámci toho, jaké kroky jsou přijímány v řadě jiných zemí, není to nic ojedinělého. Možná máme jenom výhodu v tom, že parametrické úpravy našeho důchodového systému začaly už v polovině 90. let, že tedy nemusíme řešit jako v některých jiných zemích skokové navyšování věku odchodu do důchodu. Stejným způsobem doporučuji pokračovat i dále. Myslím si, že rozhodovat v roce 2011 o trajektorii důchodového systému po roce 2030 je odpovědné zejména vůči dnešní mladé generaci.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji vám, pane ministře. Návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání výboru pro sociální politiku. Usnesení tohoto výboru nám bylo rozdáno jako sněmovní tisk 277/1. Zpravodajkou výboru je paní poslankyně Jitka Chalánková. Prosím vás o slovo.
Poslankyně Jitka Chalánková: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, podrobnou zprávu o materiálu jste již slyšeli. Dovolte, abych vám přednesla 31. usnesení výboru pro sociální politiku ze 7. schůze konané dne 6. dubna 2011 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 155 z roku 1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sněmovní tisk 277. (Velký hluk v sále.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Promiňte, paní poslankyně, požádám o klid v jednacím sále. Všechny prosím, aby věnovali pozornost tomu, jemuž bylo uděleno slovo, a své hovory přeneste mimo jednací síň.
Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji, paní předsedkyně. Po úvodním slově Jaromíra Drábka, ministra práce a sociálních věcí, po zpravodajské zprávě poslankyně Jitky Chalánkové a po rozpravě výbor pro sociální politiku
1. doporučuje Poslanecké sněmovně, aby vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sněmovní tisk 277, schválila a
2. zmocňuje zpravodajku výboru, aby se stanoviskem výboru seznámila schůzi Poslanecké sněmovny a ve spolupráci s legislativním odborem Kanceláře Poslanecké sněmovny provedla příslušné legislativně technické úpravy.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji vám, paní poslankyně. Otevírám obecnou rozpravu. Nemám do ní žádnou písemnou přihlášku, ale hlásí se pan poslanec Opálka, má tedy slovo jako první.
Oznamuji, že pan poslanec David Šeich má náhradní kartu číslo 8.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní předsedkyně. Vážená vládo, kolegyně, kolegové, nebudu dnes dlouze zdržovat, ale přesto považuji za důležité znovu některé momenty zopakovat.
Ústavní soud rozhodl, vláda byla povinna připravit návrh řešení, ale nebyl stanoven způsob řešení. Ta volnost rozhodování byla větší a Ministerstvo práce a sociálních věcí také uvažovalo o několika variantách. Nakonec se rozhodlo pro tu, kterou vláda podpořila a předložila Poslanecké sněmovně. Musím říci, že je to varianta v rámci pojistného systému, jak někdo říká kvazipojistného systému... (Stále velký hluk v sále.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Promiňte, pane poslanče, i vám se pokusím zjednat odpovídající prostředí pro vaše vystoupení. Všechny kolegyně a kolegy žádám, aby věnovali pozornost tomu, kdo mluví, ostatní, prosím, vyřiďte mimo tento sál.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji pěkně, paní předsedkyně. Myslím, že jiné to nebude, až snad kolem půlnoci, když se to vylidní. Takže budu pokračovat.
Ten kvazipojistný systém má z mého pohledu dva problémy. Na jedné straně, v roce 1993 se vytvořil systém, který by měl být samofinancovatelný, vzpomenul bych možná i chozrasčotně samofinancovatelný, a hledají se parametry uvnitř toho systému. Ty jsou samozřejmě možné pouze tři, a to hýbat se statutární hranicí odchodu do důchodu, zvýšit, či snížit pojistné a zvýšit, či snížit dávky důchodového zabezpečení. Zapomíná se na to, co se uplatňuje v řadě evropských států, to je vícezdrojové financování, a zapomíná se taky, že je možno vyjít z tohoto pojistného systému na systém zabezpečovací, tak aby státní pilíř byl formulován jako sociální dávka, ne jako plnění pojistného, neboť de facto to pojistné téměř každým rokem několikrát Poslanecká sněmovna neustále upravuje. Zabezpečovací systém by zajistil jasné dávky, tak jak jsou formulovány dnes, s tím rozdílem, že by pojistné plnění čili příjmovou část řešil formou sociální daně.
Pro to se vláda nerozhodla a řešila systém na úkor 70 % budoucích důchodců a ve prospěch 20 % budoucích důchodců. To je varianta pro poslanecký klub KSČM nepřijatelná, a proto v podrobné rozpravě, do které se již nyní přihlašuji, znovu dám návrh na zamítnutí tohoto tisku. Je mi jasné, že koalice má dostatek hlasů, aby toto zamítnutí zvrátila a aby prosadila svou, ale chci, aby tak bylo jasně stanoveno, které kluby se pod tento zákon podepsaly a které měly návrh jiného řešení.
Tento tisk se však stal nosičem i pro úpravu řady parametrických změn. Z nich nejvíce diskutovaná dnes v médiích je statutární hranice odchodu do důchodu. Chtěl bych říci to, co jsem zde už uvedl, možná krátce, při projednávání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě.
Ano, většina problémů, která je spojena s důchodovým systémem, stojí mimo tento důchodový systém, tj. v otázce demografického vývoje, v otázce efektivity a výkonnosti ekonomiky a v politickém rozhodnutí o stupni solidarity. Je třeba zdůraznit, že v této oblasti žádná navrhovaná opatření nikdy předložena v souvislosti s důchodovou reformou nebyla. A tak je třeba zdůraznit mladým lidem, že situace nestojí na tom, do kolika budou dělat či kolik budou odvádět, ale na tom, kolik budou mít dětí. A jestli se jim zdá, že by měli hodně odvádět na staré důchodce, tak je třeba znovu zdůraznit, že neodvádějí na žádné staré důchodce, ale odvádějí na své rodiče či prarodiče. A pokud by chtěli mít ty důchody stejně tak, jak mají předchozí generace, že se musí také postarat o to, aby měl kdo platit na ně, čili na tu jejich generaci. V tom je jádro pudla celého problému řešení důchodové reformy, vedle samozřejmě prodlužujícího se věku, což může sice řešit otázka zvyšování statutární hranice odchodu, čili věku. Tady ale znovu zdůrazňuji - jestliže ve Francii se ženy budou, a to mluvím o ročníku 2005 až 2007, dožívat věku 84,5 roku a muži 77,2, ve Švýcarsku obdobně, ve Španělsku obdobně, taktéž i v Itálii, Island 83,3 u žen a mohl bych pokračovat dále, tak Česká republika je někde až v té poslední třetině, 79,8 roku ženy, 73,4 roku muži.***