(15.10 hodin)
(pokračuje Opálka)
Myslím si, že daleko levnější by byla stabilizace státního pilíře a dobrovolnost toho, ať si každý spoří či řeší situaci důchodového zajištění navíc, jak umí. Vždyť už za první republiky, v podstatě za Rakousko-Uherska, šlo o systém skupování nemovitostí a pak žití třeba z rentiérského způsobu.
Dále se nám vyčítá, že naše návrhy nezabraňují růstu výdajů důchodového systému k hrubému domácímu produktu. Já chci říci, že Česká republika se točí někde mezi 8 a 8,5 %, a když se podíváme na Evropskou unii, tak je to kolem 12 %. Když se podíváme na Francii, nebo Německo 12,6 %, Francie 12,8 %, Rakousko 13,3 %, Polsko 13,9 %, Itálie 14,2 %. Neustále se v podstatě snažíme přerozdělit daleko menší koláč, než je někde jinde. Myslím si, že z tohoto pohledu ta výtka není správná.
Dalším argumentem proti našim řešením je, že přenášíme deficit mimo okruh důchodového systému na státní rozpočet a na ekonomicky aktivní generaci. Že počítáme s finanční redistribucí příjmovou i náhradních dob, to je samozřejmě pro nás určitý systém solidarity. Myslím si, a už jsem se zmínil, že vícezdrojové financování důchodového systému není chybou a že stát má určité - i z minulosti - povinnosti, které by měl plnit. Dokonce je nám vyčítáno, že naše řešení by produkovalo růst nezaměstnanosti jako sekundární efekt. No, ba naopak - KSČM počítá s plnou zaměstnaností těch, kteří chtějí pracovat, a není to náš výmysl, tento cíl si vytyčila i Evropská unie. A je úkolem státních orgánů České republiky, jak k tomuto cíli postupně dospět.
Hodně se také hovoří o nutnosti sjednocení odchodu - délky dožití a sjednocení věkové hranice pro nárok na starobní penzi. Je to jedno z možných kritérií. Druhé z možných kritérií, které to může nahradit, je doba pojištění. Každý stát to řeší nějak jinak, někteří kumulativně, stejně tak Česká republika.
Již jsem zde nesčetněkrát zdůraznil, a neodpustím si to ani dnes, že v České republice se v průměru dožíváme o čtyři roky kratšího věku, než je průměr evropské patnáctky. Jestli se podíváme na prognózy OECD či Eurostatu, tak musím konstatovat, že je tam charakterizován určitý nárůst, ale ten rozdíl mezi těmi zeměmi nikterak nemizí. Proto říkám, jestliže bude v Evropě stejná délka, tedy ta statutární hranice pro nárok odchodu do důchodu, pak odsuzujeme vlastní lidi a k tomu, aby žili - nebo užili si toho důchodu o několik roků méně než za hranicemi. A když se podívám na Českou republiku, musím konstatovat, že jsou kraje jako Moravskoslezský, které ještě o další 4 % jsou v nevýhodě. Čtyři roky, pardon. Zřejmě k tomu vede i porovnání délky pracovní zátěže za rok v jednotlivých státech. Jestliže v České republice je průměrný počet pracovních hodin v jednom roce podle OECD kolem 2 000 hodin, tak musím říci, že v evropské patnáctce je to o 300 až 500 hodin méně. Samozřejmě, že to musí mít vliv na opracovanost pracovní síly, musí to mít vliv i na vyšší nezaměstnanost a musí to mít vliv i na větší nemocnost a invaliditu. To jsou také určité cesty, kterými se můžeme v té oblasti pohybovat.
Řešení, která jsou navrhována, nevydělají peníze pro všechny. I o tom už bylo hovořeno. Vlastníci soukromých správcovských důchodcovských penzijních fondů mají své skoro jisté. Dealeři, kteří budou prodávat, dostanou odměnu také dřív, než se ten systém ukáže jako životaschopný. Účastníci a jejich zaměstnavatelé mají sice více platit, ale nevědí, co nakonec účastníci získají. A prodělá na tom i stát, protože ten musí garantovat a zaplatit nejenom transformační náklady, ale i sociální dopady, které dopadnou na budoucí důchodce, na dnešní mladé lidi, kteří se, žel, o důchodový systém pramálo zajímají. Myslím si, že některý z předřečníků už to také uvedl.
Když se podíváme na podíl veřejných výdajů na sociální zajištění k hrubému domácímu produktu, tak Česká republika u starobních důchodů je kolem těch 8 % a evropská dvacet sedmička dokonce 11,7 %. Čili rozdíl je minus 3,7 %. A tak musím konstatovat, že chceme vlastní lidi ještě více odřít, než je odírají někde jinde.
Proč to říkám tak pregnantně? Říkám to proto, že veškeré argumenty, které kolem důchodové reformy naše vláda, a nejenom vláda, ale i skupiny odborníků kolem ní šíří, jsou, že je to starost, aby budoucí generace byly na stáří zajištěné. Když však nebude součástí důchodové reformy prorodinná politika aspoň tak jako ve Francii, hospodářská politika, která nebude jenom montovnou pro některé velké firmy, ale která bude mít, třeba jako ve Finsku, určité programy, kdy se konečně začne hovořit o objektivní míře solidarity, která bude zajišťovat tuto společnost i pro další dobu, a kdy budeme z těch tlaků Mezinárodního měnového fondu, světové banky, OECD si všímat i těch prvků, které bývalé názory korigují, pak bych hovořil o tom, že jde o ucelenou důchodovou reformu - protože jenom přestavování parametrů uvnitř systému nic nezmění.
Co nás čeká? Dostal se mi graf - takzvané demografické limity. Jde o koláč srovnání světové populace v roce 1998 a v roce 2050. Nebudu dlouze hovořit, ale řeknu jenom počet obyvatel Evropy, 98 729 - 50 628 (?). Samozřejmě, že to je pokles o 15 % (?). V tom problému není celý svět, ale je to euroatlantická civilizace. A tu nezachrání žádné spoření na důchod. Tu zachrání jedině to, jestli se jí podaří znovu nabrat síly, přimět mladé k tomu, že je perspektivní žít v České republice, žít v Evropě a že stojí za to, aby se v této zemi nejenom brali za své práva, ale i povinnosti. Povinnosti k budoucnosti jejich dětí... (Hlas ze sálu.)
Slyším tady od kolegy Vilímce, jestli mi neletí letadlo... (Smích v sále.) ***