(15.30 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Takže bych teď požádal pana poslance Františka Laudáta, dalšího přihlášeného do řádné rozpravy. Připraví se Michal Babák. Prosím, máte slovo.
Poslanec František Laudát: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, téměř celé dopoledne a i teď jste tady slyšeli převážně názory z levicové části politického spektra. Já se pokusím vám předestřít trošku jiný obraz toho, co by se mohlo dít. Jednak to, že bohužel v drtivé většině, a teď mluvím nalevo, jste se vraceli a analyzujete a vycházíte z toho, co bylo, nikoliv co bude. To za prvé. Za druhé. Není ani tak pro mě hrozné, co tady vykládáte, jako to, že možná tomu i věříte. Kdosi chytrý se trochu zamyslel, co by se dělo, kdyby byl naplněn scénář, který vy tady předkládáte, a to zejména z úst sociální demokracie, to znamená ekonomická politika, které já pracovně říkám efekt stárnoucí krávy. To znamená to, co ještě žije a nějakým způsobem se hýbe, tak to budeme dojit a dojit. Zemědělci vědí, že u té stárnoucí krávy postupně mléko ubývá.
Vy nenabízíte žádné řešení toho, aby se tady zvládl demografický problém. Zkuste se hypoteticky přenést dejme tomu o nějakých 25 let dopředu a jeden z možných scénářů, a neříkám, že to tak bude, protože může sociální stát, který byl budován v řadě zemí Evropské unie, skončit dramaticky rychle a pánbůh ví, kam nás to může také zavát, nicméně jeden z možných scénářů vám tady předestřu.
Penzijní systém v roce 2035 je stěží schopen hradit základní životní potřeby. Mezi početnou vrstvou penzistů vládne chudoba. Doby, kdy důchodci měli alespoň na potraviny a nájemné, jsou pryč. Nyní je hlad a bezdomovectví běžným jevem. Nejhorší je situace bezdětných, kteří nemají podporu rodin svých dětí. To vše navzdory skutečnosti, že důchodci společně s nezaměstnanými díky svému počtu ovládají politické dění. Česká ekonomika měla ještě před 25 lety jistou demografickou výhodu, její růst dlouho táhla generace takzvaných Husákových dětí. Sociální demokracie a KSČM se mylně domnívaly, že stejnou práci odvede početně slabší, ale výkonnější generace z první dekády našeho století. Penzijní systém proto ve skutečnosti nikdy reformován nebyl. Volební období plynula a plynula, dlouhá léta se nic nedělo. "Vidíte," ušklíbali se odpůrci reforem, "žádná reforma nebyla potřeba, vždyť jsme to přece říkali."
Jenže potom začaly Husákovy děti odcházet do penze bez adekvátní náhrady. Chytřejší a ekonomicky aktivnější část mladé populace odcházela do zámoří a penzijní systém nekrytý rezervami tvrdě přistál. Mírné rezervy, které se v nějakém období vytvořily, byly poměrně záhy rozpuštěny na populistický třináctý důchod v rámci předvolebního boje. Žádná revolta, žádný mezigenerační konflikt se v ulicích nekonal. Když mladí lidé zjistili, že starce a stařeny lačné sociálních jistot ve volbách nepřehlasují, jednoduše se sebrali a odcházeli.
Daňové břemeno a gerontokracie, jak mladí posměšně v roce 2035 nazývají politicko-ekonomický systém vládnoucí v České republice, spolehlivě dusí jakékoli šance na změnu poměrů. Gerontokracie je logickým vyústěním demokracie spojené se stárnutím populace. Voličstvo stárlo, a tím se měnily i jeho preference. Strany se předháněly v nabídce životních jistot a výhod pro seniory. Ale každou sociální výhodu musí někdo zaplatit. Politici opakovaně upřednostňovali svůj volební výsledek před budoucností. Politici se snažili zavděčit starším ročníkům na úkor mladších a bohatších. Předpokládali, že hegemonie voličů v předdůchodovém a důchodovém věku umožní zvýšení daní a štědrý sociální stát slibující penzistům zachování životních jistot.
Teď tedy nikoli fikce, ale realita. V roce 2001 v Německu zpracovali ekonomové Hans-Werner Sinn a Silke Übelmesserová ve své práci nazvané "Kdy Němce uvězní v pasti jejich penzijní systém" práci a položili si v ní otázku, kdy demografické změny přinesou permanentní vládu penzistů. Spočítali, že do roku 2023 zůstane střední věk voličů v Německu pod kritickou hranicí, což znamená, že reforma penzijního systému byla demokraticky prosaditelná v tomto termínu. Podle propočtu Sinna a Übelmesserové se Německo stane gerontokratickou společností, kde staří rozhodují o mladých a možná jenom pouze strach, že mladí mohou emigrovat, a snad i jistý autoritatismus zabrání důchodcům úplně vysát produktivní generace. Takto končila studie z roku 2001.
Takže prosím o přemýšlení a o to, abyste byli politici budoucnosti, a nikoliv politici minulosti. Pokud se bude realizovat, tak jak tady dneska zaznívala, ekonomika a hospodářská politika z levé části spektra, obávám se, že dojde k následující spirále.
Za prvé demografický úpadek. Za druhé penzijní systém bez rezerv. Vysoká daňová odvodová zátěž, která vyplývá z demografického stárnutí populace a penzijního systému bez rezerv a s tím související stagnace či pokles ekonomiky, propad daňových příjmů a tak dále. Za čtvrté. Příliš mnoho peněz v ekonomice.
Teď bych poprosil, aby poslouchala i ODS. Proč se do ekonomiky dostane příliš velké množství peněz, když vyloučíme úmyslnou politiku centrálních bank? Sledujeme-li vývoj různých ekonomik v Evropě i v zámoří, lze si všimnout podobného vzorce chování, který se bohužel příliš často čím dál ve větší frekvenci opakuje. Snaha zvýšit příjmy státu vede k vysokým daním. Vysoké daně vedou k růstu ceny práce a tlumí podnikatelskou aktivitu. Vlády se snaží léčit útlum ekonomiky dotacemi a úvěrovou expanzí. Dotace vytlačují zdravé sektory ekonomiky ve prospěch méně produktivních. Úvěrová expanze může po řadu let vytvořit iluzi hospodářského růstu, ale zpravidla vede jen k vytvoření spekulativní bubliny na trhu nemovitostí. Splasknutí realitní bubliny vede k bankovní krizi, bankovní krize vede k poklesu daňových příjmů státu a v určitém momentu ti, kdo mají alespoň maturitu a zdravé nohy a ruce, se snaží tuto ekonomiku opustit a ekonomika se začíná hroutit.
Já bych byl rád, aby už konečně sociální demokracie pochopila jediné - jedno. Politici v naší zemi, a teď mluvím k vám, odmítáte vzít na vědomí, že nikdy a nikde žádná ekonomika nezbohatla díky vysokým daním, vždy bohatství předcházelo vysokým daním. To platí bez výjimky. Řekněte mi jediný příklad, kdy to neplatí, která země. A žádná ekonomika nedosáhla skutečné prosperity díky dotacím. Čistí plátci, například když si vezmeme současné problémy Evropské unie, tak čistí plátci do rozpočtu EU přežívají krizi mnohem lépe než čistí příjemci s výjimkou ekonomik, které čerpají dotace krátkou dobu, což je s prominutím klika České republiky a Polska. Proto tady ta krize nebyla a zatím není tak hluboká. (Veselost v levé části sálu.)
Nevím, co je vám na tom k smíchu. Teď se hodně hraje téma konkurenceschopnosti, tak jestli ji chcete skutečně podtrhnout, tak realizujme to, co tady řekl pan Sobotka, to znamená zdaňme finanční transfery. Zřejmě neví, že shodou okolností 1. července vyšla v evropském věstníku směrnice pro nakládání a regulování fondů, a tam samozřejmě kapitál lítá velice rychle. My máme na implementaci dnes už necelých 18 měsíců a možná, že i 18 měsíců následujících rozhodne o tom, jakým směrem se bude Česká republika ubírat.
To, co tady v České republice chybí dneska pro to, abychom restartovali naši ekonomiku na ekonomiku budoucnosti, je kapitál. A buď si zvyknete a začne v téhle zemi fungovat fondové financování. Mimochodem, co se týká fondů, jsme na tom téměř nejhůř v Evropě, tady dožívají víceméně fondy ve třech největších bankách - spořce, komerčce a myslím, že UniCredit. Česká burza, která byla prodána údajně velice výhodně, neplní ani jednu ze svých dvou klíčových rolí a víceméně je to filiálka, kde se rozhoduje nikoliv na parketu o cenotvorbě a shromáždění kapitálu, ale v divných kancelářích, a jedna veliká firma, která se běžně obchoduje, to nevytrhne. ***