(16.50 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Dámy a pánové, když jsme v Poslanecké sněmovně začali projednávat návrh nového občanského zákoníku, tak jsem zde upozornila na několik sporných momentů, které tato předloha přináší právě ve vztahu ke zvířatům. V rozpravě v prvním čtení jsem uvedla, že zvíře sice není chápáno jako věc, ale v mnoha ohledech tento přístup přetrvává a na postavení zvířat se fakticky mnoho nemění. Závěrem svého vystoupení jsem tehdy vyjádřila naději, že předkladatelé budou ochotni o těchto námětech diskutovat a budou ochotni předlohu ještě upravit.
Dnes mohu konstatovat, že přístup ministerstva byl skutečně velmi vstřícný a panu ministrovi za to chci poděkovat. Také ústavněprávní výbor se důkladně zabýval náměty, které jsem podala, a řada těchto námětů byla do předlohy zapracována a ocitla se v komplexním pozměňovacím návrhu ústavněprávního výboru. Na téma postavení zvířete v občanském zákoníku jsme také uspořádali seminář. Tam byli pozváni zástupci organizací na ochranu zvířat i provozovatelé útulků pro ztracená a opuštěná zvířata. V diskusi se zástupci Ministerstva spravedlnosti se zde podařilo vyjasnit některá sporná místa, faktem ale je, že řada dalších problémů odstraněna nebyla. Nejprve ale k tomu, co se podařilo.
Především se našel způsob, jak vyjádřit skutečnost, že zvíře nemá jen tržní hodnotu, že jej nelze poměřovat pouze jenom cenou v penězích, ale jako smysly nadaný živý tvor má zvláštní význam a hodnotu samo o sobě. Toto - řekněme - deklaratorní ustanovení se pak ale promítá do reálných situací, kdy skutečně a mimo vši pochybnost platí, že v případě nouze lze kupříkladu z uzavřeného auta rozbitím okénka vysvobodit nejen trpící dítě, ale i třeba trpícího psa, a není důležité, jaká cena toho zvířete je. Dokonce to zvíře může mít cenu nesrovnatelně nižší než to okénko, a přesto je to věc, která bude tímto ustanovením takto chráněna.
Autoři předlohy v důvodové zprávě i v průběhu projednávání mnohokrát deklarovali, že usilují o takový občanský zákoník, který bude srozumitelný veřejnosti. I z tohoto důvodu souhlasili s některými úpravami, které sice zákon věcně neměnily, ale minimálně v oblasti pojetí zvířete přispěly k větší srozumitelnosti. Jako příklad mohu uvést úpravu pronikání imisí na pozemek souseda, kdy návrh původně vycházel z toho, že pronikáním imisí se rozumí i pronikání zvířat, přestože tato tam nebyla explicitně uvedena. Doplnění příslušného paragrafu, § 1006, o zvířata jej nyní činí pochopitelným i pro laiky, pro které je opravdu těžko uchopitelná právnická představa, že kouř a pes jsou z tohoto pohledu jedno a totéž.
A právě nesoulad mezi akademickým pohledem na svět a praktickým životem, který v tomto případě představují ochránci zvířat, se projevil i v jednom z posledních sporných bodů, kterým je lhůta uvedená v § 1052 odst. 2. Zde se navrhuje, aby s nalezeným zvířetem, které bylo svěřeno útulku, mohlo být volně nakládáno už za dva měsíce oproti současné úpravě, která má lhůtu šest měsíců. Podle předkladatelů je toto ustanovení ve prospěch zvířat, neboť už za dva měsíce mohou být svěřena novému majiteli. To je samozřejmě pravda, ale pouze teoreticky. Z praktického hlediska se jedná o změnu, která může postavení mnoha zvířat paradoxně zhoršit, jakkoliv nepochybuji o tom, že takto nebyl úmysl předkladatelů.
Podle současné úpravy v platném občanském zákoníku platí, že nepřihlásí-li se vlastník, po šesti měsících se zvíře stává majetkem obce. V praxi je toto ustanovení realizováno tak, že obec se o nalezené zvíře stará prostřednictvím útulku po dobu šesti měsíců a v okamžiku, kdy se zvíře stane majetkem obce, ztratí o něj jakýkoliv zájem a přestane financovat jeho obživu. Je to dáno tím, že režim ztracené věci, v tomto případě ztraceného zvířete, je zárukou toho, že se obec o takové zvíře musí postarat, neboť jí to ukládají příslušná ustanovení občanského zákoníku o nálezech. Jakmile se však zvíře stane jejím majetkem, míněno majetkem obce, ztratí o něj zájem. Režim nakládání s nálezem je totiž přísnější a ukládá více povinností než režim vlastnický, ve kterém se zvíře ocitne po uplynutí šestiměsíční lhůty. Nyní se tedy navrhuje, aby tato lhůta byla pouze dvouměsíční a po jejím uplynutí by se navíc z obce nestal ani vlastník zvířete, ale pouze poctivý držitel, což je co do postavení ještě méně než vlastník. Za těchto okolností se dá očekávat, že by útulky měly zajištěny pouze dva měsíce na to, aby se nejen hledal původní majitel, ale též aby našly event. majitele nového. A na něco takového je lhůta dvou měsíců opravdu příliš krátká.
Ztracená a mnohdy vyhnaná a opuštěná zvířata bývají často vystresovaná, podvyživená či jinak zanedbaná, či přímo týraná. Během jejich pobytu v útulku je třeba je nejdřív vyléčit na těle a i na jejich zvířecí duši, a pak teprve jim hledat nového pána, pokud se ten původní nepřihlásí. Současně platná šestiměsíční lhůta je k tomu dostačující. A tady musíme připomenout, že do roku 2006 tato lhůta byla jednoroční, celých 12 měsíců. I přesto tedy je ta současná šestiměsíční lhůta dostačující, ale to zkrácení na dva měsíce, domnívám se, by péči o zvířata ohrozilo. Neobstojí zde ani argument, že podle současné úpravy nelze zvíře svěřit novému pánovi před uplynutím šestiměsíční lhůty. Tam, kde je to možné, jsou už dnes zvířata předávána do náhradní péče soukromých osob dříve, a to na základě dohody, že pokud se o zvíře přihlásí původní majitel, bude mu dotyčnou osobou vydáno. Šestiměsíční lhůta tak slouží především jako krajní mez, kdy útulek musí být schopen péči o zvíře zajistit jinak než pouhým spoléháním na dobrou vůli obce.
Dovolte mi, abych závěrem shrnula podstatu tohoto problému. Z předloženého návrhu vyplývá riziko, že se po dvouměsíční ochranné lhůtě obce odmítnou podílet na další péči o ztracená či vyhnaná nebo opuštěná zvířata. Já netvrdím, že je k tomu předložený návrh opravňuje, v tom souhlasím s předkladatelem, ale tvrdím, že tomu tak v praxi v řadě obcí bude. Abychom tomu zabránili, dovolím si tedy navrhnout, aby v § 1052 odst. 2 se lhůta ze dvou měsíců změnila zpět na těch stávajících šest měsíců nebo variantně na čtyři měsíce. Chci zdůraznit, že se tím obcím neukládají žádné nové povinnosti, žádné další nové výdaje.
Děkuji vám za pozornost a děkuji také za podporu pozměňovacího návrhu, který přečtu později v podrobné rozpravě.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: To byla paní místopředsedkyně Parkanová. Teď bych požádal pana poslance Jana Bureše, který je další stále ještě přihlášený do obecné rozpravy.
Poslanec Jan Bureš: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já bych se chtěl obrátit jenom s jedním dotazem na pana ministra. Ten dotaz je veden snahou o vyjasnění výkladu ustanovení týkajících se odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností.
Návrh zákona upravuje dva případy. Jednak odpovědnost za škodu z provozní činnosti a jednak odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Jedná se konkrétně o ustanovení § 2894 a 2895. Mám za to, že v případě škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným by měla odpovědnost za ni nastat pouze v případě, kdy dojde k nějaké náhodné skutečnosti, jako je havárie nebo chybná manipulace, které vedou například k úniku nebezpečných látek do okolí, s čímž je spojen vznik škody. ***