(23.30 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Promiňte, pane poslanče, já se pokusím požádat kolegy a kolegyně ze všech částí sálu, aby pokud možno ztlumili své verbální projevy. Děkuji.
Poslanec Václav Neubauer: Děkuji. Nelze očekávat, že reklama o propagovaném výrobku či službě bude mluvit jinak než v superlativech. Nesmí ale obsahovat nepravdivé údaje a neměla by ani žádné podstatné informace zamlčovat, aby neuváděla v omyl, v takovém případě by se totiž jednalo o klamavou reklamu, která je protiprávní. Osobám, jejichž práva byla takovouto reklamou dotčena, zákon umožňuje, aby se na původci klamavé reklamy domáhaly náhrady škody. Pokud jejich nároky odmítne, mohou se obrátit na soud. Mezi zakázané nekalosoutěžní praktiky kromě klamavé reklamy dále patří například klamavé označování zboží a služeb a srovnávací reklama. Klamání spotřebitele je zakázáno. Uvádění veřejnosti v omyl vysloveně zakazuje i zákon o ochraně spotřebitele. Původní ustanovení § 8 obsahuje zákaz klamání spotřebitele, zejména uváděním nepravdivých, nedoložených, neúplných, nepřesných, nejasných, dvojsmyslných nebo přehnaných údajů a nebo zamlčením údajů o skutečných vlastnostech výrobků. (V sále je velký hluk.)
Zákon o ochraně spotřebitele v platném znění ve své příloze obsahuje výčet obchodních praktik, které je třeba vždy považovat za klamavé. Výslovně je tak zakázána například vábivá reklama spočívající v nabídce výrobků a služeb za podmínek, které jejich dodavatel či poskytovatel nakonec nemusí být schopen zajistit. Klamavou je také mimo jiné obchodní praktika spočívající v lákání zákazníků zdůrazňováním přednosti nabízených výrobků či služeb, které vyplývají přímo ze zákona. Na klamavé reklamy a nekalé obchodní praktiky lze v Česku narazit skoro na každém kroku a prozatím se nic neděje. Platí totiž, že kde není žalobce, není ani soudce. Zdejší spotřebitelé většinou nevědí, jaká práva mají a jak se mohou nekalým obchodním praktikám bránit. Prokázat příčinnou souvislost mezi klamavou reklamou na čokoládové výrobky a nabranými kilogramy by asi bylo obtížné, o vyčíslení vzniklé škody nemluvě. V některých jiných případech by to ale zase tak složité být nemuselo.
Příkladem může být nabídka stavebního spoření. Stavební spořitelny ve svých reklamách a prospektech klientům slibovaly výnosy, kterých nyní nedosáhnou. Krom toho atraktivita jejich nabídek spočívala v nabídce práv, která účastníkům stavebního spoření vyplývají přímo ze zákona. Jejich reklamy nezněly: nabízíme vám produkt, jehož výhodnost je dána podmínkami zákona o stavebním spoření, ale uzavřete s námi smlouvu o stavebním spoření a při vkladu 20 tisíc korun každoročně dostanete 3 tisíce korun plus úroky. Výhodnost svých nabídek stavební spořitelny obvykle dokládaly údajem o celkovém úrokovém výnosu, kterého klient může dosáhnout. Jeho správnost si ale klient nemohl ověřit, není totiž zřejmé, co v údaji bylo a co nebylo zahrnuto. Lze pouze dovodit, že obsahoval úrok poskytovaný a garantovaný stavební spořitelnou a státní podporou poskytovanou a z dnešního pohledu negarantovanou státem. Byly ale ve výpočtu zohledněny například i poplatky za uzavření smlouvy a vedení účtu?
V kontextu výše uvedených ustanovení zákona o ochraně spotřebitele byl kontroverzní i způsob prezentace výhody spočívající v osvobození výnosů ze stavebního spoření od daně z příjmu fyzických osob. Tato výhoda totiž vyplývala ze zákona. Loňská smršť vládních úsporných opatření ukázala, že její zachování bylo zcela mimo kompetenci stavebních spořitelen. Od letošního roku proto budou svým klientům připisovat úrokové výnosy snížené o patnáctiprocentní daň obdobně, jako tomu je u ostatních bankovních vkladů. Kontroverzní je i zkratková prezentace výhody spočívající v odpočtu úroků z úvěru poskytovaného stavební spořitelnou od daňového základu. Pokud by klient stavební spořitelny daňový odpočet uplatnil, aniž by splnil podmínky stanovené zákonem o daních z příjmu podle § 15 odst. 3 a 4 zákona č. 586/1992 Sb., se zlou by se potázal. To, že uvedený odpočet lze uplatnit mimo jiné pouze ve zdaňovacím období, po jehož celou dobu poplatník byt či dům vlastnil a užíval ho k trvalému bydlení svému či svých blízkých příbuzných, si uvědomí málokdo.
Stavební spořitelny se jistě mohou bránit, že radikální změnu přístupu státu k podpoře stavebního spoření nemohly očekávat. Ony samy přece podmínky klientům nezhoršily. To je pravda, ale na druhé straně určitě mohly a měly být ve svých obchodních nabídkách daleko opatrnější a profesionálnější. Tristní je, že svůj přístup dodnes vesměs příliš nezměnily. Nadále klienty lákají příslibem výhod, které nemusejí získat. O tom, že se v některých případech jedná o klamavou reklamu a nekalé obchodní praktiky, asi nemůže být pochyb. V jejich reklamách a prospektech se nadále objevují neúplné a zavádějící informace, které mohou uvést zájemce o sjednání stavebního spoření v omyl.
Problémem pro stavební spořitelny se tak mohou stát nejen jejich stávající klienti nespokojení s vývojem situace, ale i klienti noví. Kdykoliv v budoucnu při změně podmínek totiž budou moci namítat, že byli o vyhodnocení výhodnosti stavebního spoření špatně informováni, a pokud měli správné informace, smlouvu by neuzavřeli. Tento problém se aktuálně týká internetových stránek přinejmenším tří z pěti v Česku působících stavebních spořitelen. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane poslanče. Nyní dostává slovo pan poslanec Jeroným Tejc. (V sále je neklid.)
Poslanec Jeroným Tejc: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, než se dostanu k části, která bude jistě zajímavější z mého vystoupení, tedy části, kdy se dotknu oněch ústavních aspektů, jak jsme o nich již hovořili, a budu se nadále věnovat nálezu Ústavního soudu, těm částem, které jsme dnes ještě neměli možnost zde si vyslechnout, tak bych se rád pozastavil nad tím návrhem vlády jako celkem.
Já jsem pochopil, že se tato vláda a především pan ministr Kalousek chce zapsat do dějin jako někdo, kdo něco mění, ale především, kdo něco bourá. Ten návrh totiž nesměřuje v tom konečném důsledku k omezení systému stavebního spoření, ale de facto k jeho likvidaci. A myslím, že to je velká škoda. Je to škoda právě proto, že to je jeden z mála systémů, a hovořili o tom již kolegové, který funguje, který si získal důvěru lidí, který přesvědčil právě drobné střadatele, přesvědčil lidi z nižších i středních vrstev, že má smysl spořit, má smysl spořit v nějakém dlouhodobějším horizontu, a rozhodně nesouhlasím s tím, že dochází ve všech případech nebo v drtivé většině ke zneužívání tohoto systému. Rozhodně si to nemyslím, protože částky, které hovoří o čerpání úvěru a množství prostředků, které jsou využívány na účelově a kontrolovaně vydávané úvěry ze stavebního spoření, hovoří přesně o opaku, tedy o tom, že stavební spoření jako institut je velmi efektivní, ale především směřuje k tomu, k čemu má, tedy podpoře výstavby. To, co je důležité na systému stavebního spoření, je právě ona dlouhodobost a bezpečnost. Ten systém je osvědčený, má důvěru lidí a jakýkoliv zásah, který bude snižovat jeho atraktivitu, bude znamenat jeho konec a přesun buďto do jiných kategorií spoření, které nebudou tak bezpečné, které mnohdy budou krátkodobější, ještě v menší míře budou znamenat povinnost využít získané prostředky na bydlení, a rozhodně to nepomůže ani těm, pro které bylo určeno, tedy především mladým rodinám s dětmi nebo těm, kteří se rozhodnou investovat do rekonstrukce například svého bydlení, a v konečném důsledku tedy nepomohou ani veřejným financím, kdy investice do bydlení generovala další příjmy státního rozpočtu. ***