(11.00 hodin)
(pokračuje Ohlídal)
Protože ať se na ten rodičovský příspěvek dívám z jakékoliv strany, musím konstatovat, že podmínky pro rodiny, které dostávají ten rodičovský příspěvek, se vlastně zhoršily, nikoliv zlepšily, jak by vyplývalo z projevu nebo vyjádření vlády nebo ministra práce a sociálních věcí.
Samozřejmě teď bych rád přistoupil k dalším aspektům sociálních zákonů. Chtěl bych si všimnout porodného, ale můj čas vypršel, takže si dovolím pokračovat ve svém druhém vystoupení.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová To byl pan poslanec Ohlídal. Prosím nyní o slovo paní poslankyni Vlastu Bohdalovou. Prosím.
Poslankyně Vlasta Bohdalová: Já bych tady, vážení kolegové a vážená paní předsedkyně, na úvod říct, že jsem byla upozorněna, že jsem si špatně přečetla zákon o jednotném inkasním místě, který prý řeší ony problémy se zdravotními potížemi, o kterých jsem tady hovořila, ale kolegyní, která načítala pozměňovací návrhy k tomuto zákonu, jsme byla upozorněna, že základní návrh to neřeší, ale že to načítali pouze kolegové z opozice, ze sociální demokracie. Byla bych proto velice ráda, kdyby vládní koaliční poslanci pro tyto pozměňovací návrhy hlasovali.
Ale teď ještě využívám další možnosti, kdy mohu vystoupit. Není to konkrétní jeden bod, týká se to vlastně všech bodů, které tady probíráme. Tato sloučená rozprava přinesla podle mne jedno malinké pozitivum. Kdo ji celé dny a noci podrobně a pečlivě poslouchal, musel si uvědomit, jak často byly v projevech kolegů zmiňovány rodiny s dětmi, senioři, lidé s nějakým hendikepem, lidé, kteří nemají to štěstí, že je život provází bez problémů, ale v podstatě, kdo z nás nemá problémy. Podle mne je to zcela pochopitelné, protože takoví lidé jsou ti, kteří na svých bedrech nesou a ponesou vládní tzv. reformy, podle mě deformy. Vím, že toto zde zaznělo už mnohokrát, ale mám pocit, že naše slova, kterým upozorňujeme na to, jak se zhorší situace většiny obyvatel v této zemi, je, jak už tady zmiňoval kolega Jandák, jako kdybychom hrách házeli na zeď. Jsem z toho trošičku zaskočena, protože já znám své kolegy z řad koaličních poslanců z rozhovorů v kuloárech a vím, že jsou to lidé soucitní, empatičtí, kteří se dokážou zamyslet nad nelehkou situací většiny obyvatel této země a netvrdí, že všichni zneužívají sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti a že vlastně všichni lidé s průměrným a podprůměrným platem jsou darebáci. Možná trochu silná slova, ale z některých projevů koaličních partnerů to tak zaznívá a mě to mrzí a velmi uráží. Bude to asi tím, že já si s těmito lidmi, kteří se potýkají s něčím tak složitým, jako je rozpočet, ale nehovořím o rozpočtu, o zákonu o státním rozpočtu, ale o kasičce, kterou naplní dva průměrné platy. To je lepší varianta, anebo dva platy, z nichž jeden je průměrný a jeden podprůměrný. Tedy hovořím o té kasičce, která má dohromady 35 000. Již teď to mají těžké.
Počítejte se mnou: 15 000 náklady na bydlení, buď pronájem bytu, hypotéka, energie a všechny další věci, 10 000 strava - to říkám, že pro čtyřčlennou rodinu je tak akorát, 2000 korun jízdné na městskou hromadnou dopravu či benzin, 3 000 na volný čas rodiny. Teď jistě řekneme, tohle mohou škrtnout, 1 000 korun na volné aktivity dětí, 1 000 na různé služby, čistírna, oprava obuvi atd. - a již jsme, počítejte se mnou, na 30 000, které tato rodina musí vydat. Ale kde jsou peníze na školní pomůcky? Víte, kolik stojí výbava do první třídy i přesto, že stát tam dává nějaké peníze? Rodiče si musí připravit 5 až 10 tisíc korun. S tím musí v tomto rodinném rozpočtu také počítat. Děti nejsou zakrslé, děti rostou, potřebují nové boty, bundy, to znamená do tohoto rozpočtu ještě započítejme peníze, které potřebují na odívání nejen děti, ale celá rodina. A to si myslím, že tyto rodiny rozhodně nenakupují v nějakých luxusních obchodech. A tahle ta modelová, podle mě absolutně běžná rodina, rodina, kde je zaměstnaný obec, matka a kde mají dvě děti, už s takto napnutým rozpočtem po novém roce dostane další dárky od koalice, které si dá do batohu a ponese ten svůj nelehký úkol a úděl dál.
Ale já se ptám, jak na tom budou ti, kteří mají ještě trochu větší nevýhodu, to znamená ti a ti, kterým se život malinko nepovedl. Vybrali si v mládí špatně, nedokázali i přes velkou toleranci, trpělivost udržet manželství a ocitli se jako samoživitelky nebo samoživitelé. A jsou to třeba i ti, jejichž manželé nebo partneři, abych neříkala, že jsou to jenom ženy, jsou to i muži, kterým ten druhý partner na dítě platí a dává jim peníze. A chtěla bych tady v této chvíli připomenout jednu alarmující věc. Když jsme v Budějovicích zřizovali koncem 90. let azylové domy pro matky s dětmi, byly našimi klientkami ženy, které se krátkodobě dostaly do problémů, které se podařilo zdárně vyřešit. Potom tam byly ženy, které měly problémy už dlouhodobě, museli jsme je učit vůbec žít, ale situace byla horší, ale zvládnout se dala. Ale teď jsem se setkala, když jsem v září tyto domy objížděla, s daleko větší a alarmující záležitostí. Dvě třetiny klientek azylových pro matky s dětmi v současné době jsou ženy, které chodí do práce, které třeba dostávají i nějakou podporu od manžela na dítě, ale nestačí jim jejich výdělek na to, aby si mohl pronajmout či pořídit normální bydlení. A to si myslím, že je alarmující.
A pak ještě jedno číslo. Víte dobře, že se tady hodně diskutuje funkce babyboxů. Byly založeny před šesti lety. Za těch šest let do nich bylo odloženo 60 dětí. Vážení kolegové, třetina z těchto dětí se ocitla v těchto babyboxech v roce 2011. Jak bude vypadat situace v roce 2012?
Vážení kolegové, mám už jenom dvě minuty, a přesto bych chtěla skončit tím, čím jste se mi někteří možná posmívali, někteří jste to brali na lehkou váhu, ale chtěla bych skončit svým oblíbeným Chalílem Džibránem, kteří hovoří o lidech a oddávání: Často říkáme, dal bych rád, ale jen těm, co si to zaslouží. Stromy ve vašem sadu to neříkají ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, neboť nedat, znamená zahynout.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Prosím nyní pana kolegu Ivana Ohlídala. Prosím, pane poslanče. ***