(15.10 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Tam, kde nyní rozhodují o odvolání krajské úřady, tam zítra bude muset ten dotyčný připravit celý rozklad, rozklad pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, na který často nestačí ani úředníci, bude muset ten chudák dneska udělat sám, bude ho muset odpovídajícím způsobem podat, a pokud to dokáže, čekat na odpověď. Proč takovýmto způsobem komplikujete lidem to, když se potřebují odvolat? Víte, jaký bude výsledek? No samozřejmě že to víte. Že to velká část lidí vůbec nezvládne! S tímhle si neporadí! Ti lidé nemají na právníky, nenajdou úředníka, který by jim s tím mimo svou pracovní dobu pomohl. To není jeho povinnost. Tady nejde o to trestat úředníky. Ti úředníci dělají, co mají. Tohle není v jejich popisu práce. Ti lidé prostě na to rezignují a nedostanou nic.
Nebo vám řeknu jiné opatření, které mi prostě připadá nehumánní, a opravdu těžce nehumánní. Vy v tom ustanovení zákona, novele zákona o pomoci v hmotné nouzi, měníte okruh osob, které nebudou považované za osoby ve hmotné nouzi. Například se to týká osob, nebudou tam patřit osoby, jimž se poskytuje ústavní péče v psychiatrické léčebně či v léčebně dlouhodobě nemocných déle než tři kalendářní měsíce. To je úžasné opatření. Takže osoby například zbavené způsobilosti, plně invalidní, bez nároku na výplatu důchodu budou například v nějaké té léčebně a zde nebudou mít finanční prostředky na úhradu pobytu.
Mimochodem, vy jste, pane ministře, teď nedávno právě tyto poplatky výrazně zvýšil. Takže nebudou mít ani spojené peníze na úplatky, na ty peníze spojené například s hygienou, praním prádla apod. Co ti lidé budou dělat? Co s nimi zamýšlíte dělat? Kam je pošlete, když oni ztratí vlastně prostředky na to, aby si vůbec ten pobyt tam hradili? Chápete, na tohle když se člověk dívá, tak nechápe, kam tohle míří. Jak ti lidé skončí? To je to, čemu říkám nehumánnost.
A podobně to opatření, o kterém tady opakovaně mluvíme, a vy nám na to nakonec řeknete: Co vlastně po nás chcete? Tak vám to řeknu ještě jednou. Pokud bude platit to, co je navrhováno nyní vámi v těchto zákonech, tak vznikne taková situace, že lidé, kteří přijdou na úřady práce, protože přijdou o zaměstnání, tak po dvou měsících, když jim nebude nabídnuta veřejná služba, když třeba nebude, anebo prostě když ji nebudou vykonávat, tak o příspěvky v nezaměstnanosti přijdou. Jaký bude výsledek tady toho? Podle mě je to taky jasné. Prostě bude velké množství těch, kteří nebudou vykonávat veřejnou službu, kteří o ty příspěvky přijdou. A vy samozřejmě ušetříte. Celá řada lidí nebude mít chuť, odvahu, rezignuje na to, aby o ty prostředky usilovala. Proč?
Já vám řeknu takový jeden příklad, který mi vyprávěla jedna sociální pracovnice, shodou okolností z jižních Čech, ale to je celkem jedno. To je stejné všude. Na severní Moravě, v jižních Čechách. Popisovala mi příklad starší paní, učitelky češtiny a dějepisu, která na sklonku krátce před důchodem přišla o práci. Přijde na úřad práce a tam jí prostě řeknou, že musí nastoupit do veřejné služby. Představte si to, tahle paní celý život učí češtinu a dějepis v tom městečku, žáky, a teď tam má jít zametat ulice. Není to tak dávno, co mi tady pan ministr Kalousek a jiní vykřikovali: Kdo se tady štítí práce! Já bych se rád první chopil té metly a s chutí bych si manuálně zapracoval!
Kecy, přátelé, kecy! Tohle se vám říká - víte proč? protože víte, že vám to nehrozí. Protože si myslíte, že vám se to nikdy nestane. Je to naprosté pokrytectví a je to neschopnost představit si, vžít se do kůže toho člověka. Prostě téhle slušné paní, učitelky, která celý život učí děti češtinu a nakonec jí někdo strčí do ruky metlu nebo koště a řekne: Budeš v tomhle městečku, kde celý život žiješ, zametat. To vůbec není otázka štítění se práce. Je to věc jakéhosi přirozeného sociálního statutu. Pocitu, tak jak se ta žena vnímá mezi těmi ostatními. Ona se stydí před těmi bývalými žáky jít na ulici zametat! Takhle jsem prostě skončila, po všech těch letech! A vy klidně cynicky řeknete, kdo se štítí práce, tak ať o ty peníze prostě přijde! Tak ona o ty peníze přijde. A bude žít prostě z ruky do huby. A vám je to samozřejmě jedno, protože vy si spočítáte, o kolik takhle ušetříte.
Víte, já nejenom že ty příklady znám ze své kanceláře. Já mám bohužel v životě také to, že to znám ze své nejbližší zkušenosti. Já mám bratra, který má více než 70procentní ztrátu sluchu. Takže já tohle sleduji celý život. Sleduji život člověka, který je takto těžce hendikepován. Prostě se to stalo tak, že když se rodil, před těmi mnoha lety, tak mu praskla cévka v mozku a to způsobilo více než 70procentní ztrátu sluchu a opožděnost některých reakcí. Můj dědeček mi řekl, že můj otec měl jedinkrát v životě v očích slzy. To bylo tehdy, říkal, ten den, co se narodil tvůj starší bratr. A já vím, co to znamená, tahle pitomá prasklá cévka v mozku. Celý život to poznamená.
Můj bratr je opravdu mimořádně houževnatý a pracovitý člověk. On pracuje rád, s obrovskou chutí. S tímhle hendikepem naučil se nástrojařem a ta práce ho nesmírně bavila. To byl taky jeden z těch, který s nadšením vítal listopad 89. Chodil a mával, jásal, máme svobodu! Do deseti let přišel o práci a pak mi jednoho jde řekl: Víš co? Já ti tady na to kašlu! Já jsem v tom pitomém socialistickém režimu aspoň měl co dělat. Dneska tady leštím kliky a nebaví mě to!
Víte, co to je, když člověk, který neslyší, chodí po těch klikách a leští je a přitom ani nerozumí, co mu pořádně ti lidé říkají? Úřad práce mu není schopen pomoci? Ten člověk opravdu zatrpkne. A není to žádný lenoch. Není to, rozumíte, nikdo, kdo by nechtěl pracovat. Oni ho v podstatě usmýkají! A tenhle brácha má třeba štěstí. Ano, že nakonec volí člověk nějakou protekci, zavolá kamarádovi, řekne, proboha pomoz. Tak on má to štěstí. A že prosím ty lidi, udělejte něco, to je pracovitej člověk. Najděte mu něco, já se nemůžu dívat, jak sedí doma! A kdo má to štěstí? Jako ta babička, která, náhodou se stalo, že člověk někam zavolá, a protože slyší jméno, tak prostě něco udělají. Nejde o to, že by ti úředníci něco zanedbali. Oni vlastně nemusí. Chápete, ten systém není tak, že by museli. Když prostě jim někdo nepomůže, těm lidem, tak oni zůstanou. A kolik je těch, kterým nikdo nepomůže?
A já vám tady popisuju na těch zákonech, které vy přijímáte, že těch, kteří propadnou roštem, budou spousty. A ne každý má bratra nebo příbuzného nebo nějakého člověka, který je movitější, který mu pomůže. A ti všichni, kteří mají smůlu, tak prostě zůstanou v té studené vodě! A vy je nebudete vidět, nejsou to vaši příbuzní, jako třeba ne moji, tak ti lidi zůstanou bokem. To je ta nehumánnost, o kterou jde.
Chápete, když se ptáte, co chceme, co po vás chceme, já vám to říkám: Nějaký kapitalismus s lidskou tváří jako společnost, ve které neděláme zákony, které způsobí, že pak nemůžu těm lidem, kteří ke mně o berlách přijdou a ptají se mě: Co mám dělat? Já jsem spadl do nižší třídy a podívejte se, kolik mám teď peněz. Jdu hledat práci, nikdo mě nevezme, práci neseženu, co mám dělat? A co? Máme to teda platit z vlastních kapes? Kolika lidem můžete takhle nárazově pomoci?
Vám je to jedno? Já si nedovedu představit, že by do vašich kanceláří ti lidé chodili. Nebo nechodili.
Takže ještě jednou, na otázku, co chceme: Neprosazujte přijímání zákonů, které pod záminkou krize, která v této zemi vlastně ještě ani plně nedolehla, povede k tomu, že ti nejslabší, že ti, kteří jsou nejméně schopni se bránit, vyplňovat formuláře, žádat o sociální dávky, aby tihle byli ti, kteří na to doplatí nejhůř. Aby se společnost vlastně rozdělovala na skupinu, která se o sebe dokáže postarat, protože má všechny výhody, protože jsou zdraví, úspěšní, protože mají známosti, protože si dokážou sehnat doktora, když potřebují, a na ty, kterým se o tomhle může jenom zdát. To je obsah téhle debaty, kterou tady vedeme. ***