(11.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Různé vlády předkládaly podobné návrhy, jako dnes předkládají kolegové z opozičních lavic ze sociální demokracie. Kupodivu ani vládní návrhy neměly to štěstí, aby prošly touto Sněmovnou. Zdá se, že různě proměnlivé poměry mezi koalicí a opozicí, různě barevné Sněmovny, nenalezly dostatek síly, aby sáhly na ono citlivé místo naší společnosti, tedy na ty velké majetky některých konkrétních lidí. Dnes je toto téma o to pikantnější, když si uvědomíme, že nám vládne vláda, která mezi různými svými přídomky má jeden zvlášť oblíbený, a tedy vláda protikorupční.
Bavíme se o tom, jak čelit korupci, už hodně měsíců. Mnohokrát nám kolegové vysvětlili, jak to dobře mysleli, ale že to museli vzít zpátky a předělat, protože narazili na ten či onen formální nedostatek. Dobrá, někdy se to dá pochopit. Těšíme se, že konečně některé věci se nám vrátí do Sněmovny a v poločase vládnutí se dočkáme splnění alespoň některých slibů, které nám dávali politici vládních stran před volbami. Ale jak se říká, buď je vůle, a pak se hledá způsob, nebo není vůle, a pak se hledá důvod.
Když jsem si přečetl zdůvodnění české vlády, proč se jí nelíbí tento poslanecký návrh, a celé to vypointoval kolega zpravodaj tím, že navrhl zamítnutí tohoto návrhu již v prvním čtení, tak jsem nabyl dojmu, že se hledá ten důvod, protože kdyby se hledal způsob, tak s touto normou bude naloženo aspoň tím způsobem, že se pustí do druhého čtení, a že pokud jsou tam některé právně technické nevyjasněnosti, tak se dopilují. Protože, připusťme, revoluce v daňovém systému, zejména v oblasti daňové správy - ono opus magnum předchozí vlády, tedy daňový řád, mohlo poněkud zkomplikovat práci opozičním legislativcům a možná nějaká ta chybička se tam vloudila. Ale odstranitelná. Já věřím, že odstranitelná, že se to dá dát do souladu zejména s aktivní pomocí jistě kvalitních legislativců koaličních, pokud mají samozřejmě zájem něco udělat na poli protikorupčních opatření.
No, možná že to není až tak definitivní a obměkčíme některá srdce koaličních poslanců, i když loajalita je loajalita, já to chápu, ale zkusme se ještě zamyslet nad tím, jestli skutečně chcete zabít už v tuto chvíli tento návrh, otočit palec dolů a říci: tak to, kluci a holky, zkuste za rok nebo za dva, možná bude lepší situace.
Ano, ale nevím, jestli situace bude lepší. Ona může být horší. Není to tak dávno, myslím, že dokonce včera jsem tady stál v řečništi a upozorňoval jsem na různá opatření, která zvažují kolegové v sousedních zemích Evropské unie, opatření, která směřují k tomu, aby majetek bohatých byl transparentní, aby se odváděly solidární odvody při řešení problémů, které dnes evropské ekonomiky mají, a aby se k tomu přijímaly adekvátní nástroje. A tím adekvátním nástrojem samozřejmě jsou i majetkové daně a nástrojem, aby se tomu řekněme nikdo nemohl vyhnout, jsou majetková přiznání a sankční dodanění tam, kde si dotyčný poplatník dovolil mít tu drzost, že udělal kličku před správcem daně, před státem, před veřejností a před občany. Takže ony ty důvody jsou možná čím dál výraznější.
Progrese u majetkových daní je téma, které je skloňováno i pravicovými politiky, i když někteří, kteří jsou skutečně ryzí ve svých ideových východiscích - kolega Laudát, abych někoho vzpomenul, už mě několikrát opravoval, že lidi typu Berlusconi, Sarkozy, Merkelová, nejsou ti správní pravičáci, že správní pravičáci sedí v České republice, v Praze na Strakovce, a pokud možno ve straně TOP 09, nevím, jestli se na to bude takto dívat zbytek Evropy. Já si zkrátka myslím, že udělat si, pořádek v této věci by bylo na místě. Možná, kdyby už majetková přiznání existovala, nemuseli bychom se dívat na to, jak padají jako kuželky jeden za druhým ministři této vlády. Protože v řadě případů, dokonce bych řekl ve většině případů, tam byly pochybnosti o tom, jak se stavĚJí k těmto záležitostem, jak podnikají, jaké mají zájmy atd.
Tolik takhle obecnější zamyšlení k tématu, které je teď na stole a které myslím by nemělo uniknout pozornosti jenom proto, že se blíží páteční poledne, že bychom byli rádi, abychom těch několik zákonů, které jsou předurčeny pro dnešní projednání, protáhli Sněmovnou, abychom to sekali jak Baťa cvičky, a mezitím by se vytratila tato důležitá věc.
Naposledy jsme tu tedy mohli stát, myslím, že to byl rok 2010, kdy kolegové ze sociální demokracie tady předložili podobný návrh. Je od nich jistě znakem jistého odhodlání, že to v tak krátké době zkoušejí znovu. Možná jsou znepokojeni právě oním neřešením korupční problematiky, ale já si myslím, že především hledají cestu, jak se vypořádat s předchozími připomínkami a jak obměkčit vás, kteří to neustále znovu a znovu odmítáte. A tak hledají model poněkud odlišný, čímž chci upozornit, že to, co máte na stole, je poněkud odlišné od předchozích návrhů, i když ta koncepce, to myšlenkové východisko je stejné, tedy transparentně prohlédnout určitou skupinu lidí s majetkem od určité úrovně, a pokud tam je nějaká lidově řečeno levota, tak dodanit. Východisko je stejné. Musím říci, že bylo stejné i v návrzích, které jsme předkládali v této Sněmovně my na podobné téma.
Když vzpomínám na ty historické návrhy, tak reminiscenci bych zarámoval návrhem, který tady předkládal emeritní ministr financí Pavel Mertlík za vlády Miloše Zemana v roce 1999. Tehdy pravice možná z taktických důvodů, možná, že si přece jenom někteří z vás uvědomili, o co jde, pustila návrh až do třetího čtení. Nebyli tak arogantní k návrhům opozice v této oblasti a byli odhodláni, ochotni, diskutovat nad tímto návrhem. Připomínám, že hranice majetku, který by podléhal majetkovému přiznání, byla tehdy navrhována 10 miliOnů a že základním přístupem bylo takto kontrolovat a zdaňovat majetky směrem dopředu v čase, čili tím padla výhrada retroaktivity. Dalším pokusem - rok 1999 - opoziční smlouva. Hledat v tomto prostředí dohodu bylo velmi komplikované. Mnohem snadnější to bylo v roce 2003. Vy si možná vybavíte, že za vlády Vladimíra Špidly byly hlasovací poměry ve Sněmovně odlišné, že podpora majetkovému přiznání byla větší. Tehdy myslím to byl ministr Jiří Rusnok, nebo dokonce kolega Sobotka, předkládali další vládní návrh, který opět zapracoval některé výhrady pravice. A kdyby řekněme se nezatlačilo na tehdy vládní sociální demokraty z pozic koaliční smlouvy, tak by pravděpodobně minimálně Sněmovnou tento návrh pozitivně prošel. Nestalo se tak.
Mohou si kolegové vyhodnotit, zda řekněme ohledy na Unii svobody v té době jim stály za to. Mohli jsme mít už příslušnou právní normu, nebo jsme si aspoň mohli otestovat, zda horní komora je skutečně ústavní pojistkou a má na mysli blaho lidu, nebo tehdejší komora by to zabila. Uviděli bychom. Ale bohužel, nestalo se tak, A tak štafetový kolík musela převzít v té době KSČM. Samozřejmě v rovině nikoliv vládních, ale poslaneckých návrhů. ***