(11.10 hodin)
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní předsedkyně. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, dovolte, abych uvedl za navrhovatele návrh na vydání ústavního zákona o referendu o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení čl. 2 Ústavy České republiky, ve znění změn provedených ústavními zákony, je lid zdrojem veškeré státní moci, přičemž ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Na rozdíl od jiných evropských států, např. Švýcarské konfederace, kde je referendum běžnou formou podílu občanů na výkonu státní moci, lid v České republice se touto formou podílel na zásadním rozhodnutí pouze jedenkrát, a to v roce 2003, kdy se občané na základě zákona č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, rozhodovali o přistoupení České republiky k Evropské unii.
Stejně jako přistoupení České republiky k Evropské unii je i majetkové vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi dlouhodobým závazkem se zásadním a dlouhodobým dopadem na občany České republiky. Je proto zcela na místě umožnit rozhodnutí o této zásadní záležitosti přímo občanům, z nichž část požívá v různém rozsahu dobrodiní poskytovaná církvemi a náboženskými společnostmi, část je nepožívá vůbec, anebo dokonce tuto činnost v občanské společnosti považuje za určitou přítěž.
Hlavním cílem návrhu ústavního zákona o referendu o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který máte předložený, je definitivní spravedlivé vyřešení této otázky tak, aby nezatěžovala další generace. Definitivnost je zakotvena v ustanovení návrhu, podle kterého nelze v této věci vyhlásit opakované referendum. Spravedlnost spatřují navrhovatelé ve skutečnosti, že rozhodnutí takového významu nebude pouze v rukách 281 zákonodárců, nýbrž má příslušet všem občanům s aktivním volebním právem. Zatímco mandát politické reprezentace je omezen volebním obdobím, volební období občanů s aktivním volebním právem trvá po osmnáctém roce věku až do konce jejich života, a je tedy nesrovnatelně delší.
Návrh vychází z názoru, že rozhodnutí o tak zásadním a dlouhodobém zatížení rozpočtu České republiky nepřísluší voleným zástupcům jakékoli politické strany či politických stran, nýbrž přímo voličům, občanům České republiky, neboť důsledky tak závažného rozhodnutí ponesou na svých bedrech v podstatě všichni občané, celá společnost. Návrh předpokládá, že občané České republiky jsou i dostatečně způsobilí k tomu, aby o takovéto zásadní záležitosti mohli rozhodnout sami, v souladu s morálními zásadami dnešní demokratické společnosti, na základě obecné znalosti historických zkušeností českého národa a osobního zhodnocení přínosů i újem, jež církve a náboženské společnosti přinesly jednotlivcům i českému národu jako celku. Důležitou částí návrhu je stanovení povinnosti moci zákonodárné i výkonné vycházet nadále z výsledku provedeného referenda.
Zásadním cílem návrhu je pak nastolit jistotu ohledně dalšího právního osudu církvemi a náboženskými společnostmi nárokovaného majetku. Rozsah majetku církve se od období raného středověku až k tzv. restituční tečce datované dnem 25. února 1948 velmi výrazně měnil. Stejně tak se měnily formy a rozsah dispozice církve s ním. Majetkové nároky církví a náboženských společností se po 17. listopadu 1989 sice postupně rozšiřovaly, avšak řada odborníků zastávala a zastává stále názor, že církev v devatenáctém a dvacátém století již majetek z pohledu práva většinově nevlastnila, nýbrž ho převážně měla ve své správě či v držbě. Současný rozsah církvemi a náboženskými společnostmi nárokovaného majetku není tak zcela jednoznačně specifikován a stejně tak není přesně známa ani hodnota nárokovaného majetku.
Přes úsilí posledních více než dvaceti let se v České republice nepodařilo nalézt politický konsenzus ohledně vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. V restitučních zákonech č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších změn, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplňků, je omezena dispozice s majetkem, na který si činí nárok církve a náboženské společnosti, a to až do rozhodnutí o jeho dalším právním osudu. Blokační ustanovení těchto právních předpisů vylučují předání církvemi a náboženskými společnostmi nárokových majetků třetím osobám, nezakládají však vlastnické právo pro církve a náboženské společnosti. Stejně tak jsou dlouhodobě omezeny též možnosti jeho využití k veřejně prospěšným účelům, např. jednotlivými obcemi, které jsou nejvíce asi tímto blokačním ustanovením postiženy.
Předložený návrh zákona vychází ze skutečnosti, že o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi lze rozhodnout pouze referendem. Předložený návrh otázky zní: "Souhlasíte s tím, aby Česká republika, její kraje a obce, považujíce své vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi k dnešnímu dni za jednou provždy uzavřené, na ně nadále nepřeváděly žádný další majetek?"
Právo hlasovat v referendu by se svěřovalo každému občanu České republiky, který v den konání referenda dosáhl osmnácti let věku. Referendum a výsledek referenda by vyhlašoval prezident republiky obdobným způsobem, jakým se vyhlašuje zákon. Prezident republiky by vyhlásil referendum do třiceti dnů od účinnosti tohoto ústavního zákona tak, aby se konalo ve lhůtě počínající třicátým dnem a končícím šedesátým dnem od jeho vyhlášení. Pokud by se referendum mělo konat v posledních šesti měsících volebního období Poslanecké sněmovny nebo funkčního období zastupitelstev územních samosprávných celků, vyhlásil by je prezident republiky tak, aby se konalo spolu s volbami do Poslanecké sněmovny nebo do zastupitelstev územních samosprávných celků. Jde o obdobný mechanismus, který byl zvolen při jednorázovém referendu, kdy občané rozhodovali o přistoupení České republiky do Evropské unie.
Je třeba také říci, že navrhované referendum a předložená novela zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a návrh není v rozporu ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Ve stanovisku vlády k předloženému návrhu zákona je rozporována otázka, že se návrh ústavního zákona nijak nevypořádává s judikaturou Ústavního soudu k problematice původního majetku církví a náboženských společností a zejména pak s nálezem publikovaným pod spisovou značkou Pl. ÚS 9/07 z 1. července 2010. Chtěl bych zde za navrhovatele říci, že tento návrh neřeší návrh Ústavního soudu, ale potenciálně dává možnost, aby na základě rozhodnutí v referendu vláda potom předložila vlastní vládní návrh zákona, který bude zohledňovat jak výsledky referenda, tak i nález Ústavního soudu.
Rovněž je v argumentech vlády zmiňována podmínka, že je velmi nevhodně formulována otázka k rozhodnutí v referendu, neboť je nejasná a zavádějící, a problematické z pohledu vlády je zejména negativní naformulování otázky, které by v případě kladného výsledku referenda mohlo vyvolat věcné nejasnosti a narušit běžné nakládání s majetkem státu či územních samosprávných celků, a to i v oblasti soukromoprávních vztahů, což lze považovat podle názoru vlády za nepřípustné.
Chtěl bych za navrhovatele zde uvést, že navrhovaná otázka, která zní "Souhlasíte s tím, aby Česká republika, její kraje a obce, považujíce své vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi k dnešnímu dni za jednou provždy uzavřené, na ně nadále nepřeváděly žádný další majetek?", má svou hlubokou podstatu, která má právě odblokovat onen majetek, který je na základě restitučních zákonů zablokován proto, aby potenciálně sloužil jako majetek nárokovaný církvemi k vypořádání vztahů s nimi. V tomto smyslu, pokud by lidé rozhodli v souladu s položenou otázkou ano, pak by se vládě otevřel prostor vyřešit právě nález Ústavního soudu jiným způsobem a jinou vládní předlohou ve vztahu k jeho naplnění a k převodu i relativně oprávněného majetku, který by si mohly církve nárokovat s tím, že jim tento majetek byl odňat po roce 1948.***